Emanuel Rádl

* 21. 12. 1873 Pyšely

† 12. 5. 1942 Praha

Po maturitě na gymnáziu v Domažlicích (k jeho učitelům patřil překladatel homérských eposů Antonín Škoda) strávil dva roky jako novic v augustiniánském klášteře (Domažlice, Vrchlabí, Praha). Po rozchodu s řádem (a v jádře i s katolickou církví vůbec) studoval na FF UK přírodní vědy. Poté učil na gymnáziu v Plzni, reálce v Pardubicích (1899–1902) a gymnáziu v Praze-Ječné ulici. V r. 1904 se na UK habilitoval pro fyziologii smyslových orgánů zvířat a dějiny biologických teorií. V r. 1919 byl jmenován profesorem přírodní filozofie a dějin přírodních věd na FF UK; po rozdělení FF působil na PřF. Jako přívrženec Masarykova realismu a realistického hnutí založil v r. 1919 se Zdeňkem Nejedlým Realistický klub, který měl navazovat na tradici České strany realistické (pokrokové). V programových diskuzích v r. 1920 (především o poměru k socialismu a sociální revoluci) se Klub rozdělil na skupinu kolem R. a na skupinu kolem Nejedlého (R. se pak hlásil k sociální demokracii). Masarykův příklad R. sledoval i jako zakladatel vědecké revue Nové Atheneum a svým požadavkem spojovat filozofickou práci s aktuálními společenskými problémy (Úkol filosofie v československém státě, 1922). Také v programovém úvodu k 1. číslu České mysli 1932 (když se stal členem nové redakce) zopakoval, že se „hlásíme k Masarykovi tím, že chceme, aby soudobé veřejné události byly příležitostí i látkou filozofického uvažování a formování otázek“. (Některým z „mladších českých filozofů“ od počátku 20. let vytýkal přílišné soustřeďování na odtažité filozofické otázky a v tomto smyslu i přehlížení Masaryka.) V duchu tohoto programu často přednášel na veřejnosti a psal polemické brožury a knihy např. o problémech demokracie, o „české otázce“, národnostní politice, reformě čs. školství, vztahu státu a církví, ženské otázce, alkoholismu, okultních vědách a jiných pověrách. (Také o R. pojetí filozofie platí, co se říká o Masarykově filozofii: že je „ustavičnou orientací“.) Na Masaryka navazoval i svým důrazem na etickou látku v rámci filozofie a úlohu náboženství v životě člověka i společnosti. R. příklon k protestantismu našel výraz zejména v jeho spolupráci s YMCA (Young Men's Christian Association vydala řadu R. přednášek jako samostatné tisky) a v účasti na založení a řízení (s J. L. Hromádkou) filozoficko-teologické Křesťanské revue (1927). Na českém filozofickém životě se R. podílel i jako dlouholetý předseda Jednoty filozofické a předseda přípravného výboru VIII. mezinárodního kongresu v Praze (1934). Byl zakladatelem Čs. ligy pro lidská práva. V r. 1922 podnikl cestu kolem světa, aby se lépe seznámil s východním způsobem myšlení; výsledkem této cesty byla i jeho kniha Západ a Východ. V polovině 30. let vleklá choroba R. zcela vyřadila z veřejné činnosti. V odloučení od vnějšího světa vznikla jeho Útěcha z filosofie (s oddíly Morální svět, Živé bytosti, Poznámky k Aristotelovi, Konec morálního řádu? Renesance, Galilei, Idea). V její předmluvě (z února 1942) čteme: „Vloni jsem mohl trochu psát, napadl mi spis Podle editora prvního vydání Útěchy, R. přítele Josefa Navrátila, „sotva kdy v moderní době byla napsána filozofická zpověď tak poeticky, s takovou otevřeností a s takovým dosahem“.

