Josef Král

* 31. 10. 1882 Peřimov u Turnova

† 22. 2. 1978 Praha

Studium filozofie a sociologie absolvoval na pražské univerzitě v r. 1905 (byl posluchačem T. G. Masaryka); PhDr. 1908 (dizertace G. A. Lindner jako sociolog). Působil do r. 1923 jako středoškolský profesor v Lounech, Sušici, Nymburku a v Praze. Po habilitaci v r. 1920 přednášel jako soukromý docent na FF UK, od r. 1924 na nově otevřené KU v Bratislavě, na jejíž FF byl také v r. 1924 ustanoven profesorem filozofie a sociologie. V r. 1932 byl povolán – jako nástupce F. Krejčího – na FF UK; zde působil jako profesor filozofie a sociologie až do r. 1948. V r. 1931 založil revui Sociální problémy (v l. 1945–47 vycházela s titulem Sociologie a sociální problémy) a tzv. Pražskou sociologickou skupinu, odlišující se svým sociologickým empirismem („objektivismem“) od brněnské sociologické školy I. A. Bláhy. Významně se podílel na přípravě VIII. světového kongresu filozofů v Praze (1934). Od r. 1932 byl členem redakčního kruhu ČM (do níž přispíval od r. 1905). Měl zásluhu na tom, že časopis se ctí obstál i v období protektorátu, kdy byl po zastavení činnosti Jednoty filozofické v březnu 1939 jediným pojítkem mezi českými filozofy. Rovněž v období 1945–47 zůstal na stanovisku masarykovského humanismu a demokracie; v ČM také kriticky psal o marxistické filozofii – dialektickém materialismu. Po únoru 1948 odešel do důchodu na znamení svého nesouhlasu s tehdejším politickým vývojem v republice vůbec a v univerzitním životě zvláště. Byl členem KČSN, ČAVU aj. vědeckých společností. – Na snímku z r. 1934 je K. (vpravo) s J. Tvrdým.

Filozofii charakterizoval jako „jednotný výklad světa a života na základě jednotlivých věd“. Vedle noetiky a logiky do ní zahrnoval také „filozofii vlastní čili metafyziku ve smyslu induktivním, jež rozebírá a tříbí základní pojmy vědecké, generalizuje je, stále je ověřujíc zkušeností, a sjednocuje a usiluje tak o jednotný výklad světa jakožto celku, a etiku jako filozofii života, jako nauku o jednotném vedení života“. Měl za to, že se filozofie vzhledem k univerzálnosti svého předmětu od jednotlivých věd liší „hypotetičtějším rázem svých tezí a stupněm subjektivnosti, nikoli však v podstatě metodami“. Náboženství chápal jako „výraz citového vztahu jednotlivce ke kosmu, ačli je vhodno užívat pro pojem tak změněný historického termínu pro kulturní útvar složitější“. Ke svému filozofickému stanovisku „blízkému v některých hlavních bodech pozitivismu Krejčího“ dospěl studiem „anglo-francouzských pozitivistů a evolucionistů a shodných složek filozofie Masarykovy“. K Masarykovi se K. hlásil i jako sociolog. Sociální jevy definoval jako „složitější jevy duševní, zprostředkované ovšem psychofyzicky; své podmínky i cíl mají ve společnosti; vznikají vzájemným působením jednotlivců a odnášejí se opět ke společnosti“. Ve své klasifikaci věd (vycházející z Masaryka) řadil psychologii před sociologii; sociální psychologii považoval za základní část sociologie, tj. „vědy o skladbě a vývoji společnosti a o kultuře jako soustavě vytvořené lidskou činností“ (Sociální vědy a jich třídění, SR 1931). Řadu svých prací věnoval dějinám české filozofie a sociologie. Často šlo o témata dosud opomíjená – např. vydání Logiky Š. Gelenia Sušického doprovodil studií o českých humanistických logikách; v souvislosti s výkladem herbartovské sociologie psal o významu G. A. Lindnera (jako „sociálního psychologa“) pro sociologii nejen českou, ale i „světovou vůbec“; analyzoval český „spor o Kanta“ z počátku století atp. (Ve stati Spor o Kanta v RF 1924 píše o Marešově hodnocení Kanta v knize Idealism a realism v přírodní vědě a o následující polemice uvedené referáty Masaryka, Krejčího a Tilšera o Marešově knize a o jeho pojetí Kanta.) Hlavním výsledkem K. činnosti v tomto oboru je jeho Československá filozofie (1937). V návaznosti na oddíl Od počátku do doby obrození v ní minulost i současnost české filozofie (a „filozofických oborů“) vyložil v kapitolách Povšechný vývoj a vlastní filozofie (metafyzika), Noetika, Logika, Etika, Psychologie, Estetika, Filozofie náboženství, Pedagogika, Sociologie, Dějiny filozofie; v Dodatcích pak připojil úvahu o duchu české filozofie a přehled filozofie německé a slovanské v českých zemích. Dokládal, že na českém filozofickém životě se často významně podíleli „pěstitelé z řad odborných“; nové podmínky pro český kulturní život po r. 1918 přispěly i k rozvoji práce filozofů-specialistů. Obsáhlý oddíl Bibliografie obsahuje i soupis českých překladů ze všech zmíněných filozofických disciplín. – Po r. 1948 vydal K. už jen překlad Lockových Dvou pojednání o vládě.

