Matěj Machek

* 18. 1. 1795 Poděčely u Chroustovic

† 11. 12. 1862 Lhota u Chroustovic

Byl nejvyspělejším představitelem východočeského lidového utopického hnutí 18.–19. stol., které šlo celkově do desetitisíců, zejména na Vysokomýtsku, Litomyšlsku, Poličsku a Hlinecku. Jeho proudy však zasahovaly i na západ směrem na Čáslavsko, do Polabí a Podkrkonoší a na jih po obou stranách Vysočiny až na Havlíčkobrodsko a Tišnovsko. Mělo i svá centra téměř úplně zachvácená – Stradouň na Vysokomýtsku, Chroustovice, Proseč, Krouna aj. Hnutí, podobné spíše středověkým kaceřovaným lidovým hnutím z 11.–15. století (valdenští, beghardi, bratři a sestry svobodného ducha atd.), jež ovšem pak téměř beze zbytku vplynula do reformace, vzniklo u nás jako jeden ze sekundárních zjevů pobělohorského zákazu protestantismu. Lid, zbavený protestantských kazatelů, kteří dovedli reformační rozumářství udržovat v jistých únosných mezích, sám o sobě docházel k vždy radikálnějším názorům než vlastní tajní evangelíci. Sami se považovali za pravověrné křesťany a naprosto nechtěli zakládat nějakou novou církev, natož se drobit na nějaké sekty. Společným podkladem byl jako obvykle zažívaný protiklad mezi biblickým láskyplným Ježíšem a současnou církví, teď už opět – jako v dobách předhusitských – používající násilí, někdy i mučení a poprav. Většina uchovaných přezdívek je od jejich odpůrců, zčásti posměšných, zčásti dobově aktuálních (adamité, blouznivci, deisté, fanatici, marokáni, milostíni, nihilisté atd.), snad jedině jméno „děti čistého živého“ vytvořilo hnutí samo. Hnutí mělo kořeny již na přelomu 17. a 18. stol., ale ještě po celou dobu tereziánskou o nich máme jen nepatrně dokumentů, protože se se svými názory skrývali a v očích vrchnosti splývali s tajnými evangelíky. Teprve po tolerančním patentu Josefa II. (1781) se hnutí prudce vyrojilo, a to tím spíš, že jeho nositelé byli zklamáni evangelickými pastory, které císař do českých zemí povolal z Uher a kteří znali slovenštinu, ale zdaleka ne míru skrytého českého radikalismu. Na dvě generace nastala zlatá doba tohoto zvláštního hnutí, jež vydala i pozoruhodně bystré myslitele, ale ovšem i osoby strhující část hnutí, zvláště ženy, metodami (jak to vždy v podobných hnutích bývá) spíše Rasputinovými (hypnózou, libertinismem, sexuální promiskuitou). Že hnutí zhruba v pol. 19. stol. zašlo, toho hlavní příčinou bylo, že jeho jediným východiskem byla jen a jen církevní tradice (resp. její „heretizace“), což už v době rozvoje české kultury, osvěty a politiky mohlo stačit jen osamělým jednotlivcům. Pokud v hnutí byly opravdu sklony k „radikalismu“, popř. „blouznivectví“ psychopatického původu, i ty se od té doby uchylují do jiných oblastí lidské činnosti.

M. vyšel – jako všichni v hnutí – především z toho, že na rozdíl od křesťanů katolické a (teď i povolené) evangelické konfese, jeho víra není v tom, že opakuje teze přednášené z kazatelny či ve škole, nýbrž že sám, samostatně a osobitě přemýšlí, sám si tradované biblické a církevní formule interpretuje. Tak zejména: Bylo-li možné, že Bůh se stal člověkem a že naopak „křesťan má být druhým Kristem“, pak z toho – důsledně domyšleno – lze vyvodit, že svět nelze rozdělit na dvě oddělené části – duchovní a hmotnou, ale že to jsou jen dvě stránky téhož. „Otec a syn jedno jsou“ – to se projevilo např. dějinnými činy Josefa II. „Marie – matka i panna“ – všestrannost ženství je ona moudrost, jež je skryta v tomto světě. „Člověku byla vdechnuta duše“ – člověk stojí sice nohama na zemi, ale hlava dosahuje „nebe“, tj. nadlidských cílů. A v tomto smyslu je maximální lidství identické s božstvím. „Satan“ je cokoliv protirozumové, co lidi rozděluje, zloba, útlak, nerovnost. Slova „mesiáš“, „láska“ a „milost“ vyjadřují jedno a totéž. „Ráj“ je stav, než se projevila moc peněz, násilí a útlaku – a k němu se opět lidstvo dějinami vrací. Hřích, zlo a špatné svědomí jsou jedno a totéž – trest tkví již ve vině samé. „Bůh je v člověku a jinde ne“, říká M., rozdíly jsou jen v tom, že není v každém stejně „plně“. Důležitý není historický Ježíš, ale jen ten Kristus, „který se rodí, rozvíjí a zmírá v lidských srdcích“. Ve vesmíru je ovšem něco povznášejícího, čemuž však „říkat bůh je srozumitelnější lidem nerozumným“; člověk „poznávající“ to nepotřebuje, ale ponechává to nemyslivým lidem. Takové „lidové filozofování“ nemohlo ovšem už nic znamenat pro lidi z okruhu K. Havlíčka či později J. Nerudy. Ale pokud srovnáme tyto vývody lidí téměř bez jakéhokoliv vzdělání a zázemí s nejvyššími plody dějin reprezentantů klasického mystického panteismu od novoplatoniků přes Mistra Eckharta, Spinozu i Hegela, lze se ptát, zda tito myslitelé (přes nesrovnatelnost literární vytříbenosti) opravdu věděli o nejvyšších otázkách Boha, milosti, bohočlověčství atd. něco více než prosté „děti čistého živého“, tj. děti ne „boha“ zmrtvělého ve formulkách dogmat, ale Boha „čistého“, projevujícího se především vyšší mravností, a Boha „živého“, prostupujícího naše vlastní životní zápasy.

Literatura:
◦ T. Nováková: Děti čistého živého, 1906;
◦ F. Kutnar: Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu, 1948;
◦ M. Machovcová, M. Machovec: Utopie blouznivců a sektářů, 1960 (s uvedením další literatury a edice pramenů).

mm