František Krejčí

* 21. 8. 1858 Hostinné

† 24. 5. 1934 Praha

Gymnázium navštěvoval v Hradci Králové, Litomyšli a v Praze (Akademické gymnázium). V l. 1875–79 studoval na pražské FF (hlavně klasickou filologii, ale i estetiku, filozofii a psychologii – většinou u herbartovských učitelů) a pak do konce století působil jako středoškolský profesor na venkově (nejdéle v Novém Bydžově). Teprve v r. 1898, už jako autor řady prací, je přeložen do Prahy a je potvrzena jeho habilitace na obor „filozofie, zvláště psychologie“. Od r. 1900 se může plně věnovat práci na UK. V r. 1905 je jmenován mimořádným profesorem; řádným profesorem (po předchozím zamítnutí pro pokrokovou, zvláště protináboženskou aktivitu) teprve 1912. Stává se jedním z předních organizátorů českého filozofického života; je mj. spoluzakladatelem prvního českého odborného filozofického časopisu Česká mysl, který s krátkou přestávkou redigoval v l. 1900–31 a ovlivňoval jej v duchu pozitivismu. Angažuje se v antiklerikálním hnutí (byl aktivním činitelem Volné myšlenky již v časech monarchie), pokouší se koncipovat demokratickou podobu socialismu (tak orientoval časopis Budoucno, který redigoval v l. 1918–20) a publicisticky vystupuje na obranu demokratických svobod.

Ve svém díle vychází v podstatě z herbartismu, avšak brzy jej překonává. Je to patrné na jeho psychologii, která zpočátku přijímala i podněty od tzv. národové psychologie (Völkerpsychologie) Lazarusovy a Steinthalovy. Postupně přistupuje k vypracování vlastního systému. Po dílčích studiích Element psychologický (1895) a Zákon asociační (1897 – habilitační spis) a po první verzi své později velmi rozšířené učebnice Psychologie pro střední školy (1897) začíná v r. 1902 s vydáváním své šestidílné Psychologie, jejíž dovršení si vyžádalo takřka čtvrt století (její poslední díl Psychologie vůle vyšel 1926). Proto se K. cítí nucen znovu se vrátit k základním východiskům systému a v mnohém je revidovat (Základy vědeckého systému psychologie, 1929). Jeho psychologie však zůstává v podstatě stále táž: Chce být empirická, uplatňuje vývojové hledisko, opírá se o biologii a odmítá pojem duše (proto byla K. odpůrci nazývána „psychologie bez duše“). Duševní jevy pokládá za uvědomělé reakce organismu a vykládá je teorií psychofyzického paralelismu (jejíž obsah pokládá za vědecky ověřený fakt) a předpokladem tzv. trojstránkovitosti duševních jevů (každý duševní jev má stránku představovou, citovou a volní). Tím se ovšem značně problematizuje empirický charakter této psychologie. Na takto pojaté psychologii, jako empirickém, vědeckém základě, chce pak budovat svou filozofii v duchu západoevropského pozitivismu 19. století. (Nejblíže má asi ke koncepci Herberta Spencera, i když nejde o přímou filiaci.) Má to být filozofie vědecká, a to v tom smyslu, že se omezuje na zkušenost a že je budována „s vyloučením veškeré metafyziky“. Těžištěm je otázka „transcendentna“ a možnosti jeho poznání. K. prohlašuje jeho nepoznatelnost, ale i nepotřebnost jeho poznání pro budování filozofického názoru. Předpoklad nepoznatelného transcendentna má tu i jistou relevanci ontologickou. Umožňuje K., ne bez jisté afinity ke Spinozovi, kterého vysoce hodnotil a uváděl k nám, aby formuloval názor v podstatě monistický, vůči dualismu těla a duše, hmoty a vědomí neutrální (i to má být založeno na psychofyzickém paralelismu). K. se domnívá, že se ocitá nad jednostrannostmi materialistické i spiritualistické „metafyziky“, a nevadí mu, že se přitom dostává (přestože je orientován nenábožensky až protinábožensky) k důsledkům panteistickým. Jeho agnosticistický scientismus a „neutrální monismus“ implikuje koncept skutečnosti typický pro pozitivismus 19. století, tj. pojetí přísně determinované skutečnosti, vylučující nejen indeterminismus a teleologii, ale dimenzi podstaty a možnost lidské aktivity. K. tento svůj filozofický názor nikde soustavně neformuloval, snad nejzřetelněji ve svých úvahách o soudobé filozofii, ve spisech O filosofii přítomnosti (1904) a Filosofie posledních let před válkou (1918), ale přece proniká celým jeho dílem. Také jej vášnivě obhajuje v četných polemikách, ke konci života dokonce radikalizuje některé své teze, přesvědčen, že hájí vědecký světový názor „uspokojující hlavu i srdce“. Toto filozofické stanovisko (a psychologické zakotvení) předznamenává i K. etiku, kterou nejprve jako dílčí problém rozvinul v práci Svobodná vůle a mravnost (1907) a pak rozsáhle formuloval ve spise Positivní etika (1922). Je to etika budovaná v podstatě na biologických evolučních základech, když mravní je dedukováno z pudu sebezáchovy a předpokládá vývoj od egoismu k ideálu humanitnímu. Autonomnost a mravnost se promítá i do tzv. sociální etiky, která má navrhovat řešení kulturních a společenských problémů. Na konci života K. koriguje některé principy svého teoretického díla; např. jeho spis Politika a mravnost (1922) obsahuje tendenci k překonání biologismu a psychologismu.