Bibliografie:
◦ Herbartovská sociologie, 1921;
◦ Filosofický slovníček, 1924;
◦ Sociologické základy pedagogiky, 1926;
◦ G. A. Lindner. Život a filosofie, 1929;
◦ Studie o G. A. Lindnerovi, 1930;
◦ Československá filosofie. Nástin vývoje podle disciplin, 1937;
◦ Nástin sociologie I, 1945;
◦ Přehledné dějiny filosofie (s H. Höffdingem), 1946, 2. vyd. 1947;
◦ Nad člověkem a společností, 1946;
◦ Masaryk, filosof humanity a demokracie, 1947;
◦ Úvod do filosofie. Text k přednáškám, 1947;
◦ Ze základních problémů přirozené morálky, 1948.
Přehledem dějin české filozofie (a filozofie středověké) doplnil nové české vydání Přehledných dějin filosofie od dánského filozofa Haralda Höffdinga (poprve u nás vyšly v r. 1926).

Sborníky:
◦ První období Masarykovy tvorby filosofické a prostředí vídeňské, Masarykův almanach, 1925;
◦ Sociologické hledisko v Kádnerově theorii výchovy, Sb. pedagogický na počest O. Kádnera, 1930;
◦ Masaryk filosof a sociolog, Sb. přednášek Slovanského institutu v Praze I, 1931;
◦ Tyršova životní a národní filosofie, Tyršův sborník, 1932;
◦ Tyršovy filosofické pokusy, Hanušův sborník.

Časopisecké příspěvky:
◦ Dastich o Schillerovi, ČM 1905;
◦ Sociální pedagogika G. A. Lindnera, PR 1910–1911;
◦ České znělky Lindnerovy, ČM 1911;
◦ Beletrie G. A. Lindnera, ČM 1912;
◦ Vztahy sociologie k psychologii a pedagogice, RF 1921;
◦ Jesenius – filosof, ČM 1923;
◦ Spor o Kanta. K dějinám české filosofie z počátku století, RF 1924;
◦ Na okraj Masarykovy „Sebevraždy“, 1927;
◦ Masaryk – demokratický myslitel, ND 1930;
◦ Sociální vědy a jejich třídění, SP 1931;
◦ Metody v sociálních vědách, ČM 1937;
◦ Rozhledy po filosofii náboženství, ČM 1942;
◦ Šedesátiny Otakara Pertolda, Filosofové odpovídají teologovi, ČM 1944;
◦ Cesty české filosofie, Positivismus, dialektický materialismus a filosofie, ČM 1946–47.
Zejména ve válečných ročnících ČM publikoval – pod zn. kl – řadu (často dlouhých) recenzí domácích i zahraničních publikací.

Předmluvy:
◦ Šimon Gelenius Sušický: Logika, 1926;
◦ G. A. Lindner: Myšlenky k psychologii společnosti. O utajených představách, 1929;
◦ G. A. Lindner: Záhada štěstí, 1931.

Překlady:
◦ J. Locke: Dvě pojednání o vládě, 1965.

Literatura:
◦ J. Tvrdý: J. K., 1932;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Sb. Společnosti pro sociální bádání k šedesátinám prof. J. K., 1942;
◦ J. B. Kozák: J. K. – 65 let, ČM 1947;
◦ K pětasedmdesátinám J. K., FČ 1957;
◦ J. Cetl: Český pozitivismus, 1981;
◦ K. Mácha: GuV III, IV/l, 1989, 1996;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

jg