Výuka filozofie ve školách

Filozofický život u nás byl od počátku 11. stol. spojen s kláštery a klášterními školami a s městskými farními školami (kromě Prahy od 1. poloviny 13. století existovaly ve Znojmě, Brně, Jihlavě, Litoměřicích, Mostě, Plzni). Vyšší vzdělání bylo možno získat v cizině. V 11. století byla založena pražská katedrální škola (v l. 1008–18 zde učil např. mistr Hubalt z Lutychu), která patřila mezi proslulé školy zejména od 2. poloviny 13. století, kdy na ní působili i čeští mistři Očko a Bohumil, kteří přednášeli gramatiku a logiku, a mistr Řehoř z rodu Vartenberků, který vykládal Aristotelovu přírodní filozofii. V rámci filozofie se učila zejména logika a tzv. dialektika na základě Boethiových latinských překladů Aristotelova Organonu, Porfyriova Úvodu (Eisagogé) k Aristotelovým Kategoriím, kompendiálních spisů Martiana Capelly, Cassiodora, Bedy Venerabilis, Isidora Sevillského, Alcuina z Yorku a Petra Lombardského, a to v rámci koncepce sedmera svobodných umění (trivium: gramatika, rétorika, dialektika/logika, quadrivium: aritmetika, geometrie, astronomie, musica). Po r. 1270 existovala na Vyšehradě notářská a rétorická škola, kterou založil Jindřich z Isernie.

Na základě listiny papeže Klimenta VI. z 26. 1. 1347 založil Karel IV. 7. 4. 1348 v Praze univerzitu, zvanou pak Karlovou, která měla čtyři fakulty (artistickou, lékařskou, právnickou a teologickou). Z prvních učitelů artistické (filozofické) fakulty známe mistra svobodných umění Waltera, který učil ve škole při pražském týnském chrámu, z r. 1359 víme o prvním absolventovi Jindřichovi z Libšic, kterému byl kancléřem univerzity arcibiskupem Arnoštem z Pardubic vydán diplom mistra svobodných umění. Dašími učiteli artistické fakulty v předhusitském období byli Heřman z Winterswicku, Jindřich Totting z Oyty, Vojtěch Raňkův z Ježova a Jenek Václavův z Prahy. Základními formami výuky byly přednáška (lectio) a rozmluva (disputatio), která měla mj. podobu kvestií nebo výročních disputací (kvodlibetů). Na začátku 14. století probíhal na UK spor o Viklefa, do kterého vstoupili Stanislav ze Znojma, Štěpán z Pálče, Matěj z Knína, Jan Hus a Jeroným Pražský jako přívrženci realismu a Jan z Münsterberku, Jan Hubner a Jan Arsen z Langenfeldu jako nominalisté. Spor vyvrcholil v r. 1409 Dekretem kutnohorským a odchodem cizích mistrů, po kterém UK ztratila své dosvadní postavení ve střední Evropě. Po husitských válkách se výuka na univerzitě redukovala pouze na artistickou fakultu a byla vyhrazena prakticky jen kališníkům.

Po příchodu jezuitů do Prahy v r. 1556 byla založena svatoklimentská kolej (Klementinum), ke které patřily i školy - nižší (studia inferiora) měla charakter gymnázia a vyšší (studia superiora) tvořily fakulta filozofická a teologická. Založil je v r. 1562 Ferdinand I.; v r. 1616 povýšil jezuitskou akademii na univerzitu císař Matyáš. Na jezuitských školách byla filozofická fakulta určena pro studenty ve věku od 14 do 16 let, trvala tři roky, během kterých se studovala logika, fyzika s matematikou a metafyzika s etikou. V 16. století patřili k významným učitelům jezuitské akademie Angličané Jiří Ware a Edmund Campion, z českých teologů Baltazar Hostounský a Václav Šturm. Jezuitská akademie byla založena rovněž v Olomouci. Po r. 1622 byla jezuitům svěřena správa Karlovy univerzity. Spojili ji s Klementinskou kolejí jako Karlo-Ferdinandovu univerzitu a obnovili její čtyřfakultní charakter. Sami měli vyhrazenu filozofickou a teologickou fakultu. Filozofii přednášel Rodrigo de Arriaga, na lékařské fakultě učil Jan Marcus Marci z Kronlandu. V r. 1635 založil pražský arcibiskup Arnošt Harrach arcibiskupský kněžský seminář, vlastně další filozoficko-teologickou školu, na které působili např. Bernard Sannig a Jeroným Hirnhaim. Tento seminář byl zrušen v r. 1783 a místo něho byl ustaven generální seminář pro výuku bohoslovců z celých Čech. Vedle jezuitů se školské výuce filozofie v rámci širšího vzdělávání u nás věnovali také piaristé, kteří k nám přišli v r. 1631 a z jejichž škol prosluly zejména ústavy v Litomyšli, Mikulově, Strážnici, Kroměříži, Moravské Třebové aj. V r. 1747 bylo zrušeno výsadní právo jezuitů přednášet na univerzitě filozofii, v r. 1752 bylo povoleno přednášet i filozofii nearistotelskou a v r. 1763 byl po více než 100 letech jmenován profesorem filozofické fakulty nejezuita a laik Karel Jindřich Seibt, který začal přednášet ne už latinsky, ale německy. Reforma z r. 1752 stanovila povinnost všech uchazečů o univerzitní studium absolvovat dvouleté studium filozofie, pro posluchače právnické fakulty přímo na univerzitě. Pro výuku filozofie zpracovali podle Ch. Wolffa nové učebnice Antonín Boll a Kašpar Sagner.

