Josef Kratochvil

* 9. 3. 1882 Dolní Kounice

† 7. 4. 1940 Brno

Po maturitě na gymnáziu (1901) v Brně vstoupil do brněnského bohosloveckého učiliště. Odtud ho biskup F. Bauer poslal studovat filozofii a přírodní vědy na Gregoriánskou univerzitu v Římě. V r. 1904 se tam stal doktorem filozofie na základě dizertace z filozofie a rigoróza z tomistické filozofie a astronomie. Ve studiích filozofie (a moderní filologie) pokračoval v l. 1904–05 a 1907–09 na FF UK. Jeho učiteli filozofie byli B. Foustka, F. Čáda, F. Krejčí a T. G. Masaryk; z přednášejících na pražské německé univerzitě ho zaujal O. Willmann. (Pobyt na univerzitě přerušil, aby si jako vychovatel v rodině hraběte Leopolda ze Šternberka v Častolovicích n. Orlicí vydělal na další studium.) V l. 1910–19 vyučoval na reálce v Příboře, potom byl až do smrti zaměstnancem brněnské Zemské a univerzitní knihovny (posléze jako vrchní rada archivní služby). V r. 1915 dostal studijní pobyt v Paříži, v r. 1924 stipendium na studium v italských knihovnách. V r. 1919 získal doktorát filozofie na FF UK (dizertace Kolísání pozornosti a pokus o jeho výklad). Od r. 1925 přednášel jako soukromý docent dějiny filozofie na TF UK. Trvale se snažil přispět k rozvoji a myšlenkovému prohloubení českého katolicismu. V r. 1925 byl za zásluhy o šíření křesťanské filozofie jmenován čestným členem Papežské akademie sv. Tomáše Akvinského (před ním se tohoto vyznamenání dostalo J. Pospíšilovi). Už za univerzitních studií spolupracoval s týdeníkem Nový svět a s Českou ligou akademickou. V r. 1908 založil – s literárním historikem V. Bitnarem a malířem E. Pacovským – revui Meditace („k pěstování křesťanské filozofie moderní metodou a v úzkém vztahu k mystice“). V r. 1918 se stal sekretářem Společnosti sv. Cyrila a Metoděje, v r. 1932 spoluzakladatelem (a předsedou) Spolku katolických profesorů. Byl přísežným soudním tlumočníkem ze šesti jazyků (a četl i v několika dalších).

