František Bolemír Květ

* 4. 4. 1825 Tábor

† 18. 7. 1864 Varšava

Studium na pražské univerzitě (1840–44) uzavřel gymnaziální profesurou češtiny a filozofie. Doktorát získal v Giessen (1852) a Praze (1858). Začal jako vychovatel v rodinách Mirbachů a Lobkoviců, potom učil na staroměstském gymnáziu. V r. 1862 se stal lektorem češtiny na nově zřízené katedře slovanských jazyků varšavské univerzity. V r. 1864 byl jmenován mimořádným profesorem slovanské filologie, ale brzy nato podlehl prudkému zápalu plic. Jako filolog upoutával při výkladu slovanských jazyků svými srovnávacími exkurzy a také tím, že se jako jediný věnoval staroslověnštině. Zajímal se rovněž o pedagogiku, estetiku a filozofii. Za svého pražského pobytu vydal básně Slze (1850) a Žití básnické (1859).

Ve filozofii se hlásil k herbartismu, v němž spatřoval vyústění vývoje filozofického myšlení představovaného jmény Platon, Aristoteles, Leibniz a Kant. Do této linie řadil i J. A. Komenského, u něhož průkopnicky oceňoval úsilí o ucelenou, systematicky podanou filozofickou soustavu, zahrnující výklad skutečnosti božské, přírodní i lidské, a vytvářející základ pro myšlení „praktické“ – náboženské, společenské a pedagogické. Na Komenského (a také J. J. Rousseaua a J. Paula) navazoval ve své Prostonárodní nauce o vychování, věnované především rodinné výchově „vnější“ (tělesné) i „vnitřní“ (mravní – tu K. doporučoval zejména pěstování smyslu pro čest, čisté lidství a další ctnosti). Také od náboženství požadoval, aby na prvém místě poskytovalo všeobecnou hodnotovou orientaci ve světě. Na pramenném studiu založil svou studii Leibnitzens Logik. (Studium Leibnize ho přivádělo i k zájmu o B. Bolzana, reagujícího opět na Leibnizovy logické ideje.) Svůj estetický rozbor Rukopisu Královédvorského spojoval s pokusem o obhajobu jeho pravosti. A. Pražák v článku F. B. K. jako filosof i pedagog (ČM 1914) se opíral o K. rukopisnou práci Um a rozum (určenou původně pro ČČM). Jde o příspěvek vykládající úlohu umu a rozumu v procesu poznání: "Umem vztahujeme čití svá k předmětům vnějším, umem nabýváme představ o předmětech vnějších, ježto názory nazýváme." Rozum pak názor převádí "v novou představu, pojem, ponětí, čili v poznání odražené, abstraktní". V pojmech skutečný svět pozbývá na své "individuální živosti a určitosti, za to ale stává se v paměti naší postižitelný". Existenci "nadsmyslných" a vrozených pojmů K. neuznával.

Bibliografie:
◦ Prostonárodní nauka o vychování (s předmluvou K. S. Amerlinga), 1849;
◦ Leibnitz und Comenius, 1857;
◦ Leibnitzens Logik, zum ersten Male nach Quellen bearbeitet, 1857;
◦ Staročeská mluvnice, 1860, 2. vyd. 1864;
◦ Aesthetický rozbor Rukopisu Královédvorského, 1861;
◦ Rzecz przi nastoupeni na stolici jazyka czeskeho na univ. warszawske dne 10. ledna 1863, Warszawa 1863. Přispíval do Riegrova slovníku naučného, např. heslem Herbart J. F., 1863.

Časopisecké příspěvky:
◦ Jádro metafysiky J. A. Komenského, ČČM 1859;
◦ Obrys přírodné filosofie J. A. Komenského vůbec a jeho anthropologie zvláště, ČČM 1860.

Edice:
◦ Urozeného Pána Jana z Lobkovic na Hasištejně zpráva o naučení jeho synu Jaroslavovi o tom, co činiti a co nechati a kterak se a pokud v čem zachovávati má, 1851.

Literatura:
◦ F. Pražák: F. B. K. jako filosof i pedagog, ČM 1914;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1988.

jg