Jan Blahoslav Kozák

* 4. 8. 1888 Čáslav

† 9. 1. 1974 Praha

Jeho otec František K., evangelický farář v Čáslavi, a jeho strýc superintendent Ferdinand Císař patřili k předním postavám českého protestantismu. – Po maturitě na čáslavském gymnáziu (1906) studoval teologii na evangelických fakultách univerzit v Bonnu, Edinburghu, Vídni, Halle. Zde vstřebával světové proudění liberální náboženskodějinné školy. Souběžně s teologií studoval též filozofii a filologii. Tato studia dokončil na univerzitě v Praze; r. 1915 promoval na FF UK, téma dizertace Sóma pneumatikon – helenistické prvky v paulinismu bylo na pomezí teologie a filozofie. V l. 1910–14 působil jako evangelický vikář a učitel na evangelickém učitelském ústavě v Čáslavi. Značně ortodoxní atmosféra českého protestantismu byla pro jeho myšlenkový svět příliš těsná. Proto místo duchovenské služby zvolil dráhu pedagogickou. Do r. 1920 byl profesorem němčiny a angličtiny na obchodní akademii v Kolíně, 1920–26 na Československé obchodní akademii v Praze. R. 1921 se na UK habilitoval pro logiku, noetiku a dějiny filozofie spisem O ekonomisaci životních funkcí a jejích důsledcích pro teorii logickou. Po smrti Františka Drtiny r. 1927 převzal jeho katedru, nejprve jako mimořádný, od r. 1933 jako řádný profesor. Redigoval Laichterovu Filozofickou knihovnu, k vydání připravil spisy F. Drtiny. S Emilem Utitzem založil na fenomenologii orientovaný Pražský filozofický kroužek. Za války přednášel v USA ve státě Ohio na Oberlin College. Po válce se vrátil do Prahy a pokračoval ve své práci na UK, a to až do r. 1958. I když opustil dráhu evangelického duchovního, zůstal problém Boha jeho životním filozofickým tématem. Osou jeho filozofie se stal Bůh ne jako nadpřirozená veličina náboženské víry, nýbrž jako filozofická otázka po posledním platném, po nedisponovatelné platnosti hodnot, po nepodmíněném a zároveň bezpodmínečném mravním nároku. S pravověrnou křesťanskou věroukou se rozešel především v otázce christologické: Ježíš mu byl nikoli zjevený Bůh, nýbrž člověk, který zemřel pro velký mravní ideál. V etické interpretaci Ježíše zůstal v rámci konceptu liberální protestantské teologie, i když odkazem k hodnotám, jež se člověku ohlašují svým nárokem, jakoby nepřímo směřoval k pojetí, které zejména v 50. letech formulovala škola dějin formy a R. Bultmann svým programem demytologizace a existenciální interpretace zvěsti Nového zákona. Tuto interpretaci však K. již nereflektoval; zůstal v rovině liberální koncepce (A. von Harnack, A. Schweitzer) především tím, že akcentoval Ježíše jako etický vzor. Z etické interpretace křesťanství, v níž K. vědomě navazuje na T. G. Masaryka, pak plyne jeho pojetí synergismu. Člověk, disponován svou svobodnou vůlí, má být spolupracovníkem božího díla ve světě, podílet se na uskutečňování platného mravního řádu. Bůh je pro K. duchovní ideál, shromaždiště idejí, tedy šifrou vyjadřující platnost mravních hodnot. V tomto (Masarykovi blízkém) přesvědčení, že směřování k pravdě nelze v dějinách natrvalo zvrátit, kotví – a to přes všechny nezbytné pochybnosti agnosticismu a průvodní úvahy noetické skepse – K. dějinný optimismus. Dějiny nejsou beze smyslu; ten je veličinou transcendentní, kterou nelze odvodit ani z přírody, ani z pouhé dialektiky dění. Přírodu chápe K. jako eticky indiferentní, nad neutralitou přírody platí hledisko mravní. Proto odmítá pokusy odvodit etiku z uměřenosti vůči řádu přírody a staví ji na mravním patosu odpovědného subjektu. Celá další K. filozofická stavba se pak odvíjí od otázky, zda platnost mravních hodnot není člověkovou fikcí; ví totiž, že platnost mravního řádu lze postulovat pouze hypoteticky. To však v jeho koncepci není počin nevědecký, neboť i věda, jak jí K. rozumí, je možná jen za předpokladu akceptování určitých hypotéz. Čím konkrétnější je předmět vědy, tím menší je její abstraktní platnost. Abstraktní vědecké výpovědi jsou zase možné za předpokladu, že člověk hypoteticky přijme určité premisy, že jim v jistém smyslu vlastně uvěří.

