Karel Kosík

* 26. 6. 1926 Praha

† 21. 2. 2003

Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze (1945) studoval v l. 1945–47 na FF UK a 1947–49 na FF leningradské a moskevské univerzity; PhDr. Do r. 1968 byl vědeckým pracovníkem FÚ ČSAV v Praze, v l. 1968–70 a 1990–92 profesorem FF UK, v l. 1970–89 po nuceném odchodu z UK žil ve svobodném povolání, po r. 1992 působil opět na FÚ AV ČR.

Jeho základním filozofickým tématem je problém člověka a krize současného světa. Filozofii charakterizoval jako umění ptát se, umění číst a umění žít v pravdě, nepokládal ji však za činnost uměleckou, ale za dovednost ducha, která patří k podstatě člověka. Posláním filozofie je být kritikou jakékoli ideologie. Jeho koncepční vystoupení na liblické konferenci Filozofie v dějinách českého národa (1958) a monografie Česká radikální demokracie byly součástí předělu v marxistické historiografii české filozofie. Prosazoval pojetí dějin filozofie jako filozofie a spolu s R. Kalivodou a J. Zumrem přinesl nové podněty v metodologii historickofilozofické práce směrem k překonání dogmatického marxismu. V České radikální demokracii sledoval vývojové proměny radikální demokracie jako politického a duchovního směru v evropském měřítku a v kontextu tehdejší české společnosti v konfrontaci s jinými myšlenkovými a politickými proudy. Vedle E. Arnolda, J. V. Friče a K. Sabiny se zabýval i dalšími klíčovými osobnostmi českého myšlení a kultury 1. poloviny 19. století (J. Dobrovský, J. Jungmann, F. Palacký, K. H. Mácha, K. Havlíček, J. K. Tyl). Marxismus je v jeho pojetí metodou, „která duchovně reprodukuje skutečnost jako totalitu vztahů“. Tématem autenticity člověka, žité skutečnosti a praxe se zabýval v Dialektice konkrétního, v níž s využitím podnětů Marxova myšlení a fenomenologie (zejména filozofie Heideggerovy) vyložil své pojetí společensko-historické skutečnosti jako složitě strukturované konkrétní totality, která předpokládá destrukci pseudokonkrétna, tj. sféry fetišizované praxe, obstarávání a manipulace. Destrukce neznamená popření danosti a existence jevového světa, ale zrušení jeho domnělé samostatnosti prokázáním jeho zprostředkovanosti a omezenosti. Velkou pozornost věnoval kategorii práce jako předmětného konání člověka, které prolíná celým jeho bytím a konstituuje jeho specifiku. Jeho úvahy o interpretaci filozofického textu, o životnosti a dějinně časové konkretizaci uměleckého díla podnítily v mnohém vznik moderní estetiky recepce. Jako stoupenec kritického myšlení se ve svých esejích a úvahách, shrnutých do souborů Století Markéty Samsové a Předpotopní úvahy, stále hlouběji zabýval krizí moderní doby: 20. století pro něho bylo „zdlouhavou a podivnou válkou“, nevyřešilo ani jeden ze základních problémů moderní doby, pouze je přesunulo do budoucnosti. Stavil se proti relativismu postmoderního myšlení, které mu představuje apologetiku převrácených poměrů, trhu a trhovců. Hledal dějinnou alternativu fungování moderního útvaru – symbiózy vědy, techniky a ekonomie, která vymezuje duchovní skutečnost našeho věku. Byl přesvědčen, že se vyčerpalo paradigma moderní doby, které je charakterizováno dvojznačností autonomie osvobozeného subjektu – na jedné straně vůle ke svobodě, na straně druhé žádostivost ovládnout přírodu. Tato žádostivost vrcholí v převrácenosti subjektivity, kdy subjekt konstruuje systém, který je výrazem touhy manipulovat a disponovat a který přitom lidi spoutává, transformuje je na své objekty a obsluhovatele. Lidské zakotvení v inter–esse, v bytí mezi konečností a nekonečností, mezi pravdou a nepravdou, mezi dobrem a zlem, ve kterém je založena možnost svobody a tvořivé imaginace, je transformováno na interes, který vede k racionální kalkulaci a organizaci, uzavřenosti a bezduchosti. Osvobození vychází z tvořivé imaginace, která proti pragmaticko-utilitární samozřejmosti staví poetickou a heroickou nesamozřejmost, jež znamená překročení uzavřenosti a vystoupení do „Otevřenosti“, návrat k pravdě, obci a Bytí. Dějiny lidstva mu byly skrytým i zjevným zápasem o duši jako organonu našeho pobytu na světě. Často se vyjadřoval k naší národní existenci, kterou vřazoval do souřadnic střední Evropy, dějinného, kulturního a duchovního prostoru, místa stýkání, střetání a ovlivňování mnoha národů a národností, bránících se proti starému i novému pangermanismu a carismu. Tento prostor rezistence vůči okolním tlakům určuje povahu české otázky, která mu byla zvláštní variantou celosvětového dramatu moderní doby, specificky u nás zobrazenou jako groteska a fraška F. Kafkou a J. Haškem, nad nimiž se mnohokrát zamýšlel.

