Richardinus z Pavie

* 13.–14. století

Jméno (Rizardinus de Papia) ukazuje na myslitele severoitalského původu. O jeho životě nic podrobnějšího není známo. Výjimku tvoří dramatická léta, která strávil na počátku 14. století v Praze, kam přišel na pozvání pražského biskupa Jana IV. z Dražic, s nímž se snad seznámil v jižní Francii u příležitosti viennského koncilu. Jan IV. chtěl získat R. především pro výuku na pražské katedrální škole, tehdy již významném učilišti. R. byl moderně školen a jeho myslitelská erudice slibovala oživení a další pozvednutí úrovně pražských studií. V Praze R. sepsal (kromě jiných, prozatím blíže neznámých prací – quaternos et libros) spis Declaratio salutarium mandatorum (Prohlášení prospěšných nařízení). Jím si brzy vysloužil u domácích kleriků (dominikáni, augustiniáni-eremité povětšině německého původu) denunciace a posléze i inkviziční proces vedený dominikánem Koldou z Koldic. Odborné posouzení jeho spisu bylo – po počátečních záměrných průtazích ze strany Jana IV. – svěřeno řezenskému biskupu Waltherovi (jeho pomocníkem byl staroboleslavský děkan M. Tomáš Blažejův).

Walther v Declaratio shledal 16 bludů „proti víře“ (contra fidem) a 6 bludů „proti učení svatých učitelů“ (contra doctrinam sanctorum)) a obšírně i koncizně je ve svém posudku excerpoval. Tím pro budoucnost zachránil alespoň jádro R. nauky, nebot spis sám byl úředně zničen (destructus). R. byl záhy z Prahy vypuzen, patrně do Olomouce, kde zažil konec procesu a snad strávil i zbytek života. Zachované teze prozrazují, že byl rozhodným zastáncem heterodoxního (averroistického) aristotelismu, jak jej hlásala a rozpracovala už škola Sigera Brabantského v 70. letech 13. stol. na pařížské artistické fakultě. R. přinesl tento aristotelismus – s více než čtyřicetiletým posunem – do Prahy a měl zde s ním, v prostředí už duchovně připraveném, náležitý úspěch. Posuzovatelům neušlo, že R. „mandata salutaria“ jsou v některých případech téměř identická se Sigerovými, anebo jim obdobná: 1.– 3. excerpt: Anima separata a corpore non potest pati ab igne corporali in inferno neque in purgatorio (Duše oddělená od těla nemůže trpět tělesným ohněm ani v pekle ani v očistci), Anima, quando homo moritur, secum portat corpus, in quo erat (Duše, když člověk umírá, odnáší s sebou tělo, v němž byla), Quod corpus mutat, non esse essenciam (Co tělo proměňuje, není bytnost); 15. excerpt: Mundus est eternus secundum opinionem philosophorum, et non eternus secundum doctrinam sanctorum, quorum doctrinam non asserit esse veram plus quam aliam (Svět je věčný podle mínění filozofů, není však věčný podle mínění svatých, o jejichž učení tvrdí, že není pravdivější než učení jiné); 16. a 17. excerpt: Deus non posset facere angelos inessentiales in eadem specie (Bůh nemůže učinit anděly nestejné bytnosti v témže druhu), deus est causa omnis mali sicut omnis boni (Bůh je příčinou všeho zla stejně jako všeho dobra); 22. excerpt: Peccatum originale a carne transit in animam, non ab anima in carne (Prvotní hřích přechází z těla na duši, nikoli z duše na tělo). Je zde vyslovena idea o věčnosti světa a o tzv. dvojí pravdě, stejně jako averroistická idea o tvůrčím zpodobňovacím propojení božství a lidské podstaty (11. excerpt): Deus secundum suam deitatem et ipsa deitas est pars formalis constututiva essencie hominis (Bůh podle svého božství a božství samo jsou formální konstitutivní části lidské bytosti), či přesvědčení o determinovanosti jevů a dějů (20. a 21. excerpt): Caritas non est finis preceptorum neque evangelii nisi secundum quod necessarium (Láska je účelem přikázání i evagelia pouze vzhledem k tomu, co je nezbytné), Nos possumus esse certi de salutate nostra in hac presenti miseria sine revelacione divina (My lidé můžeme mít v této přítomné bídě o své spáse jistotu bez božího zjevení). Těžištěm R. nauky je rozhodný „optimismus spásy“, v podstatě optimismus prosperujícího a sebeuvědomujícího se středověkého měšťana a jeho doktrinami nespoutané a zdravě názorově volnější filozoficko-teologické spekulace, jak se s ní setkáváme u českých (a nejen českých) bekyň, klášterních mystiček a mystiků a hlavně u přívrženců tzv. hereze „svobodného ducha“ (srov. dochované svědectví o českých herezích 1. pol. 14. stol. v rkp. pražské UK XI D 5, Truhlář: Catalogus Nr. 2039).

Literatura:
◦ A. Patschovsky: Die Anfänge einer ständigen Inquisition in Böhmen. Ein Prager Inquisitoren-Handuch aus der 1. Hälfte des 14. Jhs., Berlin – New York 1973;
◦ E. Lerner: The Heresy of the free Spirit in the Later MA, 1974 (viz též Patschovského studii v Deutsches Archiv f. Erforschung des MAs 30, 1974);
◦ J. Nechutová, J. Gabriel: O počátcích inkvizice v českých zemích, Ateizmus 1977;
◦ A. Patschovsky: Quellen zur böhmischen Inquisition im 14. Jh., Weimar 1979.

md