Jaroslav Stuchlík

* 22. 4. 1890 Uhlíře

† 8. 12. 1967 Praha

Pocházel z rodiny východočeského učitele Antonína S. Po maturitě na reálném gymnáziu v Kutné Hoře (1909) studoval přírodní vědy a medicínu na univerzitě v Curychu. V r. 1912 se oženil v Londýně se spolužačkou, ruskou eserkou Soňou Sirotovou, s kterou v l. 1912–13 studoval psychiatrii u E. Kraepelina v Mnichově. V l. 1913–14 pokračoval u E. Bleulera v Curychu, kde působil jako asistent. Z medicíny promoval na curyšské univerzitě v r. 1914. Návrat do Čech v červenci 1914 mu znemožnil pokračovat v asistentuře na Bleulerově klinice. Působil jako praktický lékař na venkově. V r. 1916 byl odveden, ale jako podezřelý byl ponechán v zázemí. Po nostrifikaci curyšského diplomu na pražské univerzitě byl r. 1917 odvelen ke službě na neurologickou kliniku ve Vídni, kde navázal osobní kontakty se S. Freudem, A. Adlerem a psychoanalytickou společností. Po osvobození působil téměř 20 let jako primář nervového a psychiatrického oddělení Státní nemocnice v Košicích. Ke konci r. 1937 byl povolán v hodnosti ministerského rady na ministerstvo zdravotnictví do Prahy, kde byl pověřen vedením postgraduální výuky lékařů. Po nacistické okupaci v r. 1939 byl poprvé suspendován. Vrací se na ministerstvo po osvobození v r. 1945, kdy je též jmenován vedoucím psychiatrické katedry fakultní kliniky v Plzni. Habilituje se a v r. 1948 je jmenován profesorem. V srpnu 1948 se zúčastnil mezinárodního kongresu mentální hygieny v Londýně, kde zasedal v předsednictvu s Annou Freudovou. V Praze je potom proti němu rozvinuta štvavá kampaň (Horvai, Lewit) a koncem r. 1949 je komunistickými úřady podruhé suspendován jak na ministerstvu, tak na plzeňské klinice. Zákaz publikační činnosti trval až do r. 1955. Byl jmenován v nepřítomnosti na čestné funkce různých světových sjezdů, naposledy v r. 1958 na kongresu o dynamice jazyka v Curychu. Při zasedání světové federace pro duševní zdraví v pražském Rudolfinu v r. 1966 je jeho zahajovacímu projevu vzdána mimořádná pocta zahraničních i tuzemských delegátů jako částečná satisfakce za dlouhodobé umlčování. – S. pseudonymy: Egos, Progressista.

Uveřejnil na dva tisíce referátů a několik stovek recenzí. Na kulturním poli má kromě svého filozofického přínosu význam v uvádění psychoanalýzy do Československa, v literární oblasti svými psycholingvistickými studiemi. O psychoanalýze, asociačním experimentu C. G. Junga a dynamickém přístupu v moderní psychologii referoval v České lékařské společnosti již r. 1915 jako vůbec první lékař u nás. Zajímavá je již jeho aktivita ve studentském hnutí před válkou, kdy publikoval řadu článků ve volnomyšlenkářském a sociálně-demokratickém tisku. Se svým asistentem Emanuelem Windholzem redigoval první psychoanalytický sborník, vydaný v Příboře k 75. narozeninám S. Freuda. Jeho Nárys psychoterapie a psychohygieny byl v r. 1949 komunistickou cenzurou rozmetán. Zájem o jazykovou metaforickou strukturu nevědomých procesů ho vedl k vytvoření speciální dynamické nosologie blízké strukturálním východiskům Jacquese Lacana (pataforie). V 60. l. se orientoval na daseinsanalýzu, v níž vycítil kritickou reakci na biologické zaměření ortodoxní psychoanalýzy. Pro filozofii a literární vědu jsou mimořádně podnětné jeho studie o ludických jazykových projevech (neologismy, glosolalie, neofasie a neografie), které publikoval nejen v psychiatrickém a psychologickém tisku, ale i v jazykovědných a literárních periodikách a vydobyl si zde mezinárodní uznání. Základní materiál ke svým analýzám čerpal z klinické praxe, zejména od mimořádně inventorního pacienta, spisovatele a básníka Jana Lukeše. Jazykové novotvary dělil na slangové, ludické a básnické a sledoval přítomnost infantilních snových prvků dětské hry v básnické imaginaci od Lewise Carolla přes dadaismus a surrealismus až k lettrismu, k němuž řadí i tehdejšího neoficiálního básníka Ladislava Nováka. Ohlas S. díla byl záměrně tlumen oficiálními místy, takže jeho psycholingvistické studie, ve své době jasnozřivé a progresivní, byly téměř zapomenuty. Nestála proti němu jenom ideologická propaganda, ale i tradicionalistické pozitivistické zaměření české psychiatrie a psychologie. Paradoxně se od S. kriticismu a příklonu k existenciální analýze odklonila i ortodoxní a levicově orientovaná česká psychoanalýza, ačkoliv k nám S. sám psychoanalýzu jako první uvedl.

Bibliografie:
◦ Obrana proti duševním chorobám, 1923;
◦ Nárys psychoterapie a psychohygieny, 1949 (skartováno);
◦ Neofasická polyglotie psychotiků, 1967 (rkp.).

Sborníky:
◦ Hlubiny duše, Sborník psychoanalytických prací, 1932;
◦ Zdravotnictví v SSSR, Monografie o SSSR, 1935.

Časopisecké příspěvky (Progressista):
◦ O náboženském přesvědčení studenstva středoškolského, Volná škola 1906–07;
◦ K problému duševní dědičnosti, ČM 1912;
◦ O psychoanalyse I–II, Časopis lékařů českých 1916;
◦ Sigmund Freud a vývoj psychoanalysy, Praktický lékař 1926;
◦ Psychiatrie, psychologie a neurologie, Bratislavské lékarské listy 1946;
◦ Prolegomena ke studiu neofasií (I–VII), Čs. psychiatrie 1956, 1958, 1959, 1961, 1963, 1967;
◦ K fenomenologii patologických jazykových novotvarů, Slovo a slovesnost 1960;
◦ Existential approach to the psychology of propaganda, Journal of Existential Psychiatry 1963;
◦ Existenciální přístup k psychologii propagandy, FČ 1990.

Literatura:
◦ Almanach českých lékařů, 1913;
◦ V. Borecký: Studie k dějinám psychiatrie v Československu I. Prof. MUDr J. S. (s J. Vymětalem), Psychoterapeutické sešity, 1985;
◦ V. Borecký: S. snahy o filosofické zakotvení mediciny, FČ 1990;
◦ V. Borecký: Jungovské iniciativy a perspektivy, Čs. psychologie 1992;
◦ ČBS, 1992;
◦ V. Borecký: Legerova 8, Analogon 1993;
◦ J. Kocourek: Dějiny české psychoanalýzy, Analogon 1993.

vb