Jan Rokycana

* ok. 1397 Rokycany

† 22. 2. 1471 Praha

Výřez z rytiny z r. 1510 Studoval u rokycanských augustiniánů a pak na univerzitě v Praze, kde ho vedle Jana Husa ovlivnil zejména M. Jakoubek ze Stříbra. V r. 1415 se stal bakalářem svobodných umění; hodnost mistra získal až v r. 1430 (po obnovení řádné činnosti univerzity, přerušené po r. 1422). Působil jako kazatel a pak farář v Týnském chrámu; v r. 1430 byl zvolen administrátorem utrakvistické konzistoře, v r. 1435 pražským biskupem (v té hodnosti však nebyl papežem potvrzen). Hlásil se k umírněnému husitskému křídlu, jehož se po smrti Jakoubkově (1430) stal předním mluvčím. Od počátku 30. let kritizoval táborský radikalismus (např. v r. 1431 polemizoval s Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova). Jako bystrý polemik a obratný politik se účastnil (někdy i jako reprezentant univerzity) řady ideových i politických jednání. Např. v r. 1424 dokázal sjednat smír mezi pražany (pražskými husity) a Janem Žižkou, v r. 1432 vedl spolu s Prokopem Holým české poselstvo, které na basilejském koncilu obhajovalo husitské požadavky vyjádřené ve čtyřech pražských artikulích. Po příchodu císaře Zikmunda do Prahy (1436) pobýval v Hradci Králové, Čáslavi a Kutné Hoře. Do Prahy se vrátil r. 1448, když ji Jiří Poděbradský dobyl v bitvě s katolickými pány, kteří po Zikmundově smrti (1437) ovládli město. Do konce svého života podporoval Jiřího z Poděbrad (zemřel měsíc před ním) v jeho úsilí o konzolidaci politických poměrů ve státě, v jeho sporech s římskou kurií (např. o kompaktáta). Měl blízko k ideálům Jednoty bratrské (vážil si Petra Chelčického, na jehož dílo upozorňoval své žáky), ale v jejím ustavení (Kunvald 1457) viděl porušování celistvosti a tudíž i oslabování utrakvistické církve. – R. názory na víru, církev, Boha, sv. Trojici, stvoření, Krista, člověka, svátosti a eschatologii („poslední věci člověka“) líčí F. Šimek v knize Učení M. J. R.; R. tu představuje jako politika středu, ducha zlaté střední cesty, který dovedl sjednotit většinu národa na základě kompaktát, od nichž nikdy neustupoval.

Bibliografie:
R. literární práce – obrany, polemiky, oficiální projevy, dokumenty, listy, postily – reagují (většinou živě a s epickým zaujetím) na konkrétní společenské poměry a dobové problémy. Napsal výklady na evangelia sv. Matouše a sv. Lukáše ( Expositio super Mattheo evangelista, Expositio super Lucam) a na Zjevení sv. Jana.
Z dalších prací:
◦ Tractatus de eucharistia, ed. Z. Nejedlý: Prameny k synodám, 1900;
◦ Synodální řeči, Řeči na koncilu basilejském, O sedmi vášních a vadách, ježto hlavní hříchové slovou, ed. F. Novotný, 1907;
◦ Postila, ed. F. Šimek, 1928–29.

Literatura:
◦ Z. Nejedlý: Mládí M. J. z R., ČČM 1899;
◦ Z. Nejedlý: Prameny k synodám strany pražské a táborské, 1900;
◦ F. M. Bartoš: Z Husových a Žižkových časů, 1925;
◦ K. Krofta: Listy z českých dějin náboženských, 1936;
◦ F. Šimek: Učení M. J. R., 1938;
◦ F. M. Bartoš: Světci a kacíři, 1949;
◦ J. Boubín: Žaloby katolíků na M. Jana z Rokycan, 1997;
◦ P. Cironis: Život a dílo M. Jana z Rokycan, 1997.

jg