František Václav Krejčí

* 4. 10. 1867 Česká Třebová

† 30. 9. 1941 Praha

V l. 1880–81 studoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci, 1882–86 na učitelském ústavu v Hradci Králové. V l. 1886–87 učil ve Lhotce u České Třebové, 1887–95 v České Třebové. Soukromě studoval francouzskou literární vědu (H. Taine, E. Hennequin, Ch. Morice), německou filozofii (I. Kant, A. Schopenhauer, J. F. Herbart, F. Nietzsche) a přispíval mj. do Rozhledů, Literárních listů, Národních listů. Od r. 1895 žil v Praze jako redaktor, nejprve v Českých novinách, v l. 1896–97 v Rozhledech a 1897–1933 v sociálnědemokratickém Právu lidu jako vedoucí kulturní rubriky a rubriky literatury a umění. Několikrát pobýval v cizině (Polsko, Německo, Rakousko, Francie), podílel se na kulturní a osvětové činnosti sociální demokracie, v l. 1918–20 byl poslancem Národního shromáždění, 1919–20 vedl delegaci prezidenta Masaryka k čs. legiím na Sibiři, 1920–35 byl senátorem. V r. 1937 dostal čestný doktorát UK.

Jako jeden z představitelů individualisticky orientované modernistické generace 90. let (mj. spolupodepsal Manifest České moderny, 1895) se zabýval především literární historií a kritikou a kulturněpolitickou publicistikou a esejistikou. Později se věnoval i beletristické tvorbě románové, cestopisné a dramatické. Myšlenkový rozhled získal sebevzděláváním. Bývá charakterizován jako eklektik a stoupenec evolučního monismu. Souhlasil s Masarykovou analýzou krize moderního člověka, ale jako ateista nepřijal jeho řešení náboženského východiska z této krize. O konci náboženství podle K. svědčí rozvoj religionistiky, vědeckého studia náboženství, neboť "živoucí náboženství nemělo nikdy vztahů nijakých k vědě". Jeho publistická a esejistická tvorba měla i filozofickou, sociologickou a etickou dimenzi. Jak ukázala již studie Literatura a lid (Rozhledy 1893), literaturu a umění sledoval poněkud zjednodušeně s ohledem na jejich sociální funkce a širší společenské a etické působení k nápravě společenských poměrů. Současně měl – pod vlivem Hennequinovy "estopsychologie", která vykládá umělecké dílo jako výraz duše umělce, národa a doby – pochopení pro individualitu umělecké osobnosti a projevil schopnost subjektivního procítění uměleckého díla. Naplňování dvou základních požadavků moderního umění – individualismu a niternosti – v literatuře má „zmnožovat život“, „prohlubovat pocit života“, překonávat únavu dekadence, jejíž analýze věnoval hodně pozornosti. Kromě uměleckých děl (G. Flaubert, A. France, A. Strinberg, V. Hugo ad.) překládal i filozofickou a estetickou literaturu (E. Rod, E. Hennequin). Značný ohlas měl jeho překlad části Nietzschova Zarathustry, který uvedl předmluvou, v níž ocenil přínos Nietzschovy osobnosti, která nám vrací pozitivní hodnoty. Zároveň vyslovil názor, že Nietzschovo učení znamená nebezpečí pro sociální život. Domníval se ovšem, že velikosti ducha mohou dosáhnout jen výjimeční jedinci v jednotě ideálu estetického, aristokratického a tragického (v omezení svobody jiných). Sebereflexi jeho myšlenkového vyzrávání v 90. letech přinášejí vzpomínky Konec století, jeho pozdější aktivitu zachycuje soubor úvah Včera a dnes.

Bibliografie:
Dnešní otázka mravní, 1894;
Jak vznikal moderní názor světový, 1899;
Deset let mladé literatury, 1901;
Věčné jitro v umění, 1903;
Umělecké dílo v literatuře a jeho výchovná funkce, 1903;
Náboženství a moderní ideál člověka, 1905;
Výchova nových lidí, 1906;
Karel Havlíček, první politický vychovatel českého lidu, 1906;
Pozitivismus a výchova, 1906;
Sen nové kultury, 1906;
František Palacký, 1912;
Světový názor náboženský a moderní, 1914;
Jan Hus, 1915;
Doba, 1916;
Naše osvobození, 1919;
Návrat sibiřských legií, 1920;
Rozluka církve od státu a reforma práva manželského, 1921;
Náboženství v demokracii, 1924;
Nové češství, 1924;
České vzdělání, 1924;
Do lepšího světa, 1926, Češství a evropanství, 1931;
Včera a dnes, 1936;
Konec století, ed. B. Svozil, 1989.

Časopisecké příspěvky:
Česká mysl (1900), České noviny (1895), Květy (1909–16), Lidové noviny (1903, od 1933), Literární listy (1893–98), Moderní revue (1895), Národní listy (1891), Naše doba (1895–96, Dekadence, 1895), Nový život (1897), Právo lidu (od 1897), Rozhledy (1892–1903, Literatura a lid, 1893), Rozpravy Aventina (1926–27), Samostatnost (1925, 1927), Volná myšlenka (od 1905), Die Zeit (Vídeň, od 1894), Zlatá Praha (1900–11) ad.

Překlady:
◦ E. Rod: Mravní názory naší doby (s J. Vodákem), 1895;
◦ F. Nietzsche: Tak mluvil Zarathustra (vybrané kapitoly), 1896;
◦ G. Flaubert: Salambo, 1896;
◦ G. Flaubert: Pokušení svatého Antonína, 1897;
◦ E. Hennequin: Vědecká kritika, 1897;
◦ J. Barbey d'aurevilly: Rudá záclona, 1898;
◦ V Hugo: Dělníci moře, 1903;
◦ H. Heijermans: Na faře, 1909;
◦ A. France: Komická historie, 1911;
◦ A. Strinberg: Tanec smrti, 1917;
◦ A. Strinberg: Královna Kristýna, 1922;
◦ F. Wedekind: Procitnutí jara, 1923;
◦ V. Hugo: Devadesát tři, 1926;
◦ B. Brehm: Ani císař, ani král, 1935.

Literatura:
◦ J. Karásek: Impresionisté a ironikové, 1926;
◦ K. Sezima: Podobizny a reliéfy, 1927;
◦ K. Polák: F. V. K., kulturní buditel českého dělnictva, 1937;
◦ K. Polák: F. V. K., sb. O českou literární kritiku, 1940;
◦ Slovník českých spisovatelů, 1964;
◦ E. Taxová: „Populární“ esejista F. V. K., sb. Experimenty, 1985;
◦ L. Soldán: Zrození kritika, in: F. V. K.: Konec století, 1989;
◦ Lexikon české literatury 2/II, 1993.

jz