Karel Skalický

* 20. 5. 1934 Hluboká nad Vltavou

V l. 1945–48 žil v Českém Krumlově, kde také navštěvoval reálné gymnázium. Od r. 1948 studoval v Praze; maturoval 18. 6. 1952 na gymnáziu v Kubelíkově ulici. Rok pracoval v Českých Budějovicích jako pomocný technik v Krajské vodohospodářské službě. V r. 1953 byl přijat na Fakultu mechanizace Vysoké školy zemědělské v Praze. V noci z 15. na 16. června 1956 přešel státní hranici do Rakouska a odtud se po třech měsících dostal do Říma, kde začal studovat na Lateránské univerzitě filozofii a teologii. Na kněze byl vysvěcen 23. 12. 1961. Licenciát z teologie dosáhl 26. 6. 1962. Dne 12. 8. 1962 nastoupil jako duchovní asistent mládeže v Oratoriu sv. Petra ve Vatikánu. Licenciát z filozofie získal 23. 6. 1965 a doktorát z teologie 1. 2. 1966. Od 1. 1. 1966 byl druhým sekretářem kardinála J. Berana, a to až do jeho smrti 17. 5. 1969. V r. 1967 byl pověřen hlavním redaktorstvím časopisu Studie, který vedl do r. 1990. V r. 1968 byl povolán vyučovat na Lateránské univerzitě. V r. 1970 se stal kaplanem v generálním domě školských bratří Maristů v Římě (do r. 1985) a zároveň duchovním správcem českých emigrantů v Itálii (do r. 1979). 29. 9. 1977 byl jmenován mimořádným profesorem fundamentální teologie a koordinátorem specializace v religionistických vědách na Lateránské univerzitě. V r. 1979 vyučoval v Zambii. 25. 11. 1982 byl jmenován řádným profesorem fundamentální teologie a krátce vyučoval též v Equadoru, Guatemale a Puerto Ricu. Dne 2. 9. 1985 byl povolán vyučovat na LF Katolické univerzity Sacro Cuore úvod do křesťanství. V r. 1994 přesídlil do vlasti, kde se stal 1. 4. farářem ve své rodné Hluboké a vedoucím katedry křesťanské filozofie na TF Jihočeské univerzity. Dne 24. 4. 1996 byl zvolen a 1. 10. jmenován děkanem této TF. V r. 2006 obdržel Řád T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv.