Bibliografie:
Element psychologický, 1895;
Psychologie pro střední školy, 1897, 3. vyd. 1925;
Zákon asociační, 1897;
Logika pro střední školy, 1898, 51921;
O filosofii Smetanově, 1901;
Psychologie I–VI, 1902–26;
Bedřich Nietzsche, 1902;
O filosofii přítomnosti, 1904;
A. Smetana v boji o náboženství, 1905;
Positivism a výchova, 1906;
Svoboda vůle a mravnost, 1907;
David Bedřich Strauss, 1908;
L. N. Tolstoj filosof, 1909;
Volná myšlenka O. Hostinskému, 1910;
České státní právo, 1910;
Vzpomínky na Dr. A. Smetanu, 1911;
Spencerovy zápisky, 1911;
O monismu, 1914;
Světový názor náboženský a moderní, 1914;
Právo existence malého národa, 1915;
Demokracie a socialism, 1917;
Filosofie posledních let před válkou, 1918, 21930;
Naše osvobození, 1919;
Filosofické základy mravní výchovy, 1920;
Moderní člověk a mravnost, 1921;
Positivní etika jakožto mravouka na základě přirozeném, 1922;
Smetanův rok, 1924;
Kantovo jubileum, 1924;
Kritische Blicke auf den gegenwärtigen Stand des philosophischen Denkens in Böhmen, 1925;
Psychologie vůle, 1926;
O Masarykovi, 1927;
O positivní etiku, 1929;
Základy vědeckého systému psychologie, 1929;
Fikcionalism (Pelikán, Foustka, Kádner), 1929;
Paralelistická fenomenologie, 1931;
Politika a mravnost, 1932;
F. Krejčí Volné myšlence, 1934.

Sborníky:
O scenerii řeckého divadla, Program gymnasia v Mladé Boleslavi 1882;
O původním významu daimoniů řeckých, Program gymnasia v Novém Bydžově 1885;
Zásada vývoje v psychologii, Program gymnasia na Královských Vinohradech 1900;
Positivism v XIX. století, Sb. Ústředního spolku učitelského na Moravě 1907.

