Michail Novikov

* 27. 3. 1876 Moskva

† 1956 Mnichov

Studoval v Moskvě a Heidelbergu. V r. 1906 se habilitoval a v r. 1916 byl jmenován řádným profesorem zoologie na Moskevské univerzitě. Od r. 1922 žil v emigraci. Stal se profesorem Svobodné ruské univerzity v Praze a smluvním profesorem UK, posléze spoluzakladatelem a profesorem PřF KU v Bratislavě. Na jaře 1945 se uchýlil před sovětskými úřady (NKVD) do Mnichova.

Ztotožnil se s tezemi ruských novokantovců, že ryzí přírodověda poznává výlučně svět jevů a nemůže postihnout svět věcí o sobě. Pro biologii však učinil výjimku: Patří sem jen natolik, nakolik používá běžné přírodovědecké metody k prostému hromadění sumy nových poznatků. Nemůže však zůstat pouze nomotetickou vědou už proto, že koloběh života je v naprostém a trvalém rozporu s obecnou tendencí světové energie k rovnovážnému stavu. Základní poslání biologie vidí v úsilí o odhalení problému aktivity organismů a poznání „záhady života“. Tím biologie směřuje i ke světu věcí o sobě. N. zdůrazňuje právě toto směřování; plné poznání záhady života leží ovšem časově v nekonečnu. S odstupem více než generace po Rádlovi podal N. syntézu dějin biologických teorií. Dosavadní vývoj vědeckých škol v biologii člení na dva základní proudy: mechanisté udržují biologii na úrovni poznávání pouhého světa jevů, vitalisté se snaží proniknout do světa věcí o sobě. Dosavadní vitalistické školy označuje za přehnaně spekulativní, přesto právě jim přisuzuje nejvýznamnější posuny v biologii na kvalitativně vyšší stupně (včetně takových spekulací, které byly posléze ve všech bodech vyvráceny). Koncepty i těch nejproslulejších mechanistů označuje za vždy příliš jednostranné; proto také všechny byly následně oprávněně zpochybňovány. Za základní aktuální úkol biologie považoval překonání darwinismu, tj. odvrátit se od studia principu náhody ve vývojovém procesu a zaměřit se na obecné zákony životní aktivity. N. přesto nepatří mezi vitalisty: usiloval o syntézu vitalistického a mechanistického přístupu. Vrchol biologického poznání předvídavě spatřoval v genetice (v době, kdy byla ještě v zárodečném stavu); předjímal mj. koncept genetické informace, přičemž varoval, že jeho čistě mechanistické chápání bude bezvýchodné.

Bibliografie:
◦ Granicy naučnogo poznanija živoj prirody, Berlin 1922;
◦ Problemy žizni, Berlin 1923;
◦ K voprosu o zakonach formoobrazovanija, 1926 (ed. Práce Moravské přírodovědecké společnosti);
◦ Das Prinzip der Analogie und die vergleichende Anatomie, Jena 1930;
◦ Přírodovědecké práce v současném Rusku, 1934;
◦ Základy srovnávací morfologie bezobratlých, 1936;
◦ K otázke vplyvu okolia na živočíšne organizmy, 1942;
◦ Adaptačné schopnosti u hmyzu a stavovcov, 1944;
◦ Dejiny biologických teórií, 1944;
◦ Zur Frage über Paralelismus im Bau der tierischen Organe, Jena 1944.

Literatura:
◦ Slovanský přehled 1993, č. 1.

vg