Nikolaj Losskij

* 24. 11 1870 Kreslavka (Bělorusko)

† 24. 1. 1965 Paříž

Spolu s I. Lapšinem patří mezi hlavní představitele druhé generace ruské (petrohradské) školy novokantovství. Je i autorem prvního kvalitního překladu Kantovy Kritiky čistého rozumu do ruštiny (1907). Od hlavního proudu se však brzy odchýlil k psychologismu – mj. v důsledku inspirace ruským novoleibnizovstvím, zejména A. Kozlovem a L. Lopatinem. Teorie poznání se má od logiky přeorientovat na fakta vědomí v podobě psychických prožitků; Kanta je nutno číst z psychologizujícího hlediska. Zároveň si kladl za cíl důsledně překonat gnozeologický individualismus, přičemž razantně odmítl východisko podle Vveděnského a Lapšinova konceptu „cizího Já“. Monadologií se inspiroval k pojetí stejnorodosti vnějšího světa. Substanciální subjekty pro něho však nejsou uzavřenými monádami, nýbrž aktivními ideálními „substanciálními činiteli“. „Gnozeologická koordinace“ je pak funkčním systémem, který umožňuje vztah mezi subjektem a předmětem poznání i vztah mezi „substanciálními činiteli“. V tomto rámci je pak možné bezprostřední zření objektu subjektem – intuice. L. se přitom důsledně distancoval od intuitivismu bergsonovského typu. Svůj přístup nazval „kritickým intuitivismem“. Na základě principu gnozeologické koordinace a pojetí substanciálního činitele považuje proces poznání vnějšího světa za nadindividuální (což tvrdí např. i Lapšin a Hessen, byť na bázi zcela jiných východisek). Poznání se týká skutečných objektů, nikoli jejich kopií či symbolů, nakolik předmět poznání je v L. konstrukci transcendentní pouze vůči individuálnímu subjektu, zároveň je však imanentní ve vztahu k poznávacímu procesu. Ve vědeckém poznání odmítá jakýkoli trend k univerzalismu metod a metodologie; každý soubor metod je aplikovatelný jen v úzkém konkrétním okruhu, bez možnosti extrapolace, zároveň každá metoda je kritizovatelná teprve na základě své konkrétní aplikace. – Již před 1. světovou válkou se L. přeorientoval na ontologii, vzápětí celou teorii poznání přesouvá z postavení stěžejní filozofické disciplíny novokantovství do role pouhé propedeutiky k ontologii, teorii hodnot a dalším disciplínám, se záměrem sestavit celistvý filozofický systém. Formuluje koncept organické jednoty světa; bytí člení na ideální a časoprostorové, přičemž ideální bytí zabezpečuje systémovou jednotu bytí jako celku. V dalším rozpracování své ontologie ztvárňuje filozofickou paralelu k tehdejším přelomům ve fyzice – k teorii relativity, teorii pole, korpuskulární teorii záření aj. (spolu se svým žákem D. Boldyrevem). Hmota nemůže být substancí, je časoprostorovou událostí, procesem způsobeným ideálními substanciálními činiteli. Zastává důsledně pluralistické pojetí bytí, mj. razí zásadu, že není žádoucí bezmyšlenkovitě redukovat rozmanitost principů. Z ontologického hlediska dává svému systému název „ideál-realismus“. V axiologii se nejvíce věnoval problému vůle a svobody. Lidské já je svobodným, nepodmíněným činitelem, přičemž je třeba rozlišovat svobodu formální jakožto svobodu volby a svobodu pozitivní jakožto svobodu tvořivosti. Hodnoty klade jako objektivní; jeho koncept sféry hodnot v ryzí podobě lze chápat jako paralelu platonovského světa idejí. Základním posláním hodnoty je ovšem prostupovat realitou a dávat jí smysl. Individuální subjekt si mezi hodnotami volí. L. bývá neadekvátně zatěžován pověstí náboženského filozofa. Ve svém nejplodnějším období byl vědomě ateistou; později sice používal i pojem boha, resp. království božího, avšak jako racionalistické konstrukce (či pouhé metaforické označení), jako nástroje k explikaci jiných problémů (sféry ryzího ideálního bytí, zla a dobra, objektivních hodnot aj.). Cestu k pravoslavnému Bohu našel teprve na samém sklonku svého mimořádně strastiplného života, když už svou aktivní filozofickou dráhu ukončil.

