Rudolf Ina Malý

* 17. 4. 1889 Staré Ždánice u Pardubic

† 13. 4. 1965 Praha

Původně středoškolský profesor, od r. 1919 zastával úřednické místo v zahraničních službách (r. 1927 působil v Paříži a Londýně, r. 1928 byl jmenován legačním radou v Římě). Patřil ke kruhu Ruchu filozofického a své katolicismem ovlivněné filozofické názory i kritiku směřoval proti soudobému pozitivismu, pragmatismu, relativismu, skepticismu i „rozumářství“. Od r. 1937 řídil kulturní i politický čtrnáctideník TAK, určený především katolicky orientovaným čtenářům; v něm pravidelně publikoval své eseje a články. – Byl manželem spisovatelky Iny R. Malé (1893–1985).

Měl kritický vztah k neadekvátnímu uplatňování scholastiky v moderním křesťanském myšlení a své polemiky se snažil vést ze stanoviska „absolutního realismu“, navazujícího na augustinovsko-descartovskou tradici. Svůj velký vzor našel v N. Malebranchovi. V metafyzice počítal s Bohem jako absolutním principem: „Bůh stvořil svět a řídí jej podle zákonů rozumových.“ Být poslušen Boha znamená pro M. „jít věrně za rozumem, umět rozlišovat světlo pravdy od tmy bludů, žíti podle vůle boží, shodovat se s přirozeným řádem skutečnosti“. Augustinovská hluboká víra a láska k Bohu vedou člověka k tomu, aby se svým rozumem podílel na poznávání světa a jeho božského řádu; na rozumové lásce k božímu řádu se zakládá i morálka a ctnostný život. Malebranchovi byl M. poplatný i v noetice: víra neznamená konec myšlení, ale jeho začátek. Jediná správná cesta poznání je cesta rozumu; skutečný člověk-tvůrce proto musí být realistou popisujícím svět spojený s Bohem. Křesťanská dogmata pokládal za rozumná, případný zdroj našich omylů spočívá pouze ve slabosti našeho rozumu a smyslů, protože není nic rozumnějšího nad náboženství (Svět v Bohu). V základní filozofické práci Posvěcení života (1924) podává podrobný výklad "pravé" katolické zbožnosti a filozofie; vychází z přesvědčení, že hlavní myšlenky křesťanství byly během vývoje nesprávně interpretovány, hledá proto jejich původní kořeny a zdroj historických omylů. Středověk podle jeho názoru rozvedl chybné nauky církevních otců, čerpajících z úpadkových směrů antické filozofie; velké scholastické systémy nesvědčí ani tak o "jasném rozumu", jako spíše o "vášních a mysticismu", evangelium lze shrnout do několika málo zásad (Bůh-Otec, Rozum, Láska, Svobodná vůle): "Bůh osvítil člověka a ukázal mu, jak nalézt sebe – tím, že obrátil jeho zrak ven, do světa, do světa nesobeckého a subjektivního, do světa božích tvorů a věčných zákonů. Bůh dal člověku pravý metafyzický rozum a tím člověku umožnil, aby svět viděl tak, jak je (tj. reálně), a jako boží dílo ho miloval." Východisko ze soudobé krizové situace evropské kultury spatřuje M. v renesanci katolictví. Východisko ze soudobé krizové situace evropské kultury spatřuje v renesanci katolictví. Katolické stanovisko prosazoval i v politické filozofii: odmítal dosavadní demokracii jako mechanistickou a kvantitativní, směřující k hitlerismu a bolševismu. Fašismus (i katolicismus) naproti tomu dával za příklad demokracie kvalitativní; chtěl orientovat zahraniční politiku českého národa na římskokatolickou církev a na vytvoření mravně i duchovně univerzální českolatinské kultury, která by byla pevnou hrází proti mocenskému i kulturnímu germanismu (Kříž nad Evropou). Hlásal proto „totální politický a kulturní realismus“ a nerozlučně jej spojoval s katolictvím: jen katolická kultura může být morálkou a civilizací nové doby, která zavede nový řád na zemi. Silnou inspirací mu byla francouzská kultura, v níž viděl optimální spojení katolicismu s moderním myšlením (především s vitalismem H. Bergsona), skutečnou mravní i duchovní (tj. katolickou) univerzálnost. V souboru původně časopiseckých článků Jasnýma očima (1920) probírá „různé věry filozofické podle zásad rozumu a zbožnosti“; věnuje pozornost „obrodě zbožnosti“ ve Francii (se sympatiemi píše o P. Claudelovi, Ch. Péguym, katolických modernistech), postavě Jana Kryštofa, románového hrdiny R. Rollanda, vitalistickému (H. Driesch) a mechanistickému (H. Spencer) výkladu života, dílu H. Bergsona (jako prvý napsal o něm do ČM informativní stať), L. N. Tolstému (jeho učení nazývá „idealistickým pozitivismem“ a popisuje jej jako roztržku s pravou podstatou bytí), případu H. G. Schauera, uvažuje nad případnou rozlukou církve a státu v Československu (byl stoupencem odluky). Také útlá knížka Světlo v tmách, pět postřehů ze života Francouzů a Čechů, je obhajobou katolicismu („konkrétního realismu“), který má zaručit i mezinárodní platnost mravních norem a kulturních cílů.

Bibliografie:
Jasnýma očima. Studie o různých věrách filosofických podle zásad rozumu a zbožnosti, 1920;
Akord motivů náboženských a sociálních, 1921;
Svět v Bohu. Nicole Malebranche, 1922;
Posvěcení života. Myšlenková revize i perspektiva, 1924;
Sláva dne. Glosy o novém realismu a demokracii, 1925;
Kříž nad Evropou. Revoluce dvacátého století, 1935;
Světlo v tmách, 1937.

Časopisecké příspěvky:
O Bergsonově pojetí vývoje, Po stopách Bergsonových, ČM 1911;
Středověk, RF 1921;
Idea Boha u Malebranche, RF 1922;
Věda a víra, RF 1923.

Edice:
◦ Literární, výtvarný a hudební sborník Kruh, 1941.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ K. Mácha: GuV III, 1989;
◦ ČF ve 20. století, 1995;
◦ Dějiny české literatury IV, 1995.

hp