Jan Caramuel z Lobkovic

* 13. 5. 1606 Madrid

† 8. 9. 1682 Vigevana

Jeho babička byla dcerou Jana ml. z Lobkovic na Zbiroze a Točníku. – Po studiu filologie a filozofie na akademii v Alcale vstoupil do cisterciáckého řádu. Teologii studoval na univerzitě v Salamance, kde byl také vysvěcen na kněze. Kolem r. 1630 se stal profesorem teologie v Alcale, 1632 byl poslán jako profesor na univerzitu do Lovaně, kde napsal své prvé dílo Steganographia. V Nizozemí působil jako kazatel a misionář; 1638 obdržel v Lovani doktorát a stal se opatem nejprve ve Falcku (Dissenberg), poté ve Skotsku, a zároveň generálním vikářem cisterciáckého řádu v Anglii, Skotsku a Irsku. R. 1642 se jako sufragán (pomocný biskup) mohučského arcibiskupa účastnil aktivně katolické reformace; 1644 se vzdal profesorského úřadu a vstoupil do katolického vojska. R. 1645 přišel pravděpodobně jako španělský velvyslanec do Vídně; na popud císaře Ferdinanda III. tu píše spis Sacri Romani Imperii Pax, v němž ospravedlňuje možnost uzavření kompromisního míru mezi katolíky a protestanty v době třicetileté války (ač jako církevní funkcionář v Čechách zastával v rámci rekatolizace českých zemí tvrdý postup proti protestantům). R. 1647 byl jmenován opatem klášterů řádu sv. Benedikta kongregace montserratské ve Vídni a v Praze (jako opat emauzského kláštera na Slovanech působil do r. 1662), 1648 se účastnil obrany Prahy proti Švédům a po skončení války ho kardinál Harrach jmenoval svým generálním vikářem (1650); 1657–59 byl biskupem v Hradci Králové, 1662 se vzdal opatství v Praze, ve Vídni a Dissenbergu. Od r. 1673 působil jako biskup v severoitalské Vigevaně u Milána, kde zemřel.

Své básně a četné spisy z oblasti matematiky, fyziky, astronomie, gramatiky, logiky, metafyziky, teologie, hudby, politiky, práva, historie a vojenství (do r. 1670 vydal 53 prací) psal ve španělštině a latině. V několika spisech (Steganographia, Apparatus philosophicus, Theologia rationalis, Leptotatus) se zabýval otázkami konstrukce umělého jazyka a jeho spekulativní mluvnice, jež by vzhledem k potřebám filozofie a jednotlivých věd překonaly meze přirozených jazyků. V práci Caramuelis opera omnia podává stručné charakteristiky filozofů od antiky po své současníky, v díle Rationalis et realis philosophia se chtěl rozejít s peripateticko-scholastickou filozofií; měl zato, že filozofie má přihlížet i k platonské tradici a sledovat současný filozofický vývoj. Byl silně ovlivněn rozvojem přírodních a exaktních věd (spis Philosophia naturalis, 1670); jeho nejvýznamnější vědecký přínos spočívá v logice, soustředěné ve spise Theologia rationalis (Frankfurt 1654). Je tvůrcem tzv. diskrétní logiky, pokrývající okruh dnešní vztahové a výrokové logiky (jejím předmětem jsou výroky, jež denotují více než jednu věc a v nichž je obsažen určitý vztah mezi dvěma členy výroku, i kombinace obecných vlastností relací v těchto výrocích obsažených); na rozdíl od staré, aristotelské logiky ji považoval za nové odvětví logiky, za „ars nova“. Přestože svou logickou koncepcí bezprostředně neovlivnil další vývoj logického myšlení, anticipoval moderní snahy o systematizaci logiky vztahů.

Bibliografie (z díla:)
◦ Steganographiae nec non claviculae Salomonis Germani, Ioannis Trithemii Abbatis Spanheimensis Ordinis S. Benedicti (quae hucusque a nemine intellectae, a multis fuerunt condemnatae, et Necromantiae nota inustae) genuina, facilis dilucidatio, declaratio etc., Coloniae Aggripinae (Kolín n. R.) 1635;
◦ Rationalis et realis philosophia, 1642;
◦ De perpendiculorum inconstantia, Lovaň 1643;
◦ Sacri Romani Imperii Pax licita demonstrata, 1. vyd. anonymně, nedat., 2. vyd. Frankfurt 1648, 3. vyd. Vídeň 1649;
◦ Caramuelis opera omnia, Kolín n. R. 1649;
◦ Theologia moralis fundamentalis, Francofurti 1654;
◦ Theologia rationalis, Francofurti 1654;
◦ Apparatus philosophicus quattuor libris distinctus, Kolín n. R. 1665;
◦ Mathesis biceps vetus et nova, Campaniae 1667;
◦ Philosophia naturalis, 1670;
◦ Leptotatos Latine Subtilissimus, Viglevani 1681.

Literatura:
◦ OSN;
◦ S. Sousedík: J. C., opat emauzský, AUC-HUCP 1968;
◦ S. Sousedík: Diskrétní logika J. C., FČ 1969;
◦ K. Berka, S. Sousedík: K relační logice J. C., AUC–PhH, Studia Logica 1972;
◦ L. Hlaváček: "Architectura obliqua" J. C., Umění 1974;
◦ K. Hubka: C. "Grammatica audax", LF 1977;
◦ Antologie, 1981;
◦ S. Sousedík: Univerzální jazyk v české filosofii 17. století, SCeH 1990;
◦ S. Sousedík: Leibniz und C. Leptotatos, in Leibniz' Auseinandersetzung mit Vorgängern und Zeitgenossen, ed. J. Marchlewitz, A. Heinekamp, Stuttgart 1990;
◦ S. Sousedík: René Descartes a české baroko, 1996 (s př. C. kritiky Descartových Meditací o první filosofii);
◦ S. Sousedík: Filosofie v českých zemích, 1997 (s odkazy na další literaturu);
◦ P. Dvořák: Jan Caramuel z Lobkovic, 2006;
◦ J. C. L. – The Last Scholastic Polymath, eds. P. Dvořák, J. Schmutz, 2008.

hp