Bibliografie:
◦ Osnovnyje učenija psichologii s točki zrenija voluntarizma, S.-Peterburg 1903, ²1911;
◦ Die Grundlagen der Psychologie vom Standpunkte des Voluntarismus, Leipzig 1904;
◦ Obosnovanije intuitivizma, S.-Peterburg 1906, ²1908, ³1924 (Berlin);
◦ Die Grundlegung des Intuitivismus, Halle/Saale 1908, (angl.) London 1919;
◦ Vveděnije v filosofiju I, Vveděnije v těoriju znanija, S.-Peterburg 1911, ²1918;
◦ Intuitivnaja filosofija Bergsona, Moskva 1914, ²1922;
◦ Matěrija v sistěme organičeskogo mirovozzrenija, Moskva 1916;
◦ Mir kak organičeskoje celoje, Petrograd 1917, (angl.) Oxford 1928;
◦ Osnovnyje voprosy gnoseologii, Petrograd 1919;
◦ Logika I–II, Petrograd 1922, ²1923 (Berlin);
◦ Handbuch der Logik, Leipzig 1927;
◦ L'intuition, la matière et la vie, Paris 1928 (rec. ČM 1928);
◦ Svoboda voli, Paris 1928 (rec. RF 1929);
◦ Cennosť i bytije, Paris 1931;
◦ Tipy mirovozzrenij. Vveděnije v metafiziku, Paris 1931;
◦ Three Chapters from the History of Polish Messianism, 1936;
◦ Three Polish Messianists, 1937;
◦ Čuvstvennaja, intellektuaľnaja i mističeskaja intuicija, Paris 1938 (rec. RF 1939);
◦ Bog i mirovoje zlo. Osnovy teodiceji, Berlin 1941, ²1994 (Moskva);
◦ Normální vztah mezi stupněm hodnoty a její silou (přel. J. Patočka), 1941 (rec. ČM 1941);
◦ Podmienky dokonalého dobra. Základy etiky, 1944;
◦ Odpoveď dr. I. Hrušovskému na jeho kritiku intuitívneho realizmu, 1945;
◦ Absolútne kritérium pravdy, 1946 (rec. ČM 1947);
◦ Dostojevskij a jeho kresťanský svetonáhľad, 1946;
◦ Vospominanija. Žizň i filosofskij puť, München 1968 (též Voprosy filosofii 1991);
◦ Istorija russkoj filosofii, Moskva 1991.

Sborníky:
◦ Organičeskije i něorganičeskije mirovozzrenija, Filosofskij sbornik L. M. Lopatinu, Moskva 1912;
◦ Intuitivismus jako základ ideál-realismu, Ideální podmínky poznání, Současná ruská filosofie, 1929 (též RF 1923, 1924);
◦ Etické a náboženské učení T. G. Masaryka, T. G. Masarykovi k 80. narozeninám, ed. V. K. Škrach, 1932.

Časopisecké příspěvky:
◦ A. A. Kozlov i panpsichizm, Voprosy filosofii i psichologii 1901;
◦ Nravstvennaja ličnosť Tolstogo, Logos (russkij) 1911;
◦ Vosprijatije čužoj duchovnoj žizni, Logos (russkij) 1914;
◦ Konkretnyj i otvlečennyj ideal-realizm, Mysľ 1922;
◦ Umozrenije kak metod filosofii, Logos (russkij) 1925;
◦ Princip najboľšej polnoty bytija, Naučnyje trudy Russkogo Nar. Universitěta 1928;
◦ Současná filosofie v Československu, RF 1931–32;
◦ Vzkříšení v těle, RF 1933;
◦ Theoretický a praktický význam učení prof. Hoppe o Já, RF 1933–34;
◦ Industrialism, komunism a ztráta osobnosti, Brázda 1934;
◦ Abstraktní a konkrétní ideál-realismus, RF 1936–37;
◦ Kritika filozofických smerov v estetike, Filozofický zborník Matice slovenskej 1946.

Literatura:
◦ Současná ruská filosofie, 1929;
◦ F. Pelikán, J. Tvrdý: Současná filosofie u Slovanů, 1932;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ M. Bezděk: Úvod k N. V. L.: Absolutní kritérium pravdy, 1946;
◦ Slovanský přehled 1993, č. 1.

vg