František Loskot

* 9. 2. 1870 Vraclav (u Vysokého Mýta)

† 16. 2. 1932 Praha

Po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě (1889) vstoupil do semináře v Hradci Králové; r. 1893 byl vysvěcen na kněze a nalezl své prvé působiště v Jablonci nad Jizerou. Zde se zapojil do vlastenecké činnosti: stal se členem regionální severočeské Národní jednoty a ve funkci jednatele organizoval četné kulturní akce: v l. 1894–99 přednášel, pořádal schůze, agitoval, sbíral prameny pro pamětní knihu a předměty pro Národopisnou výstavu i pro Pojizerské muzeum. Obeznamuje se s tamějšími projevy spiritismu a začíná soustavně sledovat časopis české katolické moderny Nový život (vycházel v l. 1896–1907 pod redakcí K. Dostála-Lutinova). Příležitostně podniká cesty do Berlína, Drážďan, Budyšína, Ochranova, Lurd. R. 1901 odešel z Jablonce do Prahy, aby mohl pokračovat ve studiu, a r. 1903 získává doktorát teologie (Svatý Jan Nepomucký). V Berlíně se ponořil do studia církevních dějin (přitahoval ho zejména historickokritický směr liberální teologie), ale z finančních důvodů se už po roce vrací. R. 1904 se značná část českých i moravských kněží hlásila k reformnímu hnutí katolické moderny. L. se zapojuje do Jednoty katolického duchovenstva, která usilovala zlepšit hmotné a právní postavení kněžstva a reformovat církev (1904 na valné schůzi Jednoty přednáší o sebevzdělání kněze po skončení teologických studií), nezasahovala však do oblasti věroučné a dogmatické. Šlo jí o zvelebení katolického náboženství a jeho očištění od dobových nánosů, a také o intelektuální a mravní povznesení národa. L. přispívá (většinou pod šiframi) do Věstníku katolického duchovenstva, tiskového orgánu hnutí, neboť věřil, že církevní učení lze přizpůsobit modernímu myšlení; chtěl, „aby církev opět vstoupila v čelo duševní práce a tím vůdcovství duchů, k němuž je povolána“, a naznačoval prostředky, jak sblížit vědu s církví (Kněz a duch času, 1905). O rok později konstatuje, že dobu je třeba pokřesťanštit: „Pokřesťanštit nástroje apostázie: filozofii, vědu a umění“ (Naše úkoly, 1906). V dubnu 1907 byla Jednota rozpuštěna a L. radikálně řeší svůj osobní rozpor mezi nevírou a povinnostmi kněze: v prosinci se vzdává kněžského úřadu, v lednu 1908 se žení, r. 1909 vystupuje z církve. Od května 1908 do zastavení časopisu v r. 1909 rediguje modernistický čtrnáctideník Nezmar, který „pracoval na zracionalizování náboženství“, poté se ve svém hledání přiklání k volnomyšlenkářskému hnutí (česká sekce Volné myšlenky se ustavila r. 1906, filozofickou autoritou a jedním z ideových vůdců se stal F. Krejčí): náboženství neodmítá, staví je vedle vědy a podrobuje kritice. Z tohoto přesvědčení pramenil i jeho zájem o studium srovnávací vědy náboženské. V červnu 1911 získává doktorát filozofie (Konrád Waldhauser) a na podzim 1911 odjíždí do Paříže; po návratu r. 1913 začíná vlastním nákladem vydávat Knihovnu vědy náboženské (prvním svazkem byl L. Ježíš Nazaretský). V l. 1909–14 byl redaktorem volnomyšlenkářských časopisů Volná myšlenka a Volná škola (oba časopisy vycházely od r. 1905, od r. 1908 vydávala Volná myšlenka ještě časopis Havlíček a od r. 1911 Neruda);
◦ dostává se tu do kontaktu s F. Krejčím, O. Pertoldem, T. Bartoškem, G. Tichým ad., v knižnici Volné myšlenky vydává většinu svých prací z českých kulturních a náboženských dějin. Ve Volné myšlence viděl uskutečněný program českobratrské tradice: „Český bratr je volný myslitel v rámci své doby“ (Čechové a církev katolická). R. 1916 vstoupil do redakce agrárního Večera, od r. 1924 byl redaktorem Venkova. L. pohled na náboženství se blížil přístupu nábožensko-dějinné školy. Cítil názorovou spřízněnost s francouzským modernistou A. Loisym, exkomunikovaným v r. 1904: prvotní křesťanství, bibli i církevní dogmata chtěl studovat historicky, odmítal Ježíšovo božství, se zvláštní úctou však přistupoval k Ježíši-člověku. Pavla z Tarsu pokládá za vlastního tvůrce náboženské soustavy, vytvořené z myšlenek židovství, křesťanství a orfismu (Pavel z Tarsu, 1924). Ve spise Na zříceninách chrámu (1923), svědčícím o L. religionistické erudici, již nevěřil, že by byla možná renesance starého náboženství; předvídal zánik církve, jejíž učení se vzdalovalo soudobým potřebám, a přemýšlel, co vznikne na troskách staré kultury. Nový chrám bude podle L. spočívat na sloupech lidského poznání a bude se v něm hlásat zvěst o bratrství všech lidí. (Touto koncepcí „nového náboženství“ se přibližuje podobným pokusům O. Kunstovného, E. Svobody, K. Pelanta, F. V. Krejčího, R. Máši a L. Kunteho.)

Bibliografie:
◦ Z prací: (anonymně) O poddanství a robotě lidu selského, 1908;
Konrád Waldhauser, řeholní kanovník sv. Augustina, předchůdce M. J. Husa, 1909;
Čechové a církev katolická, 1909;
Bezženství kněžské a jeho dějiny, 1910;
Milíč z Kroměříže, otec české reformace, 1911;
O indexech zakázaných knih. Index římský a index český, 1911;
Král Václav IV., 1911;
M. Matěj z Janova, 1912;
Bratr Řehoř, 1912;
Ježíš Nazaretský, 1913, 2. rozš. vyd. 1922;
Náboženství izraelské, 1914;
Posmrtný soud v bájesloví různých národů, 1914;
Církevní sněm kostnický, 1914;
◦ (Frant. Vratislav) Mistr Jan Hus, 1915;
Na zříceninách chrámu. Kapitolky o náboženské krisi, 1923;
Pavel z Tarsu, myslitel a dobyvatel, 1924;
Jan z Mýta. Bible, 1924.

Časopisecké příspěvky:
Rozhledy po filosofii náboženství, ČM 1912;
Kněz a duch času, Věstník katolického duchovenstva (VKD) 1905;
Naše úkoly, VKD 1906;
Morálka stará a nová, Volná myšlenka (VM) 1908–09;
Milíč z Kroměříže, VM 1910–11;
Inkvisice, Kníže Václav, Havlíček 1910–11;
Počátky křesťanství, Mistr Jan Hus, Jak vznikl církevní stát, Kristus, Kostnice a Basilej, Havlíček 1911–12;
Od reformace k Volné myšlence, VM 1911–12;
Česká reformace, Manželství biskupa Bossneta, M. Matěj z Janova, Havlíček 1912–13;
Úvahy biblické, VM 1913–14;
Z dějin křtu, Apoštol Pavel, Mistr Jan Hus a naše doba, Víra v život pozemský, Velikonoce, Havlíček 1913–14.

Literatura:
◦ A. Loskotová: Dr. F. L., kněz, novinář, učenec, člověk, 1933.

hp