Filozofickou průpravu získal na Lateránské univerzitě, kde navštěvoval hlavně přednášky prof. E. Nicolettiho, který ho uvedl do neoscholastiky a do moderní a současné filozofie vůbec. Sledoval kurz o existencialismu (G. Giannini), o tomismu (C. Fabro) a augustinismu (A. Trapè). Na Gregoriáně navštěvoval přednášky z gnozeologie (J. B. Lotz) a z marxismu-leninismu (G. Wetter). Svým prvním spisem Rozprava o svobodě (1961) se angažoval v obraně lidské svobody rozhodování proti determinismu Bohuslava Brouka. Kriticky se konfrontoval s dílem heterodoxních marxistů V. Gardavského a E. Blocha. Vypracoval přehled české katolické tvorby filozofické a teologické za poslední dvě století. Italsky pak uveřejnil přehled českého filozofického a teologického myšlení 19. a 20. století a napsal řadu portrétů našich současných křesťanských myslitelů (Vl. Boublík, V. Neuwirth, K. Vrána, O. Mádr). Širokým záběrem se konfrontoval s marxistickou filozofií dějin, jejími kořeny, počátečním utvářením, větvením a rozkladem ve studii Histoire et projet de libération de l'homme. Vášnivou kritiku marxismu, která se však nevyhýbá důsledné sebekritice do vlastních řad, podal v Kritice kultu osobnosti. Filozofií českých dějin se zabývá ve studii Prolegomena k budoucí filosofii českých dějin, kde se snaží o ekumenický přístup k tématu a zároveň o vypracování jakési fenomenologie českého dějinně národního vědomí. O hlubší pochopení vývoje evropské civilizace usiluje v esejích Pokus o krátký nástin náboženského profilu Evropy a Křesťanství a evropská civilizace. Nejvlastnější filozofický výkon podal ve druhé části své italsky psané Teologia fondamentale, kde se zabývá otázkou důkazu Boží jsoucnosti a – inspirován dílem C. Tresmontanta – vypracovává argumentaci, kterou nazývá komparativní. S. teologické dílo počíná prací o možnostech poznání Boha v Evangeliu sv. Jana: Doxa nel vangelo di Giovanni. Touto prací se pokusil překlenout propast, která zela mezi scholastickým traktátem o blaženém patření na Boha a moderní exegezí. Druhé jeho větší dílo je obsáhlý komentář k Pastorální konstituci Druhého vatikánského koncilu Radost a naděje, které předznamenává všechny jeho budoucí práce o teologii pozemských skutečností vůbec (srov. Teologie křesťanské praxe a La teologia di fronte alla sfida dello sviluppo) a o jednotlivých aspektech této teologie (srov. Moltmannova teologie naděje). Pokusil se též podat ve studii La Chiesa, construzione del mondo e la venuta del regno hlubší odpověď na základní otázku, s níž se tato teologie musí konfrontovat, totiž jaký je vztah mezi budováním lidštějšího světa a uskutečňováním Božího království. Jeho fundamentální teologie se pak soustřeďuje především na Ježíšovo zmrtvýchvstání, a to nejen na jeho aspekt apologetický, ale též na jeho aspekt teologický, jenž je s ním neodmyslitelně spjatý. Své přednášky o religionistice S. shrnul do manuálu Alle prese con il sacro. První široce založený pokus o fenomenologii a morfologii Božího zjevení podal ve studii La rivelazione nelle religioni non cristiane, kde vykresluje různá pojetí zjevení, jak se s nimi setkáváme u etnických náboženství a pak u vyšších náboženství (hinduismu, buddhismu, zoroastrismu, manicheismu a islámu). Na tento fenomenologicko-morfologický přístup k Božímu zjevení navázal nedávno jeho žák na Lateránské univerzitě Luciano Baccari, který jej rozvedl a doplnil. Svou teorii zrodu ideje Boha v lidské mysli podal v syntetické práci Po stopách neznámého Boha, v níž proti jiným badatelům (A. Langovi, W. Schmidtovi, R. Petazzonimu, S. Freudovi, E. Durkheimovi) zastává v návaznosti na C. G. Junga, P. L. Bergera a V. Frankla tezi, že idea Boha vzniká v člověku z hluboké potřeby, ba požadavku smyslu jako perzonifikace záruky smyslu.

Bibliografie:
Radost a naděje, Řím 1968;
Gloria nel vangelo di Giovanni, Řím 1970;
Alle prese con il sacro. La religione nella ricerca scientifica moderna, Řím 1982;
Kritika kultu osobnosti, Londýn 1984;
Teologia fondamentala, 3. vyd. Řím 1987, 4. vyd. Řím 1992;
Po stopách neznámého Boha. Náboženství a Bůh v novodobém religionistickém bádání, 1994;
Blochova filozofie naděje, 1995;
Za naději a smysl, 1996;
Ekumenismus na Druhém vatikánském koncilu, 1996;
Hermeneutika a její proměny, 1996;
Po stopách neznámého Boha, 1999;
V zápase s posvátnem, 2005.

Sborníky:
Katolická filosofie a teologie zvláště tomistická v české společnosti XIX. a XX. století, Slovo a naděje, Řím 1978;
Histoire et projet de libération de l'homme, Panorama démocrate chrétiene 1974, Aquinas 1975;
La crisi della coscienza europea, The Common Christian Roots of the European Nations. An Internationale Colloqium in the Vatican, Firenze 1982 (česky v Za naději a smysl);
Il pensiero ceco tra otto e novecento, La storia religiosa dei cechi e degli slovacchi, Milano 1987;
La rinascita religiosa nell Europa centro-orientale, La casa comune europea. Tra autonomie, equilibri e integrazioni, Milano 1993;
La teologia di fronte alla sfida dello sviluppo. Dal 'de contemptu mundi' alla teoria dello sviluppo, La teologia per l'unità d'Europa, Bologna 1991;
L'uomo e il bisogno di Dio, L'esperienza religiosa oggi, Milano 1986, Aquinas 1986;
La rivelazione nelle religioni non cristiane, Vangelo, religioni, cultura. Miscellanea di studi in memoria di mons. Pietro Rossano, Torino 1993;
První stoupenci a odpůrci Masarykova realismu, E. Kohák, J. Trnka (eds.), Hledání české filosofie, 2012.

