Fritz Mauthner

* 22. 11. 1849 Hořice

† 28. 6. 1923 Meersburg

Narodil se v německé židovské rodině majitele tkalcovny; v r. 1855 se rodina přestěhovala do Prahy. Po maturitě na německém malostranském gymnáziu (1869) si zapsal na pražské univerzitě práva, avšak studium ze zdravotních důvodů předčasně ukončil. Od r. 1876 žil v Berlíně jako novinář a spisovatel, od r. 1905 ve Freiburgu a od r. 1909 v Meersburgu u Bodamského jezera, kde se věnoval filozofii. Z pražského období je M. sbírka sonetů Die grosse Revolution, drama Anna (premiéra v Německém zemském divadle v Praze 23. 4. 1874) a romány Der neue Ahasver, Der letzte Deutsche von Blatna, Die böhmische Handschrift (z berlínského období je např. román Xantipa). V M. pracích se odrážela jeho výrazná proněmecká orientace, v pozdějších Erinnerungen. Prager Jugendjahre (1918) však své kritiky a ironizování českých národních snah omlouvá. Za jeho nejvýznamnější vědecké dílo se pokládají Beiträge zu einer Kritik der Sprache I-III. – Pražské prostředí inspirovalo i románovou tvorbu M. sestřenice Auguste Hauschnerové (1850–1924): Der Tod des Löwen (doba císaře Rudolfa II.) a Die Familie Lowositz (70.–80. léta 19. století); děj jejího sociálního románu Zwischen der Seiten je situován do městečka na Českomoravské vrchovině.

Filozofii chápal především jako teorii poznání a tu jako „kritiku jazyka“; řešení problémů jazyka a řeči považoval za fundamentální úkol filozofie: ve svém myšlení musíme "zrušit kletbu jazyka, v němž myslíme". Ve filozofii byl stoupencem krajního nominalismu, o který opíral i své skeptické soudy o možnostech a hodnotě poznání, zejména filozofického. Na formování jeho filozofického stanoviska působily názory J. Roscellina, W. Ockhama, D. Huma, I. Kanta, A. Schopenhauera. Měl za to, že kritický rozbor jazyka filozofie přispěje k ukončení dosavadních filozofických sporů, protože ty jsou v podstatě jen důsledkem různého jazykového fabulování (v tomto ohledu anticipoval filozofii jazyka L. Wittgensteina). Své dějiny západoevropského ateismu napsal z pozice tzv. "bohaprázdného mysticismu", resp. mystického ateismu (s mystikou spojoval naději na řešení dilematu mlčení-mluvení); ve svém pozdním období se sbližoval s buddhismem.

Bibliografie:
◦ Beiträge zu einer Kritik der Sprache I–III, Stuttgart 1901–02, 31923 (Leipzig);
◦ Aristoteles. Ein unhistorischer Essay, Berlin 1904;
◦ Spinoza. Ein Umriss seines Leben und Wirkens, Berlin – Leipzig 1906, 51922;
◦ Die Sprache, Frankfurt 1907;
◦ Wörterbuch der Philosophie. Neue Beiträge zu einer Kritik der Sprache I–II, München - Leipzig 1910, 21923–24;
◦ Schopenhuer, München – Leipzig 1911;
◦ Der letzte Tod des Gautama Buddha, München – Leipzig 1913, 21921;
◦ Erinnerungen. Prager Jugendjahre, München 1918, Frankfurt 1969;
◦ Der Atheismus und seine Geschichte im Abendlande I–IV, Stuttgart – Berlin 1920–23;
◦ Die drei Bilder der Welt. Ein Sprachkritische Versuche, Erlangen 1925;
◦ Gottlose Mystik, Dresden 1925.

Literatura:
◦ F. M. Kappstein: F. M., 1926;
◦ G. Ipsen: Sprachphilosophie der Gegenwart, 1930;
◦ J. H. Müller: F. M. Eine Skizze zu F. M. Leben und Werk, SPFFBU 1968, B 15;
◦ C. Rybár: Židovská Praha. Glosy k dějinám a kultuře. Průvodce památkami, 1991;
◦ P. Kampits: Malé dějiny rakouské filozofie, 1995;
◦ Enzyklopädie Philosophie und Wissenschaftstheorie 2, 1995.

jg