František Mareš

* 20. 10. 1857 Opatovice u Hluboké nad Vltavou
† 6. 2. 1942 Hluboká nad Vltavou

Jako vědec-fyziolog se zabýval zejména látkovými a energetickými pochody v organismech, nervovým systémem a fyziologickou psychologií. Jeho prvním příspěvkem bylo pojednání O vlivu fermentů na živočišný organismus (1881). Své pojetí fyziologie – jako „teorie života“ – obsáhleji vyložil ve Všeobecné fysiologii (1894, jde o první českou učebnici svého druhu) a v šestidílné Fysiologii (1906–29). Vlastní fyziologická zkoumání upevnila M. v názoru (podporovaném též nábožensky), že studium „životních výkonů“ nelze konat jen prostředky fyziky a chemie a že se neobejde ani bez analýzy své noetické (a tudíž i filozofické) stránky. V teorii poznání se přiklonil ke „kantovskému poznávacímu základu“ (O jednotě života). V jeho „obmezení nároků lidského poznání na možnou zkušenost“ spatřoval důvod k odmítnutí „naivního realismu“ ve vědě, a tedy i základ pro kritiku naturalistické filozofie „uznávající za poslední příčinu a důvod všeho hmotu–energii, z které prý vznikl i sám život nahodilým seskupením přírodních sil“. Věda vychází z toho, co je dáno zkušenostně, tj. v prožívání subjektu poznání: Podává sice mnoho vědomostí užitečných pro život, fakticky jde však o výpovědi o lidských počitcích a zkušenostech („pravá věda zná své meze“). Představy substancí, působících sil a příčin „vkládá do zjevů sám lidský rozum – z vůle pochopit souvislost a závislost těchto jevů“. M. však nemínil zůstat u pozitivistického pojetí filozofie jako světonázorové sumarizace vědeckých a dalších poznatků. Cestu k hlubšímu filozofickému poznání, k pravdám nadfyzikálním (metafyzickým) našel v citu, intuici (pudové instinktivní činnosti), v bezprostředním-přímém prožívání skutečnosti, ve vlastním tvoření učencově. V práci Pravda v citu charakterizuje cit jako zvláštní mohutnost (odlišnou od pouhého pociťování), jejímž prostřednictvím člověk cítí-poznává především existenci nadosobního, obecně platného duchovního řádu, také řádu mravního, zdroje citu povinnosti i svobodné vůle (povinnosti jako nutného jednání z úcty k zákonu, k řádu). Tento duchovní svět-řád dává lidskému životu také smysl a hodnotu; jeho posláním je tvořit hodnoty, kterými by lidský život postupoval dále nad současného člověka („úkolem je překonat konečně bestii v člověku“). Ontologicky se M. pokusil vyložit poznání citem hypotézou o existenci duše. Tento předpoklad nelze empiricky, rozumově dokázat, lze jej však rozumem uznat, protože se odvozuje zejména z pozorování, že „veškerý plynoucí obsah vědomí se vztahuje k subjektu“. Duše je „subjektem mravního zákona a citu svobody, tvůrcem rozumových kategorií, má rozum, myslí, pamatuje, vynalézá, má charakter“. Její činnost sama (projevující se navenek v podobě vědomých duševních jevů) se ovšem děje „v temnu bezvědomí“. – U M. byla hypotéza lidské duše spjata s hypotézou o nadfyzikální (metafyzické) podstatě života vůbec, o entelechei jako „zvláštním autonomním dynamicko-teleologickém duchovním činiteli“, zakládajícím rozdíl nejen mezi tělem a duší, ale i mezi živou a neživou přírodou. Postulát o existenci „vis vitalis“ vyslovil poprvé – odvolávaje se na Liebiga – v článku O životní síle z r. 1884 (a pak zejména v rektorské řeči Život – tvůrčí síla). Filozofickou autoritou (spolu s Drieschem, Bergsonem) mu byl i „obnovitel Kantova učení“ A. Schopenhauer; v jeho pojetí vůle jako principu živé přírody spatřoval i „kořeny vitalismu, ze kterých později vyrostl také vitalismus Bergsonův a Drieschův“. Náboženské cítění však M. bránilo, aby se stal jeho bezvýhradným stoupencem: Schopenhauerova metafyzika slepé vůle mu byla příliš naturalistická, noetika příliš subjektivistická a etika příliš pesimistická. Když M. později mluvil o „tvůrčí světové vůli“, rozuměl jí (křesťanského) Boha, který také prostřednictvím Ježíšovým vyzývá člověka ke spolupráci na utvoření „říše Boží v lidstvu“. – V české filozofii patřil M. k bytostným polemikům. Byl permanentním kritikem pozitivismu (zvláště jeho aplikací v psychologii, zejména psychologie F. Krejčího, založené na hypotéze psychofyzického paralelismu, „psychologie bez duše“), monismu a materialismu; pokusil se dokonce o novou obhajobu pravosti Rukopisů (své příspěvky k tomuto tématu vydal ve sborníku Strach z pravdy, který vyšel v knihovně Vlajky). Vyvolal u nás také „spor o Kanta“ (poznámkou v knize Idealism a realism v přírodní vědě, že Masarykovo hodnocení Kantovy filozofie jako neúspěšného pokusu vyvrátit Humův skepticismus je dokladem Masarykova nepochopení Kanta). Měl za to, že Kant byl pravým křesťanem, ba katolickým filozofem, a že se proto církev mýlí, když jeho filozofii odmítá. Ve své poslední knize Soumrak duchovní kultury před svítáním (1939) dovozoval, že tomisté se příliš spoléhají na přírodní vědy a pak se s naturalistickými filozofy dostávají do sporu o to, co lze vlastně z vědeckých poznatků vyvodit o „posledním důvodu a příčině všech věcí“. Soudil, že Kant může být nejlepší zbraní proti materialismu a ateismu: pojetí rozumu jako apriorní danosti vede k postulování transcendentálního subjektu, tvůrce rozumových kategorií („vždyť rozumem je člověk obrazem Božím“). Kant prospěl náboženství i tím, že „kořen víry v jsoucnost Boha zasadil v pevnou půdu mravního zákona, vštípeného lidské mysli apriori“. S M. pojetím vitalismu polemizoval zejména E. Rádl, jenž se domníval, že M. (spojující ideu vitalismu s rozlišováním objektivní, tj. pozorující, analyzující vědy a subjektivního sebeprožívání) se jen „snaží být vitalistou“, protože „vnitřní prožívání není protivou objektivní vědy“.