Bibliografie:
Česká radikální demokracie. Příspěvek k dějinám názorových sporů v české společnosti 19. století, 1958;
Dialektika konkrétního. Studie o problematice člověka a světa, 1963, 21965, Tokio 1969, Barcelona 1970, Paříž 1970, 1978, Milano 1972, Frankfurt a. M. 1973, 1976, Dordrecht 1976, Lisabon 1977;
Moral und Gesellschaft, Frankfurt a. M. 1968, 21970;
La nostra crisi attuale, Řím 1968, Barcelona 1971;
Kritik der technischen Vernunft, Frankfurt a. M. 1973;
Století Markéty Samsové, 1993, 21995;
Jinoch a smrt, 1995;
Předpotopní úvahy, 1997;
Poslední eseje, 2005.

Sborníky:
◦ J. V. Frič a demokratické proudy v české politice a kultuře, 1956;
◦ Filosofie v dějinách českého národa, 1958;
Místo a význam radikálních demokratů, Čeští radikální demokraté, 1958;
Třetí Mnichov? Masarykova idea československé státnosti ve světle kritiky dějin, 1993;
Úsměv a ústa, Po cestách naléhavosti myšlení, 1993;
Rok 1968 a „konec dějin“, Konec dějin či zánik kultury, 1994.

Časopisecké příspěvky:
O sociálních kořenech a filosofické podstatě masarykismu, FČ 1953;
Třídy a reálná struktura společnosti, FČ 1958;
Kafka a Hašek neboli groteskní svět, Kdo je člověk, Plamen 1963;
Člověk a filosofie, LtN 1963;
Antinomie morálky, Plamen 1964;
Individuum a dějiny, Plamen 1966;
Krize moderního člověka a socialismu, Plamen 1968;
Rozum a svědomí, Literární listy 1968, č. 1;
Naše nynější krize, Literární listy 1968;
Iluze realismu, Literární listy 1969, č. 1;
Machiavelli a machiavellismus (s L. Sochorem, P. Pithartem, J. Mackem, F. Šamalíkem), Plamen 1969;
Co je střední Evropa, Obrana Karlova mostu, LtN 1992, č. 51–52;
Třetí Mnichov? Listy 1992;
Vítězství metody nad architektonikou, Prostor 1992;
Demokracie a mýtus o jeskyni, Vlast Máchova, Listy 1993;
Intelektuál v praktické politice (s M. Uhdem, P. Pithartem, J. Rupnikem ad.), LtN 1993, č. 2;
◦ Přítomnost 1993, č. 1;
Faust – stavitel, Tvar 1995, č. 9;
◦ Salon, literární příloha Práva, červenec – prosinec 1997;
◦ Nová mysl, Micromega, Lettre, Die neue Gesellschaft.

Literatura:
◦ Festschrift für K. K. Sb. K. K. k padesátinám, SI 1976;
◦ J. Patočka: Česká filosofie a její soudobá fáze, in O smysl dneška, Londýn 1987;
◦ Slovník zakázaných autorů, 1991;
◦ Fraška v naší jeskyni, LtN 1992;
◦ ČBS, 1992;
◦ P. Prouza: Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda. Úvahy, otázky a odpovědi K. K., Salon, literární příloha Práva 15. 5. 1997;
◦ K. K.: Všechna moc vychází z imaginace, rozhovor s A. Cassutim, Salon, literární příloha Práva 18. 9. 1997;
◦ Rozjímání vpřed i vzad. K. K. k pětasedmdesátinám, eds. I. Šnebergová, V. Tomek, J. Zumr, 2001;
◦ Myslitel K. K. (Sb. studií k nedožitým 80.), eds. M. Hrubec, M. Pauza, J. Zumr, 2009.

jz