Anton Heinrich Springer

* 13. 7. 1825 Praha

† 31. 5. 1891 Lipsko

Rodištěm S. je pražský Strahov, kde byl jeho otec ve službách premonstrátského řádu jako sládek řádového pivovaru. Do svých 17 let žil se svým starším bratrem v klášteře na Strahově, od r. 1830 bez rodičů, v pěstounské péči svého kmotra, správce klášterního statku. Údaj ze S. Pamětí svědčí o tom, že jeho mateřštinou byl český jazyk. Po absolvování řádové farní školy studoval v l. 1835–41 na malostranském gymnáziu pod patronací V. A. Svobody, odchovance B. Bolzana a J. Dobrovského. Se smyslem pro historii a umění a s vnímavostí pro atmosféru a společensko-politické dění předbřeznového Rakouska začal v r. 1841 studovat na pražské FF. Jeho studijní léta poznamenali především Franz Exner a Augustin Smetana. Exner pro S. otevřel myšlenkový svět Platona, Lessinga a Herbarta, který S. zaujal především svým pojetím mravnosti nepodmíněné náboženskými dogmaty. S obdivem pro Herbartovu filozofii se vyrovnával dva roky. Působením A. Smetany a vlivem diskuzí v soukromém smetanovském „kroužku“, kde se četla Hegelova díla a kam byl S. od r. 1843 zván, začal se zajímat o německou spekulativní filozofii, především o Hegela. Hlavní pozornost věnoval Hegelově filozofii dějin, což byla doména Smetanova zájmu, a estetice. Ideové klima hegelovské filozofie tvořilo pak po léta (zhruba do poloviny 50. let) filozofické východisko S. studií z oblasti dějin i dějin umění. Jeho společensko-politické postoje se v l. 1841–45 formovaly nejprve v prostředí pražské na Vídeň orientované měšťanské rodiny známého lékaře J. K. Čermáka, jehož klientela pocházela ze šlechtických kruhů. Zde působil S. jako domácí učitel dvou synů, z nichž Jaroslava, později známého malíře, doprovázel na zahraničních cestách, v létě r. 1844 do Solnohradské komory, Tyrol a Curychu, na podzim r. 1845 pak do Mnichova, Drážďan, Norimberka a Berlína. Ještě v r. 1845 byl S. přijat jako vychovatel mladší dcery hraběte Jana Václava Nostice, člena vládní strany na českém sněmu. V této rodině se dostal do prostředí salonů vysoké šlechty a politického liberalismu, zaměřeného proti centralistickým snahám Vídně. Osobní kontakt s osobnostmi „ode dvora“, jako byl ministr hrabě František Antonín Kolovrat, i z české stavovské opozice umožňoval S. nahlédnout do zákulisí společenského a politického dění v předbřeznovém Rakousku. V r. 1846 využívá S. nabídky pražské výtvarné Akademie, učiněné jejím ředitelem Ch. Rubenem na základě S. drobné práce Die geschichtliche Malerei der Gegenwart (1846), a přednáší kurz o dějinách umění. Zároveň, veden svým zájmem o umění, se rozhoduje k cestě do Itálie. Tuto cestu, která trvala několik měsíců, nastoupil počátkem r. 1847. Navštívil Benátky, Řím, Florencii. Živé setkání s uměleckými díly zaselo první pochybnosti o patřičnosti abstraktivismu Hegelovy Estetiky. S. se s tím bude vyrovnávat ještě 8 let, než definitivně dospěje k odlišnému ideovému východisku.

