Julius Lippert

* 12. 4. 1839 Broumov

† 12. 11. 1909 Praha

Studoval na gymnáziu v Broumově a v Praze na Malé Straně. Na pražské univerzitě se věnoval právům, historiografii a lingvistice; mezi jeho učitele patřili A. Höfler, V. V. Tomek a J. E. Vocel. Po ukončení studia se r. 1863 stal profesorem na litoměřické reálce. Plodem jeho vědeckého úsilí z té doby jsou Geschichte der königlichen Stadt Leitmeritz (1870). V l. 1869–72 působil jako ředitel spojených škol národních v Českých Budějovicích. V téže době se stal poslancem Zemského sněmu. V r. 1872 byl jmenován ředitelem reálných škol v Českých Budějovicích, ale když byly tyto školy v r. 1874 převedeny do státní správy, nebylo mu umožněno pokračovat v této činnosti. Odešel do Berlína, kde pracoval jako pedagog. Brzy se stal generálním sekretářem spolku Gesellschaft für Verbreitung von Volksbildung a také v Praze přispěl k založení společnosti podobného charakteru Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnützlichen Kenntnisse. Pro tento spolek napsal za svého berlínského působení a později v Čechách řadu přednášek a článků, např. Charles Darwin (1882), Der Antisemitismus (1883), Germanen und Slaven (1885), Die altslavischen Gesellschaftsformen (1889). Do Čech se vrátil r. 1885. Nejprve se usadil v Kundraticích u Litoměřic s úmyslem pokračovat ve své vědecké a popularizační práci, které se věnoval už v Berlíně. V souvislosti se svou politickou činností se však už po třech letech přestěhoval do Prahy. V r. 1888 se stal poslancem Říšské rady, od r. 1897 byl náměstkem nejvyššího zemského maršálka. Pro svůj tolerantní postoj v otázce česko-německých vztahů na území Čech se dostal do rozporu se značnou částí tehdejších německých politiků a v r. 1898 se vzdal poslanecké funkce.

Hlavní oblastí L. vědeckého zájmu byla kultura, kulturní dějiny a v souvislosti s tím i dějiny hospodářské a sociální, k jejichž průkopníkům u nás patřil. Značná část jeho prací má historicko-kulturní nebo kulturně-srovnávací zaměření. Zabýval se dějinami lidských zvyků a problematikou náboženství jako jednoho z významných kulturních jevů. V tomto svém zaměření i ve způsobu zpracování látky byl ovlivněn E. B. Tylorem a H. Spencerem. Byl tedy přívržencem evoluční teorie jak v biologii, tak především v oblasti dějin kultury. V knize Die Kulturgeschichte in einzelnen Hauptstücken vysvětloval kulturní dějiny jako výsledek práce člověka, jejíž podmínkou je nekonečný růst lidských možností a schopností a prvotním cílem zachování lidského rodu. V práci Christentum, Volksglaube und Volksbrauch se zabýval otázkou vzniku a vývoje náboženství. Snažil se induktivním způsobem dokázat, že základem vývoje náboženství nebyly ani filozofické ani alegorické úvahy o přírodě, spekulace, mytologie nebo jakýsi pramonoteismus, ale původní víra v existenci duše a její kult. Náboženství nechápal jako kořen kultu, ale jako jednu z vývojových a jevových forem kultury a mytologie. Postavil se proti tendencím hledat v nějakém náboženství privilegované učení: Všechna náboženství vycházejí z jednoho společného pramene, kultu duší, který lze objasnit odkazem na logiku vlastní příslušníkům všech ras a národů. Svým pojetím náboženství, kněžství a rodiny ovlivnil F. V. Krejčího a F. Vaňka. Zprostředkoval tedy ve svých německy psaných knihách českému prostředí znalosti a názory anglického evolucionismu a tehdy moderních etnografických teorií. Zabýval se i problematikou staších českých dějin. V této souvislosti se přidal na stranu těch, kdo pochybovali o pravosti RKZ.

Bibliografie: Geschichte der königlichen Stadt Leitmeritz, 1870; Geschichte der Stadt Trautenau, 1870; Die Erdrinde und ihre Bildung, 1878; Der Seelencult in seinen Beziehungen zur althebräischen Religion, 1881; Die Religionen der Europäischen Culturvolker, 1882; Das Loben der Vorfahren, 1882; Allgemeine Geschichte des Priestertums I–II, 1883–84; Die Geschichte der Familie, 1884; Deutsche Festgebräuche, 1884; Die Kulturgeschichte in einzelnen Hauptstücken I–III, 1885–86; Der Himmel und Geschichte seiner Erkenntnis, 1887; Deutsche Sittengeschichte I–III, 1889; Socialgeschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit I–III, 1896–98; Bürgerliche Landbesitz im 14. Jahrhundert, 1902.

J. Král: ČsF, 1937.

ih