Karel Jindřich Seibt

* 21. 3. 1735 Mariental (Horní Lužice)

† 2. 4. 1806 Praha

V l. 1745–50 studoval na piaristickém gymnáziu v Kosmonosech, 1751–55 filozofii a práva v Praze a 1758–62 práva v Lipsku. Po návratu do Prahy požádal u dvora ve Vídni o profesuru na filozofii. 29. 10. 1763 byl jmenován mimořádným profesorem „krásných nauk a dějin vzdělanosti“ a 12. 2. 1771 řádným profesorem „krásných nauk a morálky“. Přednášel v Praze celkem 44 let. Po r. 1766 byl také sekretářem arcibiskupské konsistoře a profesorem církevních dějin v arcibiskupském semináři (do 1773). V l. 1777–91 byl rovněž ředitelem filozofických studií. Od r. 1775 byl dvorním radou a přísedícím cenzurní a studijní komise. Byl po montanistovi Janu Tadeášovi Peithnerovi druhým profesorem na filozofii v Praze, který přednášel živým jazykem (německy).

S. byl v Praze pod vlivem toho druhu osvícenství, které představovali němečtí evangelíci v Lipsku Johann Christoph Gottsched a Christian Fürchtegott Gellert, v Halle Christian Adolf Klotz a ve Výmaru Martin Christoph Wieland. Netradičně přednášel o estetice a o krásné literatuře a o jejich vlivu na vzdělání a výchovu člověka. Kladl důraz na moralitu jednání člověka a jako vrchol pro výchovu i výuku pokládal pedagogiku. Ve spise Klugheitslehre usiloval o návod ke společenskému jednání na principech „zdraví lidé znalí filozofie“. Jeho vliv na akademickou mládež (kterou seznamoval i se jmény Hume, Voltaire, Montesquieu aj.) byl mimořádný. Seskupil kolem sebe skupinu vzdělanců, kteří byli označováni jako „seibtiáni“.

Bibliografie:
◦ Von dem Einflusse der schönen Wissenschaften auf die Ausbildung des Verstandes, 1764;
◦ Von dem Nutzen der Moral in der Beredsamkeit, 1767;
◦ Von dem Unterschiede des zierlichen des Hof- und Curialstil, Wien 1768;
◦ Vorlesungen über die deutsche Schreibart, Wien 1771;
◦ Von dem Einflusse der Erziehung auf die Glückseligkeit des Staates, 1771;
◦ Akademische Reden und Abhandlungen, 1771;
◦ Von den Hilfsmitteln einer guten deutschen Schreibart sammt einigen dahingehörigen Ausarbeitungen, 1773;
◦ Gabriele Montaldo. Ein Trauerspiel, Dresden 1776;
◦ Katholisches Lehr- und Gebetbuch, 1779, 1783, Augsburg 1791;
◦ Akademische Blumenlese, 1784;
◦ Klugheitslehre I–II, 1799, 1815, 1824.

Literatura:
◦ K. Wotke: K. H. S., der erste Universitätsprofessor der deutschen Sprache in Prag, Wien 1907;
◦ A. S. Myl'nikov: Vznik národně osvícenské ideologie v českých zemích 18. století, 1974;
◦ J. Beran: Ze zápasů mezi borniány a seibtiány, Literární archiv 1970;
◦ I. Čornejová, A. Fechtnerová: Životopisný slovník, 1986;
◦ J. Haubelt: České osvícenství, 1986;
◦ H. Lorenzová: Hra na krásný život. Estetika v českých zemích mezi lety1760–1860, 2005;
◦ T. Hlobil: Výuka dobrého vkusu jako státní zájem, 2011.

jh