Oto Mádr

* 15. 2. 1917 Praha

† 27. 2. 2011 Praha

Po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu v Praze (1936) studoval teologii na TF UK (1936–39) a na Teologickém institutu v Praze (1939–41). Po kněžské ordinaci 22. 11. 1942 duchovensky působil v Pražské arcidiecézi, od 1947 v Praze. V r. 1947 dosáhl licenciátu teologie, v l. 1948–49 absolvoval postgraduál na Gregoriánské univerzitě v Římě. Na TF UK byl navržen na místo asistenta, ale komunistické úřady jeho nástup neschválily. V r. 1950 získal na UK titul ThDr. Po zrušení všech teologických fakult a učilišť nepřijal pozvání přednášet na režimem zřízené Cyrilometodějské TF v Praze. Při působení na školách a v pastoraci studentů se plně angažoval v neveřejné pastoraci vysokoškoláků. Dne 1. 6. 1951 byl zatčen a 13. 6. 1952 odsouzen Státním soudem k doživotnímu vězení; 24. 6. 1966 byl podmínečně propuštěn. Od jara 1968 se angažoval mj. v teologickém školení katechetů a doškolování kněží. Od 1. 5. 1969 do září 1970 přednášel morální teologii jako odborný asistent na (mezitím církevně uznané) Cyrilometodějské TF v Litoměřicích. V říjnu 1970 pod nátlakem úřadů odešel do duchovní správy: působil v Praze-Modřanech (1970–75) a potom v Dolním Žandově. V září 1978 byl penzionován. V l. 1978–89 neveřejně přednášel morální teologii, vedl teologicko-filozofické semináře, byl odborně literárně činný. Publikoval v cizině a v domácím samizdatu; redigoval časopis Teologické texty a edici Duch a život. Zařídil překlad, vydání (v zahraničí) a neveřejnou distribuci Störigových Dějin filozofie a Anzenbacherova Úvodu do filozofie. Od r. 1968 do převratu v r. 1989 byl odborným poradcem kardinála Tomáška. Po převratu se mnohostranně účastnil znovuoživení církevního a teologického dění, zvláště vydavatelské činnosti. Byl šéfredaktorem dvouměsíčníku Teologické texty, spoluzakladatelem (1990) Evropské společnosti pro katolickou teologii (s účastí filozofů) a vedoucím její české sekce. Přednášel na mezinárodních kongresech, publikoval v cizině. Obdržel čestný doktorát teologie na univerzitě v Bonnu.

V oblasti své hlavní odborné specializace – morální teologie byl jedním z iniciátorů posunu od kazuistické metody k přístupu respektujícímu jak celistvost mravní osobnosti, tak podmínky jejího etického růstu v kontextu moderní doby. Projevilo se to už v licenciátní práci o etice umělého oplodnění (1947) a zejména v dizertaci Pojem malitia intrinseca mravního činu u Franciska Suareze (1949), tedy ještě předtím, než došlo v souvislosti s vývojem kolem II. vatikánského koncilu k rozsáhlému teologickému pohybu v tomto směru. Zvláštní pozornost věnoval polárnímu napětí mezi objektivitou a subjektivitou, mezi nároky pravdy a osobní svobody. Tuto problematiku rozvinul systematicky zejména ve svých pracích o etice tolerance – s důsledky pro filozofii křesťanské odpovědnosti za dějiny a pro etickou reflexi globálního vývoje lidstva. V oblasti eklesiologie vytěžil z osobního nasazení v boji proti totalitě původní teologické zpracování problematiky církve v ohrožení (zejména statě Modus moriendi církve a Jak církev neumírá). Poté se v řadě kratších studií (zejm. v úvodnících Teologických textů) věnoval vypracování eklesiologie tzv. dynamického středu: spirituálně otevřené a polarity integrující teologie církve v dialogu se světem. Zabýval se též obecnou metodologií vědecké práce, problematikou návaznosti teologie a jiných vědních oborů, teologickými otázkami dialogu, spirituální teologií církevní křesťanské existence aj.