V souladu se svým vzděláním zahájil R. svou odbornou dráhu jako biolog, fyziolog. Jeho studie o nervovém systému, zraku, fototropismu nižších živočichů (vycházely většinou ve Věstníku KČSN a také jako samostatné otisky) měly dobrý ohlas i v zahraničí. Avšak už Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století představují R. jako filozofa přírody a přírodních věd. Z této R. „kouzelné galerie vědeckých portrétů“, zachycujících „celou tu mnohost individuálních přesvědčení a pravd“ (Z. Smetáček), se R. vynořuje otázka, „která z těchto pravd je pravá“, a především jaká jsou kritéria pravdy, jaký smysl má „kroužení vědeckých názorů a myšlenek, které ,o pravdě nevědouce` prostě přicházejí a odcházejí“. Odtud se R. vydává k obecnějším zamyšlením nad vědou (její podstatou, metodami, výsledky), nad vědou „romantickou“ i „moderní“. Souvislost, v níž se toto téma objevuje i v závěrečné Útěše z filosofie, dokládá, že R. přitom nikdy nepřestal být filozofem přírody, který chce bránit přírodu a její obraz před „profesionálními deformacemi přírodnictví“. V Romantické vědě si „vyřizuje účet s romantismem“, který ho vždy „zdaleka lákal a zblízka odpuzoval“: romantikové člověka nejdříve z přírody násilně vytrhnou, aby ho pak s ní zase stejně násilně smiřovali (za slabší prvek romantismu pokládal „citlivůstkářství, jakousi polovičatou objektivnost, zvracející se v reakcionářství“). Z tohoto hlediska R. probírá filozofii před Goethem a Kantem i po nich (Fichte, Schelling, Schopenhauer, Hegel) a také reakce proti romantismu. V Moderní vědě novodobému myšlení počínajícímu Galileim a Descartem vytýká, že skutečný přirozený svět se mu změnil jen ve vědecké pojmové konstrukce bez smyslu pro univerzálně platnou metafyziku dotazující se rovněž na jeho účel a smysl. (R. ovšem nepopíral zisky moderní vědy v jednotlivých oblastech jejího zkoumání; počítal k nim např. moderní psychologii.) Souvisle svůj vyhraněný názor na dosavadní filozofii vyslovil v Dějinách filosofie (I. Starověk, Středověk; II/1. Pokroková Evropa, II/2. Od vystoupení německé filosofie do naší doby). Sám konstatuje, že v nich „dosavadní hodnocení filozofie minulých časů radikálně změnil“: „Filozofie antická je jen zčásti krokem kupředu, z velké části byla úpadkovým jevem, nevyjímaje ani velkých filozofů, jako byli Platon. Křesťanství bylo správným pokusem o záchranu, ale od počátku podléhalo vlivu antiky, která jeho základy rozrušovala; historie zápasu křesťanství s antikou je historií středověké filozofie; antika zvítězila. Novodobá filozofie (anglická) znovu navázala na židovský a křesťanský aktivismus a v tom byla její síla; ale i tentokrát byla čím dále tím víc rozežírána pouhým intelektualismem, na který dnes hyne. V polemice proti zhoubnému intelektualismu vyzdvihoval myslitele, kteří ve svém díle nejspíše reflektovali, „co se dálo a děje na této zemi v zápase živých lidí“, a vyjadřovali se k tomu, „co je bolí, těší, jaké mají plány“. Pravdu chápal R. zpočátku téměř pragmatisticky: považuje ji především za záležitost mravního rozhodnutí jedince, za věc subjektivní oddanosti určitým názorům. („Pravda není ani ve vědě, ani ve filozofii, je jen v každém člověku samotném... Jen čemu sám tak pevně věřím, že mne žádné dokazování, žádné vyvracení ve víře nezviklá, jen to je pravda a jen touto svou pravdou mohu měřit svět od chloupků brouččích až po učení Kantů a Darwinů.