Antonín Lenz

* 20. 2. 1829 Bartlov u Netolic

† 2. 10. 1901 Praha

Po maturitě na německém gymnáziu v Českých Budějovicích vstoupil r. 1850 do budějovického kněžského semináře; r. 1854 byl vysvěcen na kněze. Krátkou dobu studoval na pražské univerzitě přírodní vědy a filozofii. R. 1861 byl jmenován profesorem dogmatiky na bohosloveckém ústavu v Českých Budějovicích. Svá další teologická studia ukončil r. 1866 doktorátem teologie. Od r. 1882 působil na Vyšehradě jako kanovník, od r. 1887 jako probošt. Stal se členem KČSN a členem výboru Matice české.

Od začátku 70. let uveřejňoval v ČKD a v Čechu články na obhajobu církevních dogmat. Později publikoval také v ČČM a ve Vlasti. Věroučné zřetele ho vedly i ke studiu českých dějin, především období reformace. V knize Učení M. J. Husi a odsouzení jeho na sněmu kostnickém (1875) hájil tradiční názor katolické literatury, že Hus byl buřič, svým učením vystupující proti církvi i společnosti, a že proto jeho odsouzení bylo zcela oprávněné. V práci Soustava učení M. J. Viklifa (1898) se jako první u nás pokusil podat ucelený výklad o Viklefovi a jeho vlivu na české reformační myšlení, opět ovšem z protihusitského stanoviska. V pozdějších publikacích věnoval pozornost P. Chelčickému, Jednotě Českých bratří, J. A. Komenskému ad. – L. filozofické názory byly závislé na oficiálním teologickém stanovisku římskokatolické církve. V jejích dogmatech našel i pevné východisko pro své posuzování směrů soudobé filozofie. „Věčné pravdy“ katolické církve konfrontoval, neodříkaje se ostrého sarkasmu a ironizování, především s „nejistotou“ a „hledáním“ současných ateistů a materialistů, které mu tehdy u nás zastupoval Alfons Šťastný, sedlák z Padařova. Pod pseudonymem Jan Brázda, sedlák ze Zlámané Lhoty, vydal práci Syllabus Jeho Svatosti Pia IX. (1878), dokládající autorův rozhled po dějinách filozofie. Veškeré jeho rozbory různých filozofií vedly k závěru, že „byt všehomíra nezbytně předpokládá stvořitele, a trvání jeho, že nezbytně předpokládá zachovatele a ředitele Boha“. Byl však obhájcem výhradně křesťanského náboženství; odmítal náboženskou toleranci, přiznávající všem náboženským formám stejnou hodnotu. Přednost křesťanství viděl v tom, že je náboženstvím zjeveným. Po vydání encykliky Lva XIII. Aeterni Patris z r. 1879 se u nás jako jeden z prvních začal zabývat tomismem. V jeho duchu sepsal i encyklopedii katolických nauk o člověku Antropologii katolickou (1882). V duchu tehdy oficiálního katolicismu pojal i spis Socialismus v dějinách lidstva a jeho povaha (1893), spadající svou tematikou do české předsociologické literatury; schopnost vyřešit sociální otázku přiznal jedině katolické církvi.

Bibliografie:
◦ Jan Brázda, sedlák ze Zlámané Lhoty, v půtce se sedlákem Alfonsem Šťastným, čili kratochvilné a velmi poučlivé dopisy o přeukrutné učenosti kandidáta filosofie Alf. Šťastného, sedláka v Padařově, uložené v jeho nejnovějším spisu: „Ježíš a jeho poměr ke křesťanství“, 1873;
◦ Filosofie Jana Brázdy ze Zlámané Lhoty o nesmrtelnosti duše lidské, čili první výstřel Brázdův proti nábožnému spisu Alfonse Šťastného o spasení po smrti, 1874;
◦ Učená rozprava Jana Brázdy, sedláka ze Zlámané Lhoty, o jsoucnosti boží, čili druhý výstřel proti nábožnému spisu Alfonse Šťastného o spasení po smrti, 1874;
◦ Pohroma principu mravnosti Padařovské, kterouž s velkým žalem popisuje Jan Brázda, ze Zlámané Lhoty, 1875;
◦ Učení Mistra Jana Husi na základě latinských i českých spisů jeho, jakož i odsouzení Husovo na sněmu Kostnickém, 1875;
◦ Upomínka na katakomby Římské, 1876;
◦ Syllabus Jeho Svatosti Pia IX., jejž vykládá s povinným zřetelem k Syllabu náčelníka svobodných myslitelů, Alfonse Padařovského, Jan Brázda, sedlák ze Zlámané Lhoty, 1878;
◦ Mariologie čili učení církve katolické a v církvi chované o Matce boží, 1879;
◦ Anthropologie katolická. Skromný příspěvek k dogmatické theologii, 1882;
◦ Učení Petra Chelčického o Eucharistii, 1884;
◦ Mariologie Arnošta z Pardubic, prvního arcibiskupa pražského, 1887;
◦ Rozjímání a výklady o litanii loretánské, 1889;
◦ P. Chelčického učení o sedmeře svátostí a poměr učení tohoto k Janu Viklifovi, 1889;
◦ Právo katolíků na školy konfesionální a nezbytnost ze spravedlnosti plynoucí, by jim byly národní jejich školy vráceny, 1890;
◦ Pan dr. Eduard Grégr, liberalismus jeho a horování za poctu Husovu, 1890;
◦ Hus a svoboda, 1890;
◦ Slušno-li zváti M. Jana Husa mučedníkem za pravdu, 1890;
◦ Socialismus v dějinách lidstva a jeho povaha a církev katolická jedině schopná k řešení sociální otázky, 1893;
◦ Vzájemný poměr učení P. Chelčického, starší Jednoty Českých Bratří a Táborů k nauce Valdenských, Jana Husi a Jana Viklifa, 1895;
◦ Zdali měnila Jednota Bratří Českých svoje učení o velebné svátosti? 1895;
◦ Apologie sněmu Kostnického v příčině odsouzení 45 vět Jana Viklifa, 1896;
◦ Je pravdou nepochybnou, že Mistr Jan Hus umřel za své přesvědčení a že jest mučedníkem za pravdu? 1898;
◦ Soustava učení M. Jana Viklifa na základě pramenů, 1898;
◦ Byly články, jež svým časem podrýval kněz Jan Viklif, a po něm kněz Jan Hus, jak se po theologicku říká, dobou tou quaestiones liberae, čili skromná odpověď na poučování pana docenta Václava Novotného, 1899.

Literatura:
◦ Jakub Brázda: Dr. A. L., 1904;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ F. Kutnar: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I, 1973.

hp