Stal se nejvýraznější osobností české filozofie pěstované v první polovině našeho století na půdě katolicismu. Své stanovisko označoval jako novoidealismus (poprvé v článku Novoidealismus a jeho kořeny, Hlídka 1906). Filozofii stavějící na „pevných fundamentech philosophiae perennis energicky bránil před kritikami, které v ní viděly jen marné oživování názorů patřících do 13. století. Např. v Nových filosofických esejích (1927) napsal, že heslem pozitivismu jako „dnešní české vládnoucí filozofie“ je boj proti „pozitivnímu křesťanství“, začínající „snahou po odluce církve od státu a vrcholící v odluce od pojmu osobního Boha a od teismu vůbec“. Nejvíce oceňoval školu lovaňskou, vedenou kardinálem Mercierem, a milánskou, okolo Agostina Gemelliho. Jeho vztah k novotomistům sdruženým kolem Filosofické revue byl však dost rezervovaný. Při posuzování jiných (nejen „katolických“) směrů filozofie byl více porozumivý: „Všechny systémy jsou jednotlivé věty nádherného rozhovoru o pravdě“, a proto není správné, aby „jedna filozofie vylučovala apriori druhou“. Měl za to, že pokusy navázat na „knížete scholastiky“ budou odsouzeny k nezdaru, neodváží-li se jejich autoři nových analýz a syntéz a nezvolí-li přitom rovněž moderní, ale zároveň obecněji srozumitelnou filozofickou řeč (bez toho vznikají jen „suché mumie“ a „nehybné doktríny středního věku“). Novoidealismus – zřejmě zase s ohledem na české poměry – definoval jako hnutí, jež „nevěří ve vědeckost a filozofickou budoucnost pozitivismu a materialistického monismu a chce vyrovnat porušenou rovnováhu mezi světem vnějším a vnitřním a stanoví přesné hranice mezi oběma“ (Úvod do filosofie). Soudil, že víra není ničím, není-li rozumově zdůvodněna: Její hodnota spočívá v obsahu, jenž má být pravdivý. Za jeden z předních úkolů novoidealismu považoval kritické překonání pozitivistické teze o nepoznatelném transcendentnu, v níž spatřoval hlavní zdroj celkové „dnešní skepse“, promítající se i do náboženského myšlení a napomáhající vzniku „dobových ideových zmatků“. Filozofie bez metafyziky je torzem, zrazuje své nejvlastnější poslání – zkoumat obecný řád („co do myšlení i skutečnosti“), aby mohl být podán obecný názor na svět a život, jenž by odpovídal požadavkům rozumu i citu a vyhledával „soulad mezi vědou a vírou, kulturou a náboženstvím, pravdou a dobrem, hloubáním a uměním, filozofií dávnou i snahami nové doby“. Neblahé aplikace agnosticismu spatřoval v teologickém tradicionalismu (jediným pramenem poznání o Bohu je zjevení, bible), ontologismu (existence Boží se nedokazuje, poněvadž každému člověku je prý vrozena jakási intuice a percepce Boha), symbolismu (výpovědi o Bohu mají nanejvýš symbolickou hodnotu), ritschlismu (o Bohu víme jen prostřednictvím Kristovým a jeho nauky). K. křesťanská filozofie považuje za své základní pravdy jsoucnost osobního Boha odloučeného od světa, původ světa od Boha stvořením z ničeho, svobodu lidské vůle, mravní závislost na Bohu, nesmrtelnost lidské duše a její cíl v Bohu. Ve prospěch víry v Boží jsoucnost argumentoval jednak tradičními „důkazy boží existence“ (největší váhu kladl na dovedení principu kauzality, jako nevyhnutelného základu každé vědecké konstrukce, až k „nutné první příčině“, a na důkaz teleologický), jednak odhalováním slabostí jiných filozofických systémů, především pozitivismu a materialismu. Přes svůj noetický optimismus musel však ve filozofii uplatňovat stálý zřetel ke zjevení: filozofický pojem Boha není „vlastní a quidditativní“. Důležitý pendant ke K. programové stati o novoidealismu představuje článek Pojem agnosticismu (ČM 1908). K. soudil, že „agnosticismus“ znamená vylučovat z kategorie poznání něco, co existuje v kategorii bytí, popř. konstatovat „vztah nepřevoditelnosti mezi reálnem a poznáním“; samo popírání existence něčeho, např. nadpřirozena, není ještě agnosticismem. Agnosticismus se vztahuje na předměty „čiře rozumové“ (předměty metafyziky), kdežto skepticismus rozšiřuje své pochybnosti na všechny předměty poznání. – Soustavnou pozornost K. věnoval dějinám filozofie, přičemž se hodně zabýval i filozofií středověkou. Např. v práci Věda a víra ve filosofii středního věku (1914) podal vlastní periodizaci a typizaci středověké filozofie a ve Filosofii středního věku (1929), zaměřené na období klasického středověku, sledoval pronikání nových aristotelovských pramenů z arabského světa do latinské tradice, srovnávaje zvláště cestu vedoucí přes Alberta Velikého k Tomáši Akvinskému s „antischolastickým“ proudem křesťanského averroismu (Siger z Brabantu, Jan z Janduna). Pod souborný název Meditace věků zařadil svazky Filosofie starověká (1927), Filosofie středního věku (1929), Filosofie novověká (1930) a Filosofie nejnovější. Od Kanta po dnešní dobu (1932). K popularizaci filozofie přispěl i svou Rukovětí filosofie a Filosofickým slovníkem (na něm se autorsky podíleli i K. Černocký a – od 3. vyd. – O. Charvát).

