Emilian Soukup

* 9. 5. 1886 Malešice

† 5. 1. 1962 Moravec

Vlastním jménem František S. – Po gymnaziálních studiích v Českých Budějovicích vstoupil do dominikánského řádu v Olomouci. Teologii studoval na generálním učilišti v Düsseldorfu, kde dosáhl hodnosti lektora; r. 1909 byl vysvěcen na kněze. Působil jako profesor na dominikánském učilišti v Olomouci.

Jako stálý člen redakčního kruhu dominikánského časopisu Filosofická revue, vycházejícího v l. 1929–48 v Olomouci za řízení M. Habáně, spoluutvářel svými mnohdy polemicky laděnými články z oblasti filozofie a psychologie náboženství jeho výslednou podobu. Často se vyjadřoval i k otázkám vztahu tomismu a novotomismu, scholastiky a novoscholastiky, blondelismu apod. U M. Blondela hodnotil nespornou snahu zůstat se svou náboženskou filozofií uvnitř katolicismu, ale striktně odmítal jeho modernistické pojetí imanence, dotýkající se samotné podstaty katolické víry. V článku Intuice v náboženství. Blondelismus (1935) upozorňoval na nebezpečí moderních náboženských filozofií, které „vedou nutně ke zkřivení cest náboženského života, vedou k duchu nekatolickému a nenáboženskému“. Ve stati Úkoly české filosofie (1939) uznává potřebu vytvořit terminologii české filozofie a vrátit jí její vysoký a vznešený úkol, tzn. „teoretizovat o teoriích, nabádat k myšlení tam, kde by se konzervovalo, zkoumat poslední otázky věd přírodních i duchovních a připravovat půdu pro budoucí národní filozofii českou“. K tomuto cíli však podle něho směřuje pouze „tomistická filozofie věků“. S. knížka Filosofie náboženství (1935) není v pravém slova smyslu systematickým výkladem oboru, jak by se mohlo zdát z podtitulu „studijní přehled“, ale spíše souborem studií (část z nich byla publikována již dříve na stránkách FR) určeným především pro katolíky, kteří byli „zaskočeni“ religionistickým bádáním a potřebují si vytvořit svůj názor na „náboženskou vědu“; patří tedy spíše do oblasti náboženské filozofie. S. považoval filozofii náboženství za filozofickou disciplínu, která má vědeckými metodami „hlouběji pronikati do poznatků dějin náboženství a srovnávací náboženské vědy“ a ukázat místo náboženství „v celku světa a života lidského“. (Dějiny náboženství, srovnávací vědu náboženskou a filozofii náboženství kladl vedle sebe jako tři směry vědecké práce o náboženství.) Z toho se pro něho odvíjel i hlavní úkol filozofie náboženství, totiž „zjistiti podstatu náboženství, pověděti a vědecky odůvodniti, co jest náboženství vůbec“. Sám také nabídl vlastní definici, která je jakýmsi substrátem jeho náhledu na podstatu náboženství: „Náboženství je svobodné podrobení duše nejvyšší moci, podrobení v názorech a životě.“ Pouhé hledání nejvyšší moci a pouhé přemýšlení o ní nepokládal za náboženství, nýbrž za filozofii. V pracovní definici označil náboženství za „vědomé, uvědomělé, dobrovolné a svobodné pěstování styků s božstvím“ (byl nakloněn Schmidtově koncepci „pramonoteismu“, jež pradávnou úctu k nejvyšší bytosti nachází i v nejstarších neliterárních kulturách). Podle S. všechna náboženství hledají a dávají odpovědi na otázky po základních pravdách a po dobru, viděném jako dokonalost: Náboženství hledá spojení s nejvyšší mocí, s nejdokonalejší bytostí, která je zároveň nejdokonalejším dobrem. Dosažením tohoto dobra je dosaženo nejvyšších hodnot lidského života. S. přesvědčení o objektivně jsoucí nadlidské bytosti, bez které není možné náboženství a která sama vložila do člověka náboženskou vlohu, začíná i končí u křesťanství (katolictví) a historické osoby Ježíše Krista. Všechna ostatní náboženství považuje za nehistorická, bez objektivního základu a cíle, protože je vytvořil člověk. – Pod jeho vedením vznikal český překlad Summy theologické Tomáše Akvinského (6 sv.; od r. 1932 sešitově, v l. 1937–40 knižně), na němž se podíleli i S. M. Braito, R. Dacík, M. Habáň, P. Škrabal, D. Žálek a J. Durych. Spolupracoval též na Příručním slovníku biblickém (1940).

Bibliografie:
◦ Rozvila se růže. Ze života Marie Panny, 1924;
◦ Člověk a jeho dílo, 1927;
◦ Mluvil v podobenstvích. 600 příkladů o náboženském životě naší doby, 1932;
◦ Blahoslavená Zdislava Berkovna, 1934;
◦ Svatý Dominik, 1934;
◦ Filosofie náboženství, 1935;
◦ Ascende superius. Promluvy k bohoslovcům, 1938;
◦ Úvod do Summy theologické sv. Tomáše Akvinského (s A. Pavelkou), 1941.

Sborníky:
◦ Příruční slovník biblický, ed. P. Škrabal, 1940;
◦ Svatý Tomáš Aquinský, 1924;
◦ Nový postup filosofie náboženství vůči moderním proudům, Sb. mezinárodních tomistických konferencí v Praze 1932, ed. M. Habáň, 1933.

Časopisecké příspěvky:
◦ Co jest pravda, Nová synthesa, Za absolutním, Záchrana vědy, FR 1929;
◦ Měřítko inteligence, Ohnisko pravdy, U kořene skepse, Ze záhad pohybu, FR 1930;
◦ Z filosofie náboženství, FR 1931;
◦ Z náboženské psychologie, FR 1932;
◦ Tomismus v náboženské psychologii, FR 1933;
◦ Intuice v náboženství. Blondelismus, Spravedlnost základem státu, FR 1935;
◦ Cíl a původ rodiny, Životní zkušenost – princip moudrosti, FR 1936;
◦ Opus justitiae pax, Historický vývoj pojmu nábožnství, Úkoly české filosofie, FR 1939;
◦ Doslov k velkému dílu. Český překlad Theologické summy sv. Tomáše Akvinského, FR 1940;
Na hlubinu aj.

Edice:
◦ T. Akvinský: Summa theologická, 1937–40.

Literatura:
◦ K. Mácha: GuV III, 1989;
◦ J. Gabriel: Ke dvěma českým pokusům o filozofii náboženství, in Náboženství v českém myšlení, 1993;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

hp