“) Postupně s ohledem na tuto relativizaci vědeckých pravd klade stále větší důraz na existenci říše absolutní pravdy a mravnosti nad světem. Z Masarykových námětů o metafyzice a teleologii („teleologie skutečná také jen vědami se může poznat“) se snaží vytvořit filozofickou soustavu, využívaje k tomu právě biologie, která byla pro tento účel s pádem mechanistické přírodovědy a s uplatněním historismu v biologii zvláště příhodná. Masaryk chtěl opřít myšlenku „smyslu“ světa o dějiny společnosti, R. se již snaží koncipovat „smysl“ jako přírodovědecký fakt: Jako filozof přírody spojoval svou nechuť k pozitivismu („teoretickému mechanicismu a jeho metodologii“) s příklonem k vitalismu, zavádějícímu při výkladu přírody koncept smyslu (entelechie), jako objektivně daného přírodního činitele zaměřujícího přírodní dějství k určitému cíli (R. se v tom dovolával Aristotela i novodobých vyznavačů entelechie, zejména Driesche): „Smysl věcí jest přírodním faktem objektivně daným, ale lze jej postihnout jen ,vnitřním okem`, jest to idea, jak říkal Plató, věc objektivně daná, vědecky myslitelná.“ V oblastech, které zkoumají psychologie a sociologie, se tento objektivní smysl jeví jako rozumný (rozumový), jako záměrné jednání lidí. Pro R. např. národ není jen „přírodním faktem“, útvarem živelně vyrůstajícím z přirozeného biologického života lidí, ale výsledkem vědomé volby jeho příslušníků, rozhodujících se (jakoby stálým plebiscitem) pro určité hodnoty, hospodářské, kulturní a politické programy, obvykle formulované vynikajícími osobnostmi-reprezentanty národa. Proto také R. žádal uvědomělou účast filozofů na tvorbě programů pro společnost vůbec i pro její specifické útvary zvláště, a proto se také musel účastnit po válce obnovených diskuzí o tzv. české otázce.

Součástí R. filozofického vývoje je filozofická obhajoba náboženství a teologie. V jeho pojetí („pravda je najednou správná, mravná i zbožná“) pravda zahrnuje nejen vědecké poznatky, ale i „pravdu víry“; tím, že „pravdu vědy“ zesubjektivizuje, učiní z ní též „pravdu věřenou“, pro niž se člověk (vědec) rozhodne. Vztah vědy a náboženství (víry) řeší ve prospěch splývání vědy a teologie: teologie je součástí moderní vědy, posléze dokonce nejvyšší vědou. (Tento názorový proces lze u R. sledovat od jeho spisu Náboženství a politika přes studii Filosofie a teologie, v níž se už filozofie podřazuje pod teologii a zjevení, až po Útěchu z filosofie.) Do středu R. pozornosti se tím stále více dostává otázka „pravé skutečnosti“, která v podobě říše absolutní pravdy, spravedlnosti a mravnosti vládne nad lidmi, nad historií. Masaryk se ještě snažil absolutní, obecné, závazné mravní normy vyvozovat ze všelidských vztahů a vlastností, vložil morálku a náboženství do subjektu, do nitra člověka a i svůj konečný odkaz na „hledisko věčnosti“, na nutnost víry v Boha, zdůvodňoval především psychologicky. Podle R. však „vláda morálního závisí na morální centrále ležící mimo náš dosah“. Metafyzika sice nemůže tuto pravou skutečnost poznat, nemůže být o ní objektivním věděním, může se však k ní přiblížit: tak také vyznívá R. poslední práce, jeho „filozofický odkaz“ – Útěcha z filosofie. Pro Masaryka byl problém „Ruska a Evropy“ otázkou, do jaké míry se Západu podaří provést sociální reformy a zda se Rusko – podléhající revolucionismu, který se na Západě už přežil – v tomto smyslu „poevropští“. Pro R. je soudobá společnost dějištěm zápasu „Západu s Východem“, v němž – jak věří – zvítězí Západ. Východisko z dané situace hledá v náboženství obráceném čelem k světu: „Království Boží není sice z tohoto světa, ale jest pro tento svět. Na tomto světě, i v politice vnitřní a mezinárodní se uplatňují jeho zákony a jinak než prací na tomto světě se do něho nedostaneš!“ Z hlediska své filozofie aktivity, připomínající v mnohém Masaryka, kritizuje také plané církevnictví a považuje i nové teologické směry (např. dialektickou teologii) za odtržené od života. Schvaloval sice Kierkegaardův důraz na zjevení a na rozpor mezi Bohem a člověkem, avšak vytýká mu – podobně jako Barthově teologii – scholastičnost a přepínání protikladů mezi Bohem a člověkem. („Dialektická teologie má k denním starostem prostého člověka tak daleko jako dialektický materialismus.