Možnost srovnání všeobecných poměrů Rakouska a Německa vedla S. k tomu, aby od září 1847 pokračoval ve studiích v Tübingen. 13. března 1848 zde promoval na základě dizertace Die Hegel'sche Geschichtsanschauung, která tu současně vyšla tiskem a kterou S. chápal jako kritické vyrovnání s Hegelovým pojetím dějin. V Tübingen vládlo ovzduší národního liberálního hnutí a koncentroval se tu radikální sociální liberalismus. S. se tu pohyboval v prostředí stoupenců hegelovské levice, úzký osobní kontakt navázal především s F. Th. Vischerem, svým učitelem, a A. Schweglerem, vydavatelem Jahrbücher der Gegenwart, jejž znal ze své první cesty po Německu a jenž mu nabídl spolupráci s časopisem. Zde publikoval koncem r. 1847 např. „příspěvek ke slovanské otázce“ Das Czechentum, pochvalnou recenzi spisu D. F. Strausse Der Romantiker auf dem Thron der Cäsaren. Ačkoli měl v Tübingen naději na docenturu, vrací se na Exnerovu výzvu počátkem dubna 1848 do Prahy, aby se tu habilitoval pro obor dějin nebo dějin umění. V Praze na sebe upozornil článkem Die Wiener Revolution, otištěném ještě v tübingenských ročenkách a přetištěném v pražské Bohemii 11. dubna 1848. Tento úspěch mu otevřel možnost pracovat v redakci právě založeného pražského listu Constitutionelles Blatt aus Böhmen. Činnost S. jako novináře a korespondenta zahrnuje období od dubna do listopadu 1848 a představuje na pětasedmdesát položek v obsahu listu: jsou to úvodníky, politické komentáře, zpravodajství ze schůzí Národního výboru v Praze, ze Slovanského sjezdu a ze zasedání říšského sněmu ve Vídni. Akademickou dráhu zahajuje jako třiadvacetiletý soukromý docent 22. listopadu 1848 přednáškami Geschichte des Revolutionszeitalters von 1789 bis 1848, které svým svobodomyslným patosem vzbudily velký zájem a ohlas ve veřejnosti. Vstupní přednáška o významu revoluce byla otištěna v pražské Bohemii. Ideově vykazují tyto přednášky vliv filozofických koncepcí A. Smetany, S. učitele a přítele. Tak jako pro Smetanu, skončila akademická kariéra i pro S. se ztroskotáním revolučního hnutí. Koncem srpna 1849 podniká studijní cestu do Antverp, Paříže a Londýna s úmyslem znovu se věnovat dějinám umění. V Paříži se stýká zejména s F. Riegrem, v Londýně s A. Rugem a také s jinými německými emigranty. V srpnu 1850 je opět v Praze, aby po opakované nabídce A. Pinkase převzal redakci časopisu Union po A. Smetanovi. Z tohoto období jsou jeho práce Österreich nach der Revolution (1850) a Österreich, Preussen und Deutschland (1851). S. politické stanovisko nyní vychází z národně liberální ideologie a z pozice umírněného federalismu, austroslavismu. V řešení středoevropského problému vztahu Rakouska a Německa zastává ideu vyčlenění Rakouska z německého spolku. Po zastavení časopisu Union v listopadu 1850 a po zamítnutí žádosti o soukromou docenturu dějin umění na FF v Praze (a kdekoli v Rakousku) rozhoduje se v r. 1851 k emigraci a k pokusu o zahájení univerzitní dráhy v Německu. Přípravou na ni je práce na díle Kunsthistorische Briefe (1851–52). Po intenzivních jednáních v Halle a Berlíně a za pomoci zahraničních přátel se S. podařila habilitace v Bonnu, kam natrvalo odjel na podzim 1852. Od r. 1853, kdy se oženil s Isou Pinkasovou, pobýval v Praze již jen příležitostně. Ani v Bonnu neunikl však perzekuci a hmotnému nedostatku. Řádným profesorem byl jmenován až v r. 1860, po liberalizaci pruské vlády. V l. 1859–66 se S. jméno objevuje znovu v politické publicistice, pod komentáři rakouských politických poměrů v listě Preussische Jahrbücher. Toto období je svědectvím proměny S. výchozího stanoviska: místo umírněného federalismu umírněný centralismus, místo liberálního austroslavismu liberalismus německého, pruského ražení. Základním dílem tohoto období je dvoudílná práce Geschichte Österreichs seit dem Wiener Frieden 1809 (Bonn 1863, 1865). Rovněž proněmecké stanovisko S. v prusko-rakouské válce (1866) vzbudilo ostrou kritiku Prahy i Vídně. Profesura v oboru umění a kulturních dějin na univerzitě ve Strassburgu (1872–73) znamenala ve S. kariéře intermezzo, které zvýraznil pouze jeho přestup k protestantismu. V r. 1873 přesídlil na univerzitu do Lipska, na nově zřízenou katedru dějin středověkého a moderního umění. Svou pedagogickou i publicistickou působnost zaměřil opět především k dějinám umění. Jeho přednášky zahrnují umění renesance, dürerovské studie, malířskou školu Holandska 17. století, dějiny výtvarného umění 18. a 19. století, ale i praktická cvičení v práci s prameny v oboru dějin umění. – S. ideové východisko determinuje zejména jeho zájem o dějiny, jak ve smyslu politickém, tak i kulturně historickém. K tomu přispívá i dynamika dějinných událostí poloviny 19. století. Proto v jeho výchozí pozici dominují motivy Hegelova pojetí dialektiky dějinného pohybu v opozici ke strnulosti principů Herbartovy filozofie. Nicméně záhy ho neuspokojuje povaha hegelovské dialektiky, její spekulativní abstraktivismus ani její absolutní nárok na postižení objektivizovaného lidského ducha. V překonávání východisek duchovědně orientované kulturní historie inspirují S. kritické postřehy A. Smetany ve vztahu k Hegelovu pojetí dějin, jeho úmysl řešit filozofické otázky vytyčené Hegelovým systémem korekcí za pomoci filozofického realismu. Zde jsou dány původní základy S. ideového vývoje v metodickém přístupu k dějinám, dějinám umění i ke specifickým otázkám z oblasti teorie umění. Obecně tento vývoj charakterizuje odvrat od idealistické spekulativní filozofie a přechod k realismu, historickému empirismu a posléze k pozitivismu.

Bibliografie (z díla):
◦ Die geschichtliche Malerei in der Gegenwart, 1846;
◦ Die Hegel'sche Geschichtsanschauung, Tübingen 1848;
◦ Geschichte des Revolutionszeitalters (1789–1848), 1849;
◦ Österreich nach der Revolution, Leipzig 1850;
◦ Österreich, Preussen und Deutschland, Leipzig 1851;
◦ Kunsthistorische Briefe, 1851;
◦ Handbuch der Kunstgeschichte, Stuttgart 1855;
◦ Geschichte Österreichs seit dem Wiener Frieden 1809 1–2, Bonn 1863, 1865;
◦ Friedrich Christoph Dahlmann 1–2, Leipzig 1870, 1872;
◦ Johann Nepomuk Czermak, Leipzig 1879;
◦ Geschichte der bildenden Künste im 19. Jahrhundert, Leipzig 1884;
◦ Herausgabe der Protokolle des Verfassungsausschusses im österreichischen Reichstage 1848–1849, Leipzig 1885;
◦ Aus meinem Leben, Berlin 1892.

Literatura:
◦ J. Heidler: A. S. a česká politika v letech 1848–1850, 1914;
◦ J. Weichinger: A. S. als Historiker und seine politische Haltung, (Diss.) Wien 1953;
◦ A. Horová: A. H. S. a metodické problémy dějin umění, Umění 1979;
◦ A. Horová: A. H. S., Kapitoly z českého dějepisu umění I, 1986.

iš