Jiří Pešek

* 7. 6. 1929 Praha

† září 2004

Narodil se v rodině středoškolského profesora dějepisu, který se na doporučení svého univerzitního učitele Josefa Pekaře stal úředníkem ministerstva zahraničních věcí (v tzv. Benešově třetí sekci) a zůstal jeho pracovníkem až do odchodu do důchodu (1961). Na jeho duchovní vývoj měla tak zprvu rozhodující vliv Masarykova a Benešova koncepce demokracie první republiky. Prožitek Mnichova, světová válka, aktivní účast obou rodičů v ilegálním odboji (skupina V boj), otcův útěk z vězení v dubnu 1945 a pak květnová revoluce v Praze zformovaly nový základ jeho politické zkušenosti a přivedly ho na pozice revolučního hnutí. Po maturitě (1948) studoval na FF UK filozofii a dějepis. R. 1952 dokončil tzv. reformované studium a jako jeden z posledních před zrušením doktorátů složil rigorózum z filozofie a sociologie (dizertace: N. G. Černyševského ekonomické názory a jeho kritika utopického socialismu). Již na podzim 1951 (za tíživého nedostatku mladých odborných sil) byl přijat na FF jako asistent. V l. 1953–56 byl na FF UK aspirantem v oboru filozofie; hodnosti CSc. dosáhl v r. 1959. Politické procesy r. 1953 a pak maďarské události 1956 vedly k narůstání jeho vnitřních pochybností o dosavadní ideové orientaci. Na poli filozofie k tomu silně přispělo – v souvislosti s prací na kandidátské dizertaci – také důkladné studium mladého Marxe a jeho hegelovského zázemí i širších dějinně filozofických souvislostí německého klasického idealismu. Hegelova Fenomenologie ducha, Lukácsovy práce o mladém Hegelovi atd. byly mu důležitou průpravou pro nové podněty na počátku 60. let. Nemalý podíl na této jeho emancipaci měla i hromadící se pedagogická zkušenost a v souvislosti s ní prohlubované studium dějin evropské filozofie. Kosíkova Dialektika konkrétního (1963) ho přivedla ke studiu Heideggerova díla Sein und Zeit a jeho dalších prací. Na mezinárodním hegelovském kongresu v Salzburgu v r. 1964 se osobně seznámil s Janem Patočkou, o jehož fenomenologické učení se zajímal již dříve v souvislosti s jeho výkladem dějin antické filozofie a při studiu Husserla a Heideggera. Pod vlivem těchto inspirací – zhruba v polovině 60. let – dospěl k filozofické problematice dělby práce, k dynamismu sociální sebestrukturace člověka a k filozofii temporality. Tato problematika také rozhodla o jeho plném přechodu k modernímu transcendentalismu a k „fundamentální ontologii“. Výrazem tohoto přechodu se stala jeho monografie Dialektika dělby práce. Sebestrukturace a perspektivnost člověka. Touto prací se v r. 1966 také habilitoval na FF UK (jmenován 1966, ustanoven 1967).

Od hegelovského kongresu v Salzburgu byl v pravidelném kontaktu s Ústavem pro filozofii na univerzitě ve Vídni (tehdejším přednostou ústavu byl profesor Erich Heintel) a účastnil se jeho mezinárodních filozofických sympozií v rakouském Zwettlu. Na podzim 1967 absolvoval tříměsíční vědeckou stáž ve zmíněném ústavu ve Vídni. Doma orientoval své přednášky a semináře zejména k problematice husserlovské fenomenologie a Heideggerovy fundamentální ontologie. Po srpnu 1969, v době nedohledné perspektivy normalizačního útlaku, se orientoval na využívání každé, i velmi omezené možnosti udržet zbytky nezávislé školní výuky filozofie. V prvních letech po r. 1969 pokračoval ve speciálních seminářích s husserlovskou problematikou temporality a podařilo se mu vydat (jako skripta) překlad Husserlových Přednášek o fenomenologii vnitřního vědomí času (1970). Po vynuceném odchodu profesora Ludvíka Svobody a odstranění profesora Karla Kosíka a profesora Jana Patočky a po prudkém zpřísnění ideologické kontroly veškeré výuky došlo k rozmachu soukromého vyučování v tzv. bytových seminářích. S řadou svých kolegů se stal stálým účastníkem jedné z početných seminárních skupin, které kolem sebe soustředil Jan Patočka. Svůj vlastní bytový seminář soustředil na díla E. Husserla a M. Heideggera a na širší sousvislosti této moderní tradice. Badatelsky se věnoval problematice mladohegelovského radikalismu a mladého Marxe. V r. 1990 vydal první díl Výboru ze spisů mladohegelovců. Hlavním předmětem jeho zájmu však zůstala filozofie temporality. Pro potřeby mezinárodního filozofického sympozia ve Zwettlu v r. 1986 připravil studii Der tätige Mensch und die Zeit. Téže tematiky se týkají i jeho monografie Činný člověk a čas. Studie k účasti času na bytí ve filosofii německého klasického idealismu a Filosofické proměny času ve vztahu k bytí a jeho možnému smyslu. Po 17. listopadu 1989 se snažil přispět k prosazení nových forem studia, ke svobodě volby a utváření studijních programů a jejich realizace. V říjnu 1994 odešel do důchodu.

