Josef Pospíšil

* 7. 5. 1845 Oslavička u Velkého Meziříčí

† 18. 12. 1926 Brno

Po gymnaziálních a bohosloveckých studiích v Brně byl r. 1870 vysvěcen na kněze. Po dalších studiích ve Vídni dosáhl r. 1874 doktorátu teologie. Od r. 1874 působil jako profesor dogmatiky a fundamentální teologie na brněnském bohosloveckém učilišti, kde také začal přednášet filozofii; od r. 1886 tu byl ředitelem. V r. 1886 byl jmenován konzistorním radou a přísedícím brněnské biskupské konzistoře; v r. 1894 se stal sídelním kanovníkem brněnské kapituly. R. 1896 mu papež Lev XIII. udělil hodnost papežského tajného komořího a jmenoval ho členem římské Akademie sv. Tomáše. Po vydání spisu o filozofii T. Akvinského se stal dopisujícím členem KČSN a ČAVU. V l. 1896–99 byl členem redakční rady Hlídky, v níž prosazoval větší zřetel k filozofické látce. Působil v Katolické politické jednotě brněnské, Katolické národní straně moravské aj.

Na brněnském teologickém ústavu učil rovněž „základům aristotelovsko-scholastické filozofie“. Zpočátku přednášel německy (podle Eggerovy příručky Propaedeutica philosophico-theologica). Aby mu studenti „po výtce na českých gymnáziích vzdělaní a vychovaní“ lépe rozuměli, přešel k češtině. Tento zřetel a vydání encykliky Lva XIII. Aeterni patris (1879), doporučující studium a pěstování tomistické filozofie, ho přivedly k sepsání Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. První díl věnoval „materiální logice, noetice a všeobecné metafyzice“, druhý „kosmologii se zvláštním zřetelem k moderním vědám přírodním“. Tímto spisem se zařadil k prvním propagátorům novotomistické filozofie u nás. Po filozofii – „vědě poznávající věci z jejich nejvyšších důvodů přirozeným světlem rozumu nabytými“ – požadoval, aby člověka především orientovala na jeho cestě k Bohu, odvracejíc přitom všechny námitky vůči křesťanskému náboženství. Metafyziku (jádro filozofie) dělil na všeobecnou (ontologii) a speciální (studuje „jestotu“ v jejích zvláštnostech, tj. jako bytí viditelného světa, člověka a Boha). Největší (v daném celku neúměrnou) pozornost věnoval přírodní filozofii. V rámci kosmologie psal o původu a řádu světa, o boží prozřetelnosti a účelnosti v přírodě, o zákonitosti, zázracích aj. Chtěl doložit, že křesťanský výklad světa, opírající se o bibli a Tomášovu filozofii, „stojí na pevnějším základě než všechny materialistické a panteistické směry“, že v ničem není v rozporu s poznatky soudobé vědy. Polemizoval s „moderní nevěreckou filozofií“ – „materialismem, pozitivismem, panteismem a racionalismem“; řadu kritických poznámek adresoval darwinismu. (T. G. Masaryk označil P. Filosofii za "jeden z nejlepších spisů české filosofické literatury vůbec".) Přispíval do Hlídky, ČKD a Obzoru.

Bibliografie:
◦ Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského. I. díl 1883, ²1912; II. díl (dva svazky) 1897, ²1912 (spolu s I. dílem);
◦ O křesťanské filosofii, apologetice, časopisu pro tyto vědy, jakož i pro sociologii a přírodní vědy. Zpráva o I. sjezdu katolíků česko-slovanských, 1894;
◦ O katolické církvi, 1920;
◦ Co je církev? Katolická věrouka. I. O Bohu jednom podle přirozenosti, II. O Bohu vtěleném. Traktát spekulativně dogmatický, 1922.

Literatura:
◦ OSN;
◦ OSNND;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ D. Pecka: České katolicví 20. století v evropském kontextu, Katolická ročenka 1970;
◦ K. Mácha: GuV III, 1989.

jg