Milan Průcha

* 23. 11. 1931 Plzeň

Studoval filozofii a společenské vědy v Praze, Moskvě, Nancy a díky J. Patočkovi u E. Finka ve Freiburgu i. Br. V l. 1958–69 byl vědeckým pracovníkem FÚ ČSAV (koncem 60. let též vedoucím redaktorem FČ). Po přesídlení do Francie, k němuž došlo z osobních důvodů a s uchováním čs. státního občanství, pracoval zprvu v Centre National de la Recherche Scientifique v Paříži (laboraboř sociologie R. Arona). V r. 1976 byl povolán za řádného profesora na Svobodnou univerzitu Berlín, na její obor filozofie a sociálních věd I a Ústav pro východní Evropu.

První publikace (od r. 1962) věnoval marxismu a filozofickým problémům existence člověka. V návaznosti na myšlenky tzv. „západního marxismu“ a v součinnosti s mezinárodně rozvětvenou skupinou „filozofie praxe“ oponoval tendenci oficiálního marxismu, který chtěl problémy člověka buď z filozofie vyloučit, nebo je redukovat na úzce společenské či morální. Pojem „předmětné bytosti“ měl zjednat přístup ke všem otázkám „filozofie existence“, zároveň však zdůvodnit afirmaci lidského života, a to i v jeho konfrontovanosti se smrtí. Pojem „totálního člověka“ P. mobilizoval jako princip filozofické kritiky odcizeného politického a ekonomického systému a jako shrnující formuli pro orientace socialismu spočívajícího na individuální svobodě. Některé z těchto textů byly publikovány i v zahraničí (např. ve sborníku E. Fromma Socialist Humanism, New York 1963) a stanoviskům v nich uplatňovaným se dostalo publicistického ohlasu též v západní Evropě v souvislosti s marxisticko-křesťanským dialogem 60. let, jehož se P. aktivně účastnil. „Filozofie člověka“ přitom nikdy nebyla prezentována jako celá, nebo jako „první“ filozofie. Ta se dostala do centra P. zájmu spolu s problémem filozofie dějin, jejž ve zkratce vyjadřuje titul jeho přednášky na Zeno-Symposium v r. 1970 na Kypru (Subjektivita – slepá ulička, či naděje naší civilizace?). Lze její dějiny a také jim odpovídající dějiny metafyziky pojmout jako proces stupňování subjektivismu, který v současné epoše vystupuje jako vůle k moci a je u kořene konfliktů ve společnosti i s mimolidskou skutečností? Proti Heideggerem inspirované verzi dějin a „dějin bytí“ vyzdvihuje P. motivy aristotelské. Bytí se vypovídá v mnoha významech, jež se všechny vztahují k jednomu, prvnímu. Když se bytí odliší od jsoucího a když se zároveň nebere jako „bytí“ myslitelné bez jsoucího, zůstává otevřena možnost chápat je jako tu uzpůsobenost jsoucího, jež mu připadá jako takovému, jako jsoucímu. Jiné jsoucí může dosíci bytí jinou konkrétností, takže bytí vystupuje jako soubor principů – pravidel, jemuž odpovídá příslušná množina pojmů pro bytí, tj. kategorií. Tento přístup k otázce o bytí chápe P. jako dialektiku: jde v ní o význam kategorií, jejich možná spojení, o vzájemnost jejich určování, především ale o jejich schopnost bytí jsoucího přiměřeně tlumočit, tj. o vypracování takových kategorií a kategoriálních spojení, které tyto možnosti rozšiřují. Problém subjektivity, s nímž je jako se svým přístupem ke skutečnosti naše civilizace dramaticky konfrontována, považuje P. za srozumitelný z hlediska dialekticky-kategoriálního pojetí otázky o bytí. Teoreticky i prakticky jde o to, zda „subjektivita“ jako produkt filozoficky inspirované civilizace musí značit libovůli a nutně ústit ve vůli k moci. P. se snaží ukázat, že taková koncepce subjektivity nebo svobody je pochybená. Teze, že svoboda neznačí čistou spontaneitu, přitom nemá svobodu jako „situovanou“ omezit, nýbrž dodat jí pozitivní smysl: svobodné se nevztahuje k jinému jen negativně, aby svou vazbu na jiné vyloučilo, nýbrž na rozdíl od nutného, jemuž kladenost jiným jen připadá, tuto svou kladenost jiným samo klade. Spontánní i receptivní zároveň, spočívá tato svoboda v usilování o afirmativní a asociativní vztah k jinému, protože se v bytí jiného hraje i o bytí svobodného. Řešení naléhavých problémů západní civilizace proto P. nehledá v odvratu od principu subjektivity, ale v odvratu od jeho uplatňování ve verzi libovůle a vůle k moci a v příklonu k afirmativnímu pojmu a ideálu svobody.

Bibliografie:
◦ La rencontre du cogito et du marxisme, Nancy 1964;
◦ Kult člověka, 1966;
◦ Marx und die Folger (s R. Thomasem), Mainz 1974.

Sborníky:
◦ Marxismus a filosofické problémy existence člověka, Sedmkrát o smyslu filosofie, 1962;
◦ Prax a prvá filozofia, Spytovanie sa na človeka, 1967;
◦ Materialistische Geschichtsauffassung angesichts der aktuellen Zivilisationskrise. Zur Umgestaltung der philosophischen Leitbegriffe, Arbeit, Handlung, Normativität, ed. A. Honneth, U. Jaeggi, Frankfurt a. M. 1980;
◦ Freie Assoziation oder höchster Wesen, Marxismus und Christentum, ed. F. Reisinger, G. Rombold, Linz 1983;
◦ Versuch zur philosophischen Bestimmung des Umbruchs im Osten, Der Umbruch in Osteuropa als Herausforderung für die Philosophie, ed. B. Heuer, M. P., Frankfurt a. Main – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1995.

Časopisecké příspěvky:
◦ Cogito a první filosofie v marxismu, FČ 1965;
◦ Technika a filosofie, FČ 1968;
◦ Über den Ansatz von Jan Patočkas Philosophie der Geschichte, Mesotes (Wien) 1993;
◦ O východiscích Patočkova pojetí dějin, Reflexe 1994.

a