Bibliografie:
◦ Přehled dějin filosofie II. Teorie o společnosti, s J. Peškovou (skriptum), 1962;
◦ Dejiny sociálnych teórií I, s F. Mihinou (skriptum), Košice 1980;
◦ Dialektika dělby práce. Sebestrukturace a perspektivnost člověka, 1966;
◦ Filosofické proměny času ve vztahu k bytí a jeho možnému smyslu. Příspěvek k dějinám ontologického smyslu a poslání temporality, 1995.

Sborníky:
◦ Mladý Engels a počátky Marxovy filosofické kritiky politické ekonomie z r. 1844, K šedesátinám Ludvíka Svobody, AUC 1963;
◦ Dialektika člověka a kategorie dělby práce, K šedesátinám J. Popelové, AUC 1964;
◦ K metodologickému významu souvislosti kategorií společenská skutečnost, společenské bytí a vědomí pro speciální společenské vědy, Karel Marx 1883–1983, 1985;
◦ Der tätige Mensch und die Zeit. Ein Versuch der Andeutung grosser Entwicklungsetappen, die auf die moderne Lage der menschlichen Zeitlichkeit hinauslaufen, Philosophische Probleme der Zeit, 1987;
◦ Cesty ke světu ve filosofii Martina Heideggera, Cesty moderní filosofie, 1992;
◦ Konec ontologie ve filosofii Martina Heideggera, Konec ontologie? 1993;
◦ System und Freiheit. Zu der Anfangsstufe der sog. Kehre in Heideggers Entwicklung der Voraussetzungen eines philosophischen Systems, Letzbegrundung als System, Bonn 1994.

Časopisecké příspěvky:
◦ K filosofickým problémům času u Marxe, AUC 1969;
◦ Zum materialistischen Charakter der Auffassung des menschlichen Handelns bei Karl Marx , AUC 1974;
◦ K otázce filosofických předpokladů Kantovy ideje obecných dějin, FČ 1974;
◦ K ontologické povaze „agere“ jako předpokladu metafysiky pravdy a svobody člověka ve Spinozově Etice, AUC 1978;
◦ K filosofickým východiskům vztahu času a lidské činnosti u Marxe a v Hegelově Fenomenologii ducha, FČ 1982;
◦ K úloze časovací syntézy v poznávacím jednání v transcendentální analytice pojmů Kantovy Kritiky čistého rozumu, AUC 1987;
◦ Karel Marx über die Rolle der Zeit in der gesellschaftlichen Tätigkeit, AUC 1988;
◦ K úloze spontaneity a činného zaujetí v utváření filosofických předpokladů Marxova a Engelsova materialistického pojetí předmětné praxe, FČ 1988;
◦ Spor o demokracii na VIII. mezinárodním filosofickém kongresu v Praze v roce 1934, s M. Znojem, L. Majorem, M. Sobotkou, FČ 1990.

Překlady:
◦ K. Lowith: Hegel a jazyk, FČ 1965;
◦ K. Marx: Ekonomicko-filosofické rukopisy z r. 1844, s J. Peškovou, 1978;
◦ Filosofický slovník I–II, s J. Peškovou, 1985;
◦ B. Bauer, K. Marx: Pozoun posledního soudu nad Hegelem, ateistou a Antikristem. Hegelovo učení o náboženství a umění, posouzeno ze stanoviska víry, Ultimatum, A. v. Cieszkowski: Prolegomena k historiografii, vše ve Výboru z filosofických spisů mladohegelovců, 1989;
◦ W. Brugger: Filosofický slovník (podíl na př.), 1994.

a