Jiří Pechar

* 7. 5. 1929 Příbram

Studia na FF UK (1947–1952) uzavřel doktorátem ze srovnávací historie literatur. Po absolvování vojenské služby pracoval v tiskovém oddělení nakladatelství ČSAV jako redaktor informačního časopisu Vědecká kniha (pro který psal reportáže z akademických pracovišť a zpravoval o obsahu vydávaných knih). V r. 1958 musel po politické prověrce toto pracoviště opustit a živil se do r. 1990 jako překladatel z povolání. V r. 1990 nastoupil jako vědecký pracovník do FÚ AV ČR, kde vede skupinu pro filozofii 20. století. Současně přednáší na FF UK v rámci Komparatistického centra, kde se v r. 1996 také habilitoval.

Ve své pracovní a publikační aktivitě se zaměřoval na problematiku, v níž se otázky literárněvědné stýkají s otázkami filozofickými. K intenzivnějšímu studiu filozofie ho vedly v 80. l. jeho pravidelné styky s francouzskými filozofy sdruženými v Asociaci Jana Husa. O dílech francouzských filozofů, s nimiž navázal osobní styky, referoval v SI Kritickém sborníku. Otázek souvisejících s filozofií se dotkl už v práci publikované v r. 1968 v nakladatelství Čs. spisovatel a věnované francouzskému „novému románu“. Větší místo zabírala filozofická problematika v jeho knize Psychoanalýza a literatura, která měla vyjít rovněž v Čs. spisovateli, ale v souvislosti s normalizačními opatřeními byla smlouva na její vydání zrušena a kniha se dostala k čtenářům r. 1976 v SI edici Petlice; v r. 1992 vyšla její přepracovaná verze pod názvem Prostor imaginace. Podrobně je tu ve vztahu k psychoanalytické problematice rozebíráno myšlení Sartrovo, Foucaultovo, C. Lévi-Strauss, J. Lacana, ale i K. Jasperse. Formu esejů měla kniha Člověk a pravda, zařazená do edice Petlice: „Pravda“ je v ní pojata jako úběžník lidských přístupů v jejich pluralitě a zkoumána z hlediska postojů etických, uměleckých a politických. Poté, co se v r. 1989 v knize Od příběhu k románu (s podtitulem K poetice výpravné prózy) zaměřil na analýzy literární, soustředil se v r. 1995 v knize Být sám sebou (s podtitulem Pojem identity a jeho meze) opět na současnou filozofii. Východiskem mu zde byl rozbor myšlení Hannah Arendtové a Ricœurova pojetí „narativní identity“; toto pojetí konfrontuje však zároveň s koncepcemi M. Foucaulta a pozornost věnuje i myšlení Heideggerovu, Gadamerovu, Lévinasovu ad. V souladu s Arendtovou dovozuje, že pojem osobní identity je bezprostředně spjat se svobodným jednáním v pluralitním lidském společenství a je zásadně odlišný od totožnosti spočívající v stabilitě objektivních vlastností; ukazuje také jeho meze tam, kde zaměření na lidské společenství ustupuje vnitřnímu dialogu, kterým je charakterizováno myšlení, ale i tam, kde jde o problematiku etickou. Filozofie je zastoupena i v P. rozsáhlé činnosti překladatelské (asi 50 knižních titulů). V 60. l. přeložil díla Cl. Lévi-Strauss Smutné tropy a Myšlení přírodních národů; po listopadu 1989 vydal překlad Wittgensteinových Filosofických zkoumání (vývoj Wittgensteinova myšlení analyzoval ve studii otištěné ve FČ) a Lyotardových prací věnovaných postmoderní problematice (Postmoderní situace a Postmoderno vysvětlované dětem, v českém vydání shrnuto pod názvem O postmodernismu; rozbory Lyotardových prací podal poprvé už v SI Kritickém sborníku). S jeho intenzivním zájmem o problematiku psychoanalytickou souvisejí překlady prací Freudových. – Je činný také jako literární kritik. V r. 1991 byl jmenován francouzským ministrem kultury důstojníkem Řádu pro literaturu a umění (Officier de l'Ordre des Arts et des Lettres).

Bibliografie:
Francouzský "nový román", 1968;
Psychoanalýza a literatura, SI 1976;
Proust a jeho románový svět, SI 1978;
Člověk a pravda, SI 1979;
Prostor imaginace, 1992;
Být sebou samým. Pojem identity a jeho meze, 1995;
Nad knihami a rukopisy, 1996;
Dvacáté století v zrcadle literatury, 1999;
Interpretace a analýza literárního díla, 2002;
Problémy fenomenologie: Od Husserla k Derridovi, 2007.

Sborníky:
Smysl Masarykovy revoluce, Po cestách naléhavosti myšlení, 1993;
Pojem osobnosti v díle V. Černého, Václav Černý. Sb. z konference, 1994;
Básnická imaginace v pohledu filosofa, Psychoanalýza ohně, 1994;
Analogie ve vědě a v umění, Model a analogie ve vědě, umění a filosofii, ed. J. Stachová, 1994.

Časopisecké příspěvky:
Báseň jako vědomí činu, Orientace 1967;
Co je postmodernismus? FČ 1990;
Ještě o postmodernismu, Kritický sborník 1990;
Adaptace kontra revolta?, Psychoanalýza očima etnologa, Analogon (A) 1990;
Intelektuál v posttotalitním režimu, FČ 1991;
Les intellectuels tchèques et l'indifférence, Les Temps Modernes 1991;
Tocqueville – myšlení plurality, Tvar 1992;
Analytická filozofie v pohledu fenomenologa, FČ 1992;
Psychoanalýza a kultura naší doby, Psychoanalýza v literární vědě, A 1992;
Mýtus a utopie, A 1992;
Umělecké dílo jako stopa, Estetika 1993;
Ke vztahu Wittgensteinova Traktátu a Filosofických zkoumání, K překládání Kantova pojmosloví, FČ 1993;
Současné pohledy na Rousseaua, FČ 1994;
Nietzschův perspektivismus a dnešek, LtN 1996, č. 30;
Metaforičnost v různých rovinách literárněvědní analýzy, Tvar 1996, č. 7;
Masaryk a literatura, LtN 1997, č. 16.

Předmluvy:
◦ Člověk v moderních vědách, 1992;
◦ G. Bachelard: Voda a sny, 1997.

Překlady (z díla):
◦ J.-F. Lyotard: Rozepře (spolupř.), 1998;
◦ E. Husserl: Formální a transcendentální logika, 2007.
C. Lévi-Strauss, S. Freuda, L. Wittgensteina, aj.

Edice:
◦ Čítanka exilové a samizdatové literatury, 1991;
◦ Pojem krize v dnešním myšlení, 1992;
◦ V. Černý: Tvorba a osobnost, 1993;
◦ Být sebou samým. Pojem identity a jeho meze, 1995;
◦ M. Heidegger: Kant a problém metafyziky, 2004;
◦ Hra, věda a filosofie, 2006;
◦ M. Merleau-Ponty: Struktura chování (spolupř. a ed.), 2008.

Literatura:
◦ P. Janáček: Pět odpovědí J. P. K myšlence patří i její kontext, Tvar 1996, č. 4;
◦ Mezi řádky. Entre les lignes. J. P. k 70. narozeninám, eds. H. Hanreich, M. Sedláčková, P. Stehlíková, 1999.

a