“) V závěru Dějin filosofie píše R. o rozkladu a chorobnosti Evropy a klade si otázku, jak zachránit civilizaci. Jedinou jistotu v této nejistotě nachází v „hlasu z nadsmyslna“: „Spolehni se, bojuj, pomoz, pravda skrze tebe má vítězit!... A když ve světové katastrofě zmizí vše, co rozvinula před naším intelektem přírodověda, zůstane jediné ono poslání člověka, které není z tohoto světa... I zbývá jediná věc: svědomí lidské vzepjaté do absolutních rozměrů; zákon ,ty máš`, jako jediná absolutní, jediná platná skutečnost.“

Bibliografie: Úplnější bibliografie R. prací: J. Šimsa in ČM 1933; J. Navrátil in E. R.: Útěcha z filosofie, 1946. Geschichte der biologischen Theorien der Neuzeit. (Seit dem Ende des 17. Jahrhunderts), Leipzig 1905 (Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století, 1909, angl. 1930, špan. 1931); Hans Driesch, 1906; Nová nauka o ústředním nervstvu, 1911; Úvahy vědecké a filosofické, 1914; F. X. Šaldova filosofie, 1918; Romantická věda, 1918; Rasové theorie a národ, 1918; T. G. Masaryk, 1918; Demokracie a věda, 1919; T. G. Masaryk, první president, 1919, 2. vyd. 1930; Masarykův ideál moderního hrdiny, 1920, 2. vyd. 1927; Náboženství a politika, 1921; Národ a stát, 1921; Die Tschechoslowakische Young men's Christian association, 1922; La question religieuse en Tschécoslovaquie, 1922; O naší nynější filosofii, 1922; Co soudím o spiritismu, 1922; Moderní pověra a tak zvané okultní vědy, 1923; Mír v Československu, 1923; Pokrok v náboženství, 1924; Immanuel Kant, s F. Weyrem, B. Lifkou, 1924; Křesťanství po válce ve světě a u nás, 1925; Západ a Východ, 1925; O smysl našich dějin, 1925; Moderní věda. Její podstata, methody, výsledky, 1926; Náboženský diletantism, 1926; Mravnost v našem státě, 1926; Sociální demokracie a komunismus, 1926; Naše náboženské ideály před válkou a po válce, 1927; Válka Čechů s Němci, 1928, 2. vyd. 1993, něm. 1928; Krise inteligence, 1928; Revise pokrokových ideálů v národní škole, 1928; Národnost jako problém vědecký, 1929; Soziologische Analyse der Nationalitätenzählung der Tschechoslowakei, Leipzig 1929; Masaryk. Vyprávěno chlapcům, 1930; Die philosophische Revolution, Bonn 1930; Proti tzv. sociální indikaci, 1932; T\^aches actuelles de la philosophie, Milano 1932; Dějiny filosofie I–II, 1932–33; O německé revoluci, 1933; Dnešní stav filosofie a psychologie, 1933; O ženském hnutí, 1933; O čtení děl básnických, 1935; Zur politischen Ideologie der Sudetendeutschen, Wien – Leipzig – Prag 1935; Věda a víra u Komenského, 1939; Útěcha z filosofie, 1946, 2. vyd. 1947, 6. vyd., dosl. L. Hejdánek, 1994. Sborníky: Zur Geschichte der Biologie von Linné bis Darwin, Kultur der Gegenwart, 1915; Masarykova filosofie, Masaryk Osvoboditel, 1920; Masaryk a Kant, Masarykův sb. (MS) 1924–25; Masaryk a západní filosofie, MS 1927–28; Masaryk a Nietzsche, MS 1930; Masaryk – universitní pedagog, Vůdce generací, 1932. Čas. přísp.: Filosofické názory Drieschovy, ČM 1906; Die tschechische Biologie, Čechische revue (ČR) 1907; F. H. Haeckel, ND 1908; Ch. Darwin, ND 1909; Ziele und Wege der čechischen Naturwissenschaft, ČR 1911; Věda abstraktní a věda reálná, ČM 1914, 1916; Svobodná věda a university, ND 1916; Úkol filosofie v čs. státě, ČM 1922; O českém vzdělání, ND 1924; Filosofie a teologie, KřR 1927; Filosofický sjezd v Oxfordě, ND 1930; Hegel, ND 1931; Teorie a praxe, ČM 1932; O ženské hnutí (záznam diskuze R., M. Horákové, F. F. Plamínkové z r. 1934), KřR 1992.