Bibliografie:
◦ Vývoj problému Boha ve filosofii řecké před Sokratem, 1905;
◦ Filosofa Seneky rozhovor o duševním klidu, 1907;
◦ Filosofa Seneky rozprava o krátkosti života, 1907;
◦ Záhada spiritismu, 1907;
◦ Dnešní otázky filosofické, 1908;
◦ Pojem a význam mystiky, 1908;
◦ Rozpravy filosofické, 1908;
◦ Záhada Boha ve filosofii antické, 1908, 21920;
◦ Úvod do filosofie, 1911, 21920;
◦ Časové úvahy filosofické, 1913;
◦ Věda a víra ve filosofii středního věku, 1914;
◦ Otázky a problémy, 1916;
◦ Filosofické essaye, 1920;
◦ Filosofie středního věku, 1924;
◦ Katolík a politika, 1924;
◦ Přehledné dějiny filosofie, 1924;
◦ Základní myšlenky křesťanského solidarismu, 1924;
◦ Filosofická propedeutika, 1925;
◦ Problém mystické intuice ve filosofii středního věku, 1925;
◦ Filosofie starověká, 1927, 21935 (Meditace věků I);
◦ Nové filosofické essaye, 1927;
◦ Filosofický slovník (s K. Černockým), 1929, 41937 (s K. Černockým, O. Charvátem);
◦ Filosofie středního věku, 1929 (Meditace věků II);
◦ Filosofie novověká, 1930 (Meditace věků III);
◦ Novoscholasticismus, 1930;
◦ Otázky pedagogické, 1930;
◦ Náboženství Kristovo a světový názor, 1931;
◦ Sv. Augustina Rozhovor o blaženém životě, 1931;
◦ Základní směrnice křesťanské nauky sociální, 1931;
◦ Filosofie nejnovější, 1932 (Meditace věků IV);
◦ Náboženství Kristovo a protikřesťanská filosofie, 1932;
◦ Základy filosofie věků, 1932;
◦ Křesťan a veřejný život, 1933;
◦ Problém politické moci ve filosofii scholastika XVI. století F. Suareza, 1933;
◦ Katolicismus a sociální otázka, 1934;
◦ Záhada mystického nazírání v novější scholastice, 1936;
◦ Přehled vývoje české filosofie, 1938;
◦ Příručka dějin filosofie, 1938;
◦ Rukověť filosofie, 1939;
◦ Dějiny filosofie I–II, 1939, 1940.

Časopisecké příspěvky:
◦ Noeticko-theologická záhada ve filosofii Platonově, ČM 1905;
◦ Novoidealismus a jeho kořeny, Hlídka 1906;
◦ Rozhledy po logice a noetice, Záhada Boha u Aristotela, ČM 1906;
◦ Rozhledy etické, ČM 1907;
◦ Novoidealismus, Meditace 1908;
◦ O filosofii sv. Augustina. K 500. výročí jeho úmrtí, ČM 1930;
◦ Pojem agnosticismu, ČM 1908.
Archa, Archiv literární, ČKD, Hlídka, Museum, Nový obzor, Nový věk, Nový život, Studentská hlídka, Vychovatelské listy.

Literatura:
◦ Filosofický sborník věnovaný moravskému filosofu Dru J. K. k 50. narozeninám, ed. A. Štursa, 1932;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Moravský filosof PhDr. J. K. 1882–1940, ed. A. Gajdoš, 1941;
◦ J. Patočka: J. K. (nekrolog), ČM 1941;
◦ K. Vrána: Profesor Doktor J. K. K 35. výročí smrti, Nový život (Řím) 1971;
◦ E. Valášek: J. K. il pioniere della filosofia moderna in Cecoslovacchia, Studi Tomistici XII, Citta del Vaticano 1981;
◦ K. Mácha: Philosophia perennis, Mnichov 1982;
◦ J. Gabriel: K jednomu ze zapomenutých výročí z dějin české filozofie, SPFFBU 1983, B 30;
◦ K. Mácha: GuV III, 1989;
◦ Nad Meditacemi věků. Sborník k 110. výročí narození J. K., ed. J. Gabriel, J. Kubíček, 1992;
◦ Cz. Głombik: J. K. i neoscholastyka czeska, Kwartalnik filozoficzny 1993;
◦ Cz. Głombik: Český novotomismus třicátých let, 1995.

jg