Bibliografie:
Mravouka I, Základy (skripta TF), 1970;
Slovo o této době (Výbor z díla), ed. J. Poláková, 1992;
Wie Kirche nicht stirbt (Výbor z díla), Leipzig 1993.

Sborníky:
Gedanken eines Gastes aus Prag zur Tagung, Humanistische Sexualität, Partnerschaftliche Ehe, Erfüllte Ehelosigkeit, ed. H. Erharter, Wien 1971;
Církev dnes a zítra, Sb. přednášek z Teologických dnů v Loukově a Vranově, 1972;
Základní cyklus vědeckého poznání, Sb. k osmdesátinám Dominika Pecky, SI 1975;
Tolerance v kontextu etiky, Problém tolerance v dějinách a perspektivě, ed. M. Machovec, SI 1982, 1995;
The Struggles of the Czech Church: What we Can Learn from a Theological Analysis, Papers of the Ampleforth Conference. Religion in Communist Lands, 1991;
Křesťanská morálka a svoboda, Křesťanství, kultura a svět III, 1991;
Dialog zwischen zwei Theologien, Theologie der gekreuzigten Völker, ed. O. König, G. Larcher, Graz 1992;
La repubblica ceca cinque anni dopo la „rivoluzione di velluro“, Politica nell'Est. Una lettura critica del ruolo dei cristiani nel sociale e politico, Roma 1995;
Osobnost křesťana v médiích, aspekt etický a spirituální, Nová evanjelizácia. Zb. sympózia s medzinárodnou účasťou, Bratislava 1996;
Toleranz – Intoleranz im Dienste der Freiheit, Freiheit in der gegenwärtigen Kultur (Weltkongress der christlichen Philosophie, Lublin 1996), Lublin 1997.

Časopisecké příspěvky:
Morální studie o umělém oplodnění, ČKD 1947;
Modus moriendi der Kirche (pseud. Franz Markus), Diakonia (Wien) 1977;
Umění číst periodikum, SI Teologické texty, 1979;
Modus moriendi církve, Studie (Řím) 1980;
Jak církev neumírá. K teologii ohrožené církve, Studie (Řím) 1986;
Svoboda slova v církvi a umění dialogu, Náš mistr Jan Hus? SI Teologické texty 1986;
Minulost a dnešek morální teologie, SI Teologické texty 1987;
Ars non moriendi der Kirche, Diakonia (Wien) 1991;
La teologia catolica en Checoslovaquia: Balance y perspectivas, Scripta teologica (Universidad de Navarra) 1991;
Etika medicíny v extrémních situacích – katolický pohled, Anesteziologie a neodkladná péče 1993;
Wahrheit als Waffe, Diakonia (Wien) 1993;
Orthodoxie und Toleranz aus ethischer Sicht. Eine Herausforderung der Postmoderne, Bulletin ET (Tübingen) 1995;
Repubblica ceca, Etica del Vangelo dell'amore, Rivista di teologia morale (Bologna) 1996;
Reformovat církev? Perspektivy 1996;
Versöhnung auf tschechisch, Diakonia (Wien) 1997.

Literatura:
◦ T. Halík, V. Vaško: Jubilant O. M., Mundus orans 1992;
◦ K. Vrána: O. M.: Slovo o této době, Teologické texty 1993;
◦ J. Smolík: I slovo je čin, KřR 1993;
◦ J. Med: Žádná špatná doba neexistuje, LtN 1993;
◦ J. Kremer: O. M.: Wie Kirche nicht stirbt, Die Zeit im Buch (Wien) 1994;
◦ R. Jungnitsch: O. M.: Wie Kirche nicht stirbt, Lebendiges Zeugnis 1994;
◦ T. Halík: Víra a kultura. Pokoncilní vývoj českého katolicismu v reflexi časopisu Studie, 1995;
◦ J. Poláková (ed.), H. Schürmann, K. Skalický ad.: Teolog O. M., 1997;
◦ Teologické texty 2012, č. 1 (k 1. výročí Mádrova úmrtí).

a