Časopisecké příspěvky:
Rozprava o svobodě, Svědectví 1961, vyšlo též v knize Za naději a smysl;
Hermeneutika a její proměny, Studie 1970;
Dio non è del tuto morto (V. Gardavský, i marxisti sulla quastione di Dio, Concilium 1972;
La Chiesa, la construzione del mondo e la venuta del regno, Orientamenti pastorali (Roma) 1972;
Otázka teorie a praxe. Tomáš Špidlík o Řehořovi Naziánském, Studie 1972;
La teologia di fronte al progresso, Osservatore Romano 1972;
Moltmannova teologie naděje pod lupou, Studie 1973 (též v Za naději a smysl);
Teologie křesťanské praxe, Studie 1977;
Prolegomena k budoucí filosofii českých dějin, Studie 1978;
Pokus o krátký nástin náboženského profilu Evropy, Proměny (New York) 1984 (též v Za naději a smysl);
Několik vzpomínek na filosofa Vladimíra Hoppe, Studie 97, 1985;
La fede (credenza) in Dio nel contesto della scienza delle religioni, Lateranum 1986;
La rivoluzione comincia con la parola. Riflessioni sul totalitarismo nel 70mo aniversario della Rivoluzione d'ottobre, L'Altra Europa 1987;
Il dialogo cristiano-marxista a Budapest. Il simposio Società e valori etici in una recente pubblicazione, Aquinas 1989;
Požadavek smyslu a idea Boha ve světle fenomenologie náboženství, Studie 1990;
La teoria della non-contemporaneità di Ernst Bloch in una opera recenta, Lateranum 1992;
Fundamentální teologie na Papežské Lateránské univerzitě v Římě, Teologické texty 1993;
Křesťanství a evropská civilizace, Studie 1995 (též v Za naději a smysl);
Die Gestalt der philosophischen Gottlosigkeit heute, Bulletin ET 1996 (český překlad v Teologické texty 1996);
První stoupenci a odpůrci Masarykova realismu, Hledání české filosofie, eds. E. Kohák, J. Trnka, 2012.

Literatura:
◦ T. Špidlík: S. fundamentální teologie, Studie 1981;
◦ Heslo K. S., Slovník českých spisovatelů, Toronto 1982;
◦ H. Carrier: Alle prese con il sacro. La religione nella ricerca scientifica moderna, Athéisme et dialogue 1984;
◦ K. Vrána, V. Steiner: Quinquaginta annos iam habes, Studie 1984;
◦ C. Izquierdo, J. M. Odero: Scripta Theologica. Manuales de teología fundamental, Pamplona 1986;
◦ K. Říha: Fundamentální teologie v existenciálním horizontu myšlení, Studie 1989;
◦ K. Mácha: Po stopách K. S., Českobudějovické listy 1995;
◦ B. Janát: Odysea rozumu a víry. Zamyšlení nad knihou K. S. Po stopách neznámého Boha, Listy 1995;
◦ E. Kohák: Vandrovní knihy mistrů cechu bohosloveckého, Nová přítomnost 1995;
◦ T. Halík: Víra a kultura. Postkoncilní vývoj českého katolicismu v reflexi časopisu Studie, 1995;
◦ E. Kohák: S vírou, nadějí a láskou k člověku, Listy 1996. Bibliografie prací S. a prací o něm (do roku 1995) v knize Za naději a smysl, 1995;
◦ M. C. Putna: Česká katolická literatura v kontextech: 1848–1918, 1998;
◦ J. Tomeš: ČBS XX. století III, 1999;
◦ J. Hanuš: Malý slovník osobností českého katolicismu, 2005;
◦ Kdo je kdo: osobnosti české současnosti, ed. M. Třeštík, 2005.

a