E. Chalupný: Boj za očistu české vědy a filosofie. Proti F. Krejčímu, E. R. a spol., 1911; I. A. Bláha: O logický základ morálky. Kritické poznámky k R. brožuře Revise pokrokových ideálů v národní škole, 1929; Z. Smetáček: Kozák, R., Hromádka, 1931; K šedesátým narozeninám E. R., ČM 1933; J. L. Hromádka: R. program, ČM 1933; M. Plecháč: Proč se mi stal E. R. vůdcem, ČM 1933; J. L. Hromádka: E. R. als Philosopher, in Die zeitgenössische Philosophie in der Tschechoslowakei, ed. B. Jakovenko, 1934; J. Král: R. praktická filosofie a Sociální problémy, ČM 1935; V. Černý: R. čtení a chápání děl básnických, Kritický měsíčník 1936; J. Patočka: O dvojím pojetí smyslu filosofie, ČM 1936; J. Patočka: Význam pojmu pravdy pro R. diskusi s positivismem, ČM 1937; E. Kupka: E. R., ČM 1945; M. Novák: R. pojetí dějin filosofie, ČM 1947; J. Patočka: Ještě k některým kritikám R., KřR 1947; J. L. Hromádka: Don Quijote české filosofie, 1947; L. Rieger: Kritika R. programu theokracie a nový antropocentrický humanismus, ČM 1947; J. Patočka: Český humanismus a jeho poslední slovo v R., Kritický měsíčník 1948; J. L. Hromádka: Problém pravdy v myšlení teologickém, in Teologie a církev, 1949; P. Pitter: Přírodovědec, filozof, ctný rytíř Ježíše Krista, Zürich 1963; L. Nový: K filosofii a teologii českého protestantismu, SPFFBU 1963, B 10; B. Šiklová: Pokus o R., Host do domu 1966; M. Trapl: Sociologické pojetí národnostní problematiky u E. R., SČ 1968; J. M. Lochman: Masaryk a R., in Masaryk in Perspektive, 1981; J. P. Holý: Domažlická vzpomínka k R. výročí, KřR 1982; Antologie, 1989; J. Krob: R. Moderní věda a moderní věda, P. Horák: R. a Husserl. K problému tzv. krize vědy, in České filosofické myšlení, 1989; J. Patočka: Věčnost a dějinnost. R. poměr k pojetím člověka v minulosti a současnosti, in Negativní platonismus, 1990; J. Křen: Konfliktní společenství. Češi a Němci 1718–1918, 1990; V. Rádl: Vzpomínky na E. R., KřR 1992; M. Hübner: E. R. 1873–1942, KřR 1992; L. H. Augustin: Zapomínaný filosof, Tvar 1992, č. 19; Š. Loewensteinová: Filosof a moralista E. R., 1873–1942, 1994; L. Hejdánek: Filosofický odkaz českého myslitele, in E. Rádl: Útěcha z filosofie, 1994; B. Komárková: Přátelství mnohých (Studentské křesťanské hnutí), ed. M. a J. Šimsovi, 1997.

jg, ln