Časopisecké příspěvky:
Der Spiritismus als soziale Erscheinung, Zeitschrift für die Völkerpsychologie und Sprachwissenschaft, 1888;
Ctění předků, LF 1889;
O vztahu Platonově, LF 1891;
Filosofie náboženství, Athenaeum 1892;
Řeč a mythus, LF 1893;
Novější směry v psychologii, ČČM 1894;
Rozhledy po nynějším stavu psychologie, ČČM 1897;
K reformě škol středních, ND 1897;
Obzor psychologický, ND 1900;
Rozhledy psychologické, Volné listy o nynější filosofii, ČM 1900;
Kantův apriorism, Nietzscheana, ČM 1901;
O významu umění ve vývoji, ND 1901;
K otázce psychofyzického paralelismu, P. J. A. Pitra, kněz myslitel, ČM 1902;
Rozhledy psychologické, ČM 1903, 1904, 1908, 1927;
Mezinárodní svaz etický, ČM 1905;
A. Haeckel, ČM 1906;
O Hostinského filosofii, ČM 1907;
Noch einige Gedanken über die Antike, O. Hostinský, Čechische Revue 1907;
Volná škola, PR 1907;
O filosofii Tolstého, PR 1908;
Svoboda přesvědčení, Volná myšlenka 1909;
L. N. Tolstoj filosof, O filosofickém významu Darwinově, ČM 1909;
O Masarykově filosofii, ČM 1910;
Volná myšlenka a náboženství, Volná myšlenka 1910;
Fysiologie a psychologie, Duch vědecký a filosofický, O psychologii, ČČM 1911;
Fenomenální dualism a psychofysický paralelism, ČM 1912;
Monism, monoteism, panteism a ateism, Vrchlického stanovisko filosofické, Středa 1912;
Glosy k nynější filosofii u nás, ČM 1913;
O akademickém studiu žen, ND 1916;
Český socialism, Jubileum V. Klofáče, Oportunismus, Budoucno 1918;
Rozhledy politické, Za prof. F. Čádou, Z referátu o tzv. čítankové aféře, T. G. Masaryk, Na vysvětlenou. Odpověď K. Čapkovi na jeho referát o Filosofii posledních let před válkou, Budoucno 1919;
Ke dni 6. července, Budoucno 1920;
Zahajovací projev na XVIII. světovém kongresu Volné myšlenky, Volná myšlenka 1920;
Ad vocem: Pozitivistická syrovátka, Myšlenka a návrh slovanského sjezdu filosofického v Praze, Einsteinova teorie a psychologie, ČM 1923;
Kantovo jubileum, ČM 1924;
O filosofii prof. Drtiny, Řeč z r. 1911 o Jednotě filosofické, ČM 1925;
Kantovo čtení o etice, Leibnizova monadologie, Sociotechnika, ČM 1926;
O významu Spinozovy filosofie, Logické příručky české, Filosofie paradoxu, Věda o trojstránkovitosti duševních jevů, ČM 1927;
K dějinám filosofie české, O dějepisectví čes. filosofie, Nemožná psychologie, ČM 1928;
Česká umělecká kultura po převratě, O positivní etiku, Psychologie vůle, Věda a systém, O fysiologii smyslů, O té nové psychologii, Po české filosofii, Česká filosofie popřevratová, ČM 1929;
Glosy k reformě školské, Annus Spinozanus, ČM 1930;
O současném českém myšlení filosofickém, Dozvuky diskuse o politice a mravnosti, ČM 1933.
Česká osvěta, Národní osvobození, Literární svět.

Literatura:
◦ A. Klimt: Univ. prof. Dr. F. K., 1918;
◦ PR 1918 (F. Drtina: Prof. K. o náboženství a mravnosti, J. Král: Prof. K. a sociologie, F. Šeracký: Prof. K. jako psycholog);
◦ G. Tichý: Povaha filosofie F. K., ND 1918;
◦ K. Vorovka: Positivismus, socialismus, humanita, Národní listy 8., 23. 9. 1923;
◦ K. Vorovka: Polemos, 1926;
◦ Sb. ku poctě F. K., 1929;
◦ E. Rádl: Profesor F. K., ČM 1929;
◦ J. L. Fischer: F. K., Naše věda 1934;
◦ J. Král: F. K., 1935;
◦ J. Popelová: Filosof F. K., 1935;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ S. Štúr: Problém transcendentna v súčasnej filozofii, 1938;
◦ J. Pešková: Filosof a člověk F. K., FČ 1958;
◦ A. Dratvová, O. Chlup, J. L. Fischer: Několik vzpomínek na F. K., Čs. psychologie 1958;
◦ K. Hlavoň: Filosofické principy etiky F. K., FČ 1965;
◦ J. Cetl: Český pozitivismus, 1981;
◦ Antologie, 1989;
◦ J. Schlegelová: F. K. a jeho současníci, 1990.

jc