Ivan Kuna

* 23. 9. 1930 Plzeň

Maturoval na Odborné škole stavitelské v Plzni (1948). V r. 1951 absolvoval PedF UK, pobočku v Plzni (čeština, dějepis), v r. 1960 Fakultu společenských věd VŠP v Praze (bohemistika) a v l. 1964–65 studijní pobyt na Moskevské státní univerzitě. V r. 1969 získal titul PhDr. Postgraduální studium na MFF UK (matematika: statistické metody) ukončil v r. 1980. V l. 1953–60 učil na základních školách. V l. 1960–70 působil na PedF v Plzni, kde v r. 1967 založil Ústav filozofie a logiky, který vedl až do nuceného odchodu z fakulty. V l. 1971–90 učil na SPŠE v Plzni. Od února 1990 pracuje na katedře společenských věd PedF v Plzni, od listopadu 1991 jako její vedoucí. V únoru 1993 byl jmenován ředitelem Ústavu sociálních a politických věd Západočeské univerzity (ZČU). V r. 1994 se habilitoval na MU pro obor filozofie.

První K. publikované práce se zabývají jednak problémy stylistickými (práce vytěžené studiem beletrie), jednak náměty psychologickými. Do tohoto období lze také zařadit obsáhlejší studii o Zločinu a trestu, která se vyrovnává mj. s tehdejšími ideologickými dezinterpretacemi Dostojevského díla. Později se jeho stěžejním předmětem bádání stane „vědomí“ jako psychologický, filozofický i sociální problém (dizertace Vědomí v sociálním procesu, 1966). V l. 1971–90 se věnuje otázkám aplikovatelnosti sociologie v průmyslové praxi. Je autorem výzkumné zprávy K.p. Škoda, v níž podává obraz disciplín, které svými poznatky mohou inspirovat projektanty a konstruktéry složitějších technických zařízení. V r. 1977 publikuje s M. Šmídem první naši středoškolskou učebnici ergonomie. V 80. l. se zabývá postavením lidského činitele v technických systémech zvláště z hlediska jeho spolehlivosti. Po návratu na PedF v Plzni zpracovává s kolektivem autorů skripta mající nahradit „normalizační“ texty v oboru filozofie. V r. 1992 iniciuje na ZČU konferenci o významu humanizace vzdělávacího systému a rediguje sborník z této konference. Publikuje i v dalších sbornících ZČU. Realizuje grantový výzkum Hodnotová rezidua v transformačním procesu v ČR. K práci na monografii Skutečnost a svět člověka (1994) byl inspirován trvajícím napětím mezi tradicemi „klasické“ vědy a postmoderními verzemi světa a také cézurou mezi kategorií skutečnosti a kategorií světa žitého, světa člověka. Řešení nachází v analýze procesu, jímž je věda i realita osvojována.

Bibliografie:
Úvod do filosofie, 1969;
Ergonomie (s M. Šmídem), 1977, 1979;
Vliv lidského činitele na spolehlivost systémů (s M. Krausem, R. Leitlem), 1973;
Sledování a zabezpečování spolehlivosti lidského činitele v technických systémech, 1981;
Stručný přehled evropského filosofického myšlení (s S. Holcem, S. Starkem), 1993;
Nástin hlavních problémů evropského filosofického myšlení (s S. Holcem a S. Starkem), 1994;
Skutečnost a svět člověka, 1994;
Vybrané kapitoly z psychologie (s P. Prunnerem), 1995;
Vybrané kapitoly ze sociologie, 1995, 1996;
Realita a svět textu, 1996.

Sborníky:
Vliv lidského činitele na spolehlivost systémů, Technický sb. Výzkumného ústavu ČKD, 1973;
Osoba a osobnost, Je krize rozumu krizí člověka? Sb. konference o významu humanizace na ZČU, ed. I. K., 1992;
Nad Augustinovými spisky O pořádku, O učiteli po šestnácti stoletích, Sb. z konference o filozofii výchovy, 1993;
Obraz světa a člověka, Sb. konference Univerzita: Ideál a skutečnost, 1995.

Časopisecké příspěvky:
K některým diskutovaným problémům filozofického výkladu vědomí, K problematice mravních norem, Sb. Pedagogického institutu (SPI), 1962;
Poznámky k tzv. autodeterminaci, SPI 1963;
Stylistická funkce dialektismů v díle K. V. Raise, Některé filozofické aspekty psychické činnosti, SPI 1964;
K metodologickým problémům filozofické charakteristiky vědomí, Sb. Pedagogické fakulty v Plzni (SPFP), 1965;
Sto let románu F. M. Dostojevského Zločin a trest, Ke koncepci marxistické filozofie, SPFP 1966;
Člověk v dějinách, SPFP 1967;
Úloha abstraktního vědomí a jeho začlenění v společensko-historickém procesu, SPFP 1968;
Úvaha nad problémem skutečnosti, SPFP 1991.

a