V r. 1773 byl zrušen jezuitský řád a v r. 1784 byla provedena další zásadní reforma studia filozofie, které bylo sekularizováno; jako vyučovací jazyk byla stanovena němčina, studium bylo tříleté a jeho absolvování bylo podmínkou pro přijetí na všechny ostatní fakulty. V r. 1804 byla na filozofické fakultě zřízena povinná stolice náboženství, na kterou byl jmenován Bernard Bolzano. Propedeutický charakter filozofických studií zůstal zachován až do r. 1849; po r. 1824 bylo studium na filozofické fakultě opět zkráceno na dva roky, první ročník se nazýval logika a zahrnoval týdně 2 hodiny náboženství, 5 hodin praktické filozofie, 2 hodiny latiny a 7 hodin matematiky, druhý ročník (fyzika) obsahoval 2 hodiny náboženství, 3 hodiny praktické (morální) filozofie, 2 hodiny latiny a 8 hodin fyziky a matematiky. Po Thunově reformě v r. 1849 byla filozofická propedeutika přesunuta do posledních dvou ročníků gymnázií a filozofická fakulta získala rovnocenné postavení s ostatními fakultami. Fakulta se dělila na sekce filozofickou, matematickou, přírodovědnou, historickou a filologickou. Ve filozofické sekci působili H. K. Leonhardi (teoretická a praktická filozofie), I. J. Hanuš (teoretická a morální filozofie a dějiny filozofie), J. H. Löwe (teoretická a morální filozofie), W. Volkmann (estetika) a F. Čupr a později J. Dastich (filozofie v české řeči). Dastichovým nástupcem se v r. 1872 stal Josef Durdík, po úmrtí Leonhardiho a Volkmanna přišli Karl Stumpf a Anton Marty.

V r. 1881 byl rakouským parlamentem přijat zákon o rozdělení pražské univerzity na univerzitu českou a německou, který panovník potvrdil v r. 1882. V akademickém roce 1881–82 byly zahájeny přednášky na filozofické fakultě české univerzity (ve stejném roce i na právnické, v r. 1883 byla rozdělena fakulta lékařská a v r. 1890 bohoslovecká; přírodovědecká fakulta vznikla v r. 1919 rozdělením filozofické fakulty). Profesory filozofie v té době byli Josef Durdík, Gustav Adolf Lindner a T. G. Masaryk, profesory estetiky Miroslav Tyrš a Otakar Hostinský. V 90. letech na fakultu přišli František Drtina, František Čáda a František Krejčí. Někteří významní filozofové působili v sekci přírodovědné (Emanuel Rádl) nebo na lékařské fakultě (František Mareš) a rovněž na německé univerzitě (Ch. v. Ehrenfels, fyzik Ernst Mach, později R. Carnap ad.).

V r. 1919 byla v Brně zřízena Masarykova univerzita, na jejíž Filozofické fakultě působil jako první profesor filozofie Otakar Zich. Na olomoucké Univerzitě Palackého, která byla založena v r. 1946, vybudoval filozofické pracoviště J. L. Fischer. Po založení Univerzita J. A. Komenského v Bratislavě v r. 1919 se na výuce filozofie na tamní FF podíleli v meziválečném období do r. 1939 i někteří čeští filozofové, především Josef Král, Josef Tvrdý a Mirko Novák.

Na FF v Praze, Brně a Olomouci se dnes studuje odborná filozofie buď jako samostatný obor, nebo v kombinaci s jiným oborem. Katedry a ústavy filozofie jsou rovněž na pedagogických fakultách, na některých přírodovědeckých fakultách i na některých jiných vysokých školách v ČR.

Bibliografie:
◦ Dějiny Univerzity Karlovy I–III, 1995–97;
◦ J. Petráň: Nástin dějin FF UK, 1984;
◦ Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) v evropském kontextu, 1993.

jz