K. filozofie je poznamenána Masarykovou polaritou mezi důrazem na pozitivnost, exaktnost faktů, a apelem na platnost mravních hodnot, apelem k poslednímu smyslu. K. je adekvátním žákem a interpretem Masaryka v tom, že v celém svém díle tuto polaritu nezrušil, nýbrž udržel v dynamickém napětí. Vychází proto z problému gnozeologického. V prvé fázi jej řeší agnosticismem: Platnost mravního řádu nelze doložit, je možné ji postulovat jako věřenou hypotézu. Nejvíce jisté jsou výpovědi abstraktní. Čím abstraktnější je vědecká (logická) výpověď, tím méně vypovídá o konkrétním (tím méně je vázána na souhrn zkušeností). Vědu pak chápe jako abstrakci. Platnost mravního řádu a jeho nezvratnost, navzdory všem dočasným, přechodným zvratům, se K. nejprve snaží opevnit empirickými argumenty. Empirická zkušenost lidských dějin směřuje k uznání akomodace k absolutnímu řádu, byť nakonec jej lze postulovat jen v rovině víry. (Na problematičnost této argumentace jedinečným způsobem upozornil Zdeněk Smetáček ve své studii o J. B. K. z r. 1931.) Ve střední periodě své filozofické cesty recipuje K. dílo E. Husserla. Platnost hodnot lze zakotvit v transcendentálním vědomí, které je intersubjektivní povahy. Co se dělá, či nedělá, co má být, to se člověku ohlašuje jako kategorický apel. Ve prospěch platnosti hodnot nemluví jen pragmaticko-empirická zkušenost lidských generací, že respektovat hodnoty se ukázalo být rozumným ve smyslu účelnosti, nýbrž jako obdoba Sokratova daimonion ohlašuje se platnost norem lidskému vědomí v podobě výzvy a svrchovaného nároku. Zůstává však otázka po podmíněnosti či nepodmíněnosti těchto norem určitou sociokulturní situací, dobově podmíněným kontextem – nerelativizuje kontext platnost hodnot? K tomuto tématu se K. vrací v závěrečné fázi svého filozofování. Opouští pojetí vědy jako zevšeobecňující abstrakce a – podobně jako kritický realismus A. N. Whiteheada – upozorňuje na neopakovatelnou originalitu každého jevu, na jeho procesuální událostnost, fraktálnost, vůči níž je každá vědecká abstrakce vlastně neadekvátní schematizací. Zde otevřel K. směřování k nově koncipované ontologii, která každý jev vnímá jako neopakovatelnou událost bytí, takže otázka po tzv. smyslu se mění v otázku po nelibovolné kontinuitě a kontextu daného jevu. Otázka smyslu je tak v závěru K. díla převedena do podoby otázky po volbě identity v daném kontextu, neboť teprve v rámci determinovaného je možné svobodně volit: To, co je determinované, vytváří prostor, v němž je možné volit. Volit znamená se rozhodovat. Rozhodovat se znamená definovat svou identitu, proměnit svobodu jako možnost ve svobodu uskutečněnou. Otázka po smyslu jako otázka po kontextu není proto znevážením platnosti norem, nýbrž jejich konkretizací v kontextu, jehož neopakovatelná jedinečnost nezná žádné relativizující „kdyby“. Kontextualita však na druhé straně znemožňuje totalitu pravd vznášejících nárok na absolutnost.

