Ladislav Prokůpek

* 11. 12. 1932 Hlinsko

Studium filozofie na FF UK ukončil promocí v r. 1955. V l. 1955–60 pracoval na Ministerstvu školství a kultury, na sekretariátě pro věci církevní. Zabýval se profesně i filozoficky problematikou nekatolických církví. Publikoval z oboru historie a filozofie náboženství. Byl spoluautorem výstavy Náboženství v dějinách v Národním muzeu a středometrážního filmu Blahoslavení pokojní. Od r. 1961 působil na oddělení kritiky, teorie a sociologie náboženství SÚ, později ÚFS ČSAV. Vedl výzkum religiozity na opavském okrese. Účastnil se dialogu křesťanů a marxistů v SRN, Švýcarsku a Itálii, byl expertem světové konference Církev a společnost v Ženevě 1966 a tajemníkem mezinárodního dialogu Paulus-Gesellschaft v Mariánských Lázních 1967. Od počátku 60. let se podílel na úsilí o demokratizaci československé společnosti také ve vztahu k církvím a věřícím (na vypracování odpovídající části Akčního programu KSČ). V období „pražského jara“ byl pověřen vedením úseku pro nekatolické církve v Sekretariátu pro věci církevní, jmenován předsedou rehabilitační komise a poradcem vlády pro náboženské otázky (šlo např. o nové povolení církve řeckokatolické, starokatolické aj.). V r. 1969 se ještě zúčastnil mezinárodního dialogu, který pořádala Světová rada církví v Ženevě (jeho účastníky byli např. R. Garaudy, I. Fletscher, zástupci Vatikánu ad.). Po návratu ze studijního pobytu se podílel na zápase proti „normalizaci“ na FÚ ČSAV. V r. 1970 přišel o možnost mít nějaké intelektuální zaměstnání; žil pod trvalou policejní kontrolou. Od r. 1970 pracoval jako pomocný dělník, zedník, technik; spolupracoval s disentem. V l. 1989–90 byl mluvčím Občanského fóra za závod. V dubnu 1990 se po rehabilitaci vrátil do FÚ. V r. 1991 obhájil dizertaci Kořeny, vznik a vývoj protestantismu a získal titul kandidáta věd. Přednášel na mezinárodních konferencích a sympoziích (o J. A. Komenském v Siegen 1990, v Nieder Altaich 1992 aj.). Vědecky spolupracuje s vídeňskou univerzitou (Filozofie v Rakousku 1400–1750), s Institutem pro srovnávací výzkum „stát – církev“ v Berlíně.

Ve své práci se trvale orientuje na filozofické problémy náboženství ve vztahu k objektivní realitě. Při hledání kořenů této formy společenského vědomí věnuje pozornost některým filozofickým aspektům heterodoxní linie křesťanství v jejím vztahu a napětí k linii oficiální a se zvláštním zaměřením na kořeny, vznik a vývoj protestantismu. Ukazuje místo české reformace a reformačního myšlení v procesu reformace evropské. Zdůrazňuje, že v procesu raně buržoazních revolucí v období reformace a protireformace se konstituuje nové (právně, ideově a nábožensky) pluralitní uspořádání evropských států, nastupuje novověk. Dokládá, že protireformace v českých zemích nebyla jen násilnou rekatolizací, ale i procesem katolické obnovy. V rámci mezinárodního projektu vídeňské univerzity Potlačený humanismus – zmařené osvícenství zpracoval problematiku jezuitského řádu v Čechách (1556–1773). Sleduje vývojové etapy protestantismu v souvislosti s vývojovou linií renesance, reformace, humanismus, osvícenství, liberalismus, a spolu s tím i proměny vztahu filozofie – teologie (až do poloviny 20. století), i organizační členění a uspořádání církví, ekumenického hnutí za sjednocení všech křesťanských církví a činnost Světové (Ekumenické) rady církví. Obecným metodologickým základem P. prací je filozofická reflexe konkrétně historického procesu. Metoda kritické analýzy filozofického a teologického myšlení se jeví jako metodologicky přínosná. Ukazuje, že změny protestantské teologie probíhají zdánlivě z teologie samé, ve skutečnosti však za použití v této době existující filozofie. V souvislosti s transformací společnosti od r. 1990 se zabývá nezbytností nového konstituování etiky; nové skutečnosti kladou nové otázky, vedou k novému promýšlení otázek člověka a dějin. Dochází k závěru, že nejvyšší etickou hodnotou je svoboda člověka, která má tři základní dimenze: dialektiku vztahu člověka k přírodě, ke společnosti a k sobě samému. Svoboda člověka je proto vždy také věcí osobního rozhodnutí. Sekularizační procesy v naší společnosti sleduje jako proces zesvětšťování, odnáboženšťování a laicizace. Zkoumá faktory určující tento proces a dochází k závěru, že sekularizace není jen důsledkem vnějších vlivů, ale že jde i o autentický proces vyplývající z působení církví a náboženství samého. – Řada P. publikací a statí vyplynula z potřeb dialogu mezi filozofií a náboženstvím, z jejich úsilí o dorozumění a lidskou emancipaci.

Bibliografie:

Sborníky:
◦ Rozklad ve středověké katolické církvi. Husitství. Reformace, Kapitoly z dějin náboženství, 1959;
◦ Základní vývojové rysy evropského protestantismu. Ekumenické hnutí církví, Bozi a lidé, 1966;
◦ Die Beurteilung des heutigen Marxismus, Disputation zwischen Christen und Marxisten, München 1965;
◦ Der Mensch in Marxismus. Fragen eines Marxisten an die christliche Anthropologie, Das Gespräch, Wuppertal 1970;
◦ Neue Tatsachen, neuen Fragen, Berliner Dialog, Berlin 1991;
◦ Svoboda a znovukonstituování etiky ve společnosti, Open Society/Otvorená spoločnosť, ed. M. Zagoršeková, 1994;
◦ Filosofická a náboženská reflexe krize člověka a společnosti, Náboženství v českém myšlení, první polovina 20. století, 1993;
◦ Die Jesuiten in Böhmen 1556–1618, Der Jesuitenorden in Böhmen nach der Schlacht am Weissen Berg 1620 bis 1654, Der Kampf der Jesuiten um die Universitäte und das Monopol der Bildung, Die modernen Ansätze der Wissenschaften auf „ratio studiorum“ SJ, Die ersten Anfänge der Aufklärung in Böhmen, die neue wirtschaftliche und geistlich-kulturelle Lage im 18. Jhdt., Verdrängter Humanismus – Verzörgerte Auklärung. Philosophie in Österreich 1400–1750, ed. M. Benedikt, Wien 1994;
◦ Konec dějin, nebo změna paradigmatu? Európske kultúrne tradicie a problém sociálneho poriadku, 1994;
◦ Säkularisierungsprozesse in der (ehem.) ČSSR, Säkularisierung in Ost und West, Berlin 1995.

Časopisecké příspěvky:
◦ Vatikánský koncil pokračuje, VaŽ 1964;
◦ O metodě ateistického myšlení, LtN 1964, č. 49;
◦ M. Jan Hus nevyhladitelný a poučný, VaŽ 1965;
◦ Protestantství a fašismus, Kulturní tvorba 1965, č. 42;
◦ Reformation oder Revolution, Das Baugerüst, 1967.

a