Bibliografie (z díla):
◦ O výživě člověka, 1889;
◦ Úvahy z cest, 1890;
◦ O citlivosti, 1891;
◦ Idealism a realism v přírodní vědě, 1901;
◦ Princip zachování energie ve fysiologii, 1902;
◦ Konec sporu o idealism a realism v přírodní vědě, 1903;
◦ Fysiologie I–IV, 1906–29 (I. Všeobecná fysiologie, 1906, II. Pohyby a jejich inervace, 1908, III–1. Výživa, III–2. Krev a její koloběh, 1911, IV–1. Fysiologická psychologie, 1926, IV–2. Fysiologie smyslů, 1929);
◦ Věda a kultura, 1908;
◦ Mravnost a kultura. K otázce vivisekce, 1910;
◦ Psychologie bez duše. Ke kritice základů psychologie prof. F. Krejčího, 1912;
◦ Věda a náboženství. Ke kritice monismu, 1913;
◦ Život – tvůrčí síla. Přednáška při nastoupení rektorátu v listopadu 1913, 1914;
◦ Životní účelnost, 1917;
◦ Pravda nad skutečnost, 1918;
◦ Pravda v citu, 1922;
◦ Otázky filosofické, národní a sociální v politice, 1923;
◦ Socialism a komunism v moderním mezinárodním hnutí sociálním, 1926;
◦ Vědecké metody realismu v otázce rukopisné, 1927;
◦ Strach z pravdy, 1937;
◦ Dialektický materialismus. Filosofie Leninova, 1937;
◦ Soumrak duchovní kultury před svítáním. Srovnání středověké filosofie křesťanské s přírodní vědou a filosofií nové doby, 1939.

Časopisecké příspěvky:
◦ O životní síle, Athenaeum 1884;
◦ O jednotě života, Živa 1894;
◦ Psychofysika, Živa 1895;
◦ Fysiologická účelnost, Živa 1896;
◦ Mechanism a mysticism, Živa 1897;
◦ Poznámky k referátu o spise Idealism a realism v přírodní vědě, ČM 1901;
◦ Principie theoretického poznání a mravního konání dle Kanta, VKČSN 1902;
◦ Naturalism a svobodná vůle, Rozhledy 1904;
◦ Proti poltění Filosofické fakulty, ČM 1905;
◦ Strom. Mravní řád pravdy a krásy? Kmen 1917;
◦ Základ mravnosti, ND 1920;
◦ Krejčího boj o vědeckou psychologii, RF 1931.

Literatura:
◦ E. Rádl: O náladové skepsi, ČM 1901;
◦ E. Wald: Idealismus a materialismus v přírodní vědě, ND 1901;
◦ E. Rádl: M. filosofie, ND 1914;
◦ F. X. Šalda: F. M. osvoboditel, Kmen 1917;
◦ R. J. Malý: Jasnýma očima, 1920;
◦ K. Vorovka: Několik poznámek ke sporům o Kanta, RF 1924;
◦ J. Král: Spor o Kanta. K dějinám české filosofie z počátku století, RF 1924;
◦ K. Vorovka: Polemos. Spory o českou filosofii v letech 1919–1925, 1926;
◦ F. Krejčí: F. M., ČM 1928;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Kl (J. Král): K úmrtí prof. F. M., ČM 1942;
◦ J. Beránek, J. Přenosil: Neovitalistická teorie poznání F. M., 1957;
◦ M. Matoušek: Fysiolog F. M. a jeho idealistická filosofie, 1960;
◦ K. Mácha: GuV III, 1989;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

jg