Bibliografie:
O myšlení jistém, pravděpodobném a problematickém, 1922;
O otázce náboženské, 1922;
Křesťanství a jeho vývoj, 1924;
Demokracie a kultura, 1924;
Essay o vědě a víře, 1924;
Filosofické a mravní pozadí Husova kacířství, 1925;
Masaryk filosof, 1925;
Ježíš ve víře a skepsi, 1929;
Přítomný stav etiky, 1930;
V boji o duchovní hodnoty, 1930;
Filosofie a školy (s A. Dratvovou, J. Fischerem), 1933;
Vlastenectví a lidství u T. G. Masaryka, 1935;
Proslovy k neviděným, 1938;
Věda a duch, 1938;
Úvahy, 1938;
Rooseveltova Amerika, 1946;
Noetika, 1947;
Logika I–III (skripta), 1948;
Podle cesty, 1948;
O lidu a lidech, 1948;
T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace, 1968.

Sborníky:
◦ Naše pokrokářství a Řím, 1925;
Der Philosoph, Masaryk. Staatsmann und Denker, 1930;
Masaryks Stellung zur Metaphysik, Festschrift T. G. M. zum 80. Geburtstage II, 1930;
Masaryk jako etik a náboženský myslitel, Sammelband der Vorlesungen des Slawischen Institutes in Prag I, 1931;
◦ Tři přednášky o racionalismu, 1932;
◦ Kulturní jednota a její program, 1947.

Časopisecké příspěvky:
Zákon ekonomisace životních funkcí a jeho důsledky pro teorii logickou, Nové Athenaeum 1921;
Pojetí apriority u Kanta a Spencera, ČM 1924;
O basi objektivních soudů v etice, ČM 1927;
Noetické rozhledy, Válka Čechů s Němci, ČM 1928;
Problém smyslu, ČM 1930;
Demokratický myslitel, ND 1930;
Pravda a víra u E. Rádla, ČM 1933;
Über das Wesen des menschlichen Geistes, Philosophia (Bělehrad) 1936;
Vychovatel, ČM 1937;
Masaryk a dnešek, Josef Král. 65 let, ČM 1947;
Kontextualismus, filosofie objektivní skutečnosti, FČ 1995;
◦ Sobota, Masarykův lid, Slavonic Revue, Kruh, Svobodný zítřek.

Předmluvy:
◦ O. Külpe: Úvod do filosofie, 1929;
◦ T. Campanella: Sluneční stát, 1934;
◦ G. Berkeley: Pojednání o základech lidského poznání, 1938;
◦ F. Drtina: Úvod do filosofie, 1948.

Překlady:
◦ Bruno, Claude, Cornforth, La Mettrie, Voltaire.

Literatura:
◦ Z. Smetáček: K., Rádl, Hromádka, 1931;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Patočka: J. K., in Pedagogická encyklopedie II, 1939;
◦ J. Popelová: Studie o současné české filosofii, 1946;
◦ Sedmdesátiny J. B. K., FČ 1958;
◦ J. Bednář, J. Kučera: K osmdesátinám J. B. K., FČ 1968;
◦ J. Komersová: Výběrová bibliografie z díla J. B. K., FČ 1968;
◦ K. Mácha: GuV III–IV/1, 1989, 1996;
◦ L. Nový: Filozofie v českém protestantismu, in Kapitoly z dějin české filosofie, 1992;
◦ I. Pfaff: První protifašistický manifest českých intelektuálů, ČČM 1993;
◦ J. B. Čapek: Na paměť J. B. K., Kostnické jiskry 1994, č. 5;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

oaf