Stanislav ze Znojma

* ok. 1360 Znojmo

† 10. 10. 1414 Jindřichův Hradec

Vysokoškolské studium zahájil ve Vídni (1382), brzy pokračoval v Praze, kde v r. 1385 získal hodnost magistra a 1388 mistra svobodných umění a v r. 1403 bakaláře teologie (na kněze byl vysvěcen 1396), v r. 1405 byl již profesorem teologie. Přednášel na artistické fakultě, od r. 1404 na fakultě teologické; v r. 1404 zastával úřad rektora UK. Od 90. let patřil na univerzitě k prvním stoupencům a propagátorům Viklefova učení, zejména jeho filozofického realismu, o němž také napsal obsáhlý traktát De universalibus (jenž byl při vydání v r. 1905 omylem připsán Viklefovi). V prvním desetiletí 15. století hájil Viklefa proti jeho odpůrcům, označujícím mnohé Viklefovy názory za kacířské (jeho kritikové byli často z řad německých profesorů hlásících se k nominalismu; jejich mluvčí Jan Hübner byl i autorem soupisu Viklefových „bludů“). Po zveřejnění traktátu De corpore Christi byl obviňován z hlásání remanence a (1408) se musel jít hájit před kurií (S. měl blízko k tzv. konsubstancii, tj. k učení, že i když se podstata chleba a vína ve svátosti oltářní nemění, je v ní Ježíš Kristus přece přítomen). Na cestě k papeži byl (spolu s M. Štěpánem z Pálče, který ho doprovázel) v Bologni zatčen a držen ve vězení, dokud ho obvinění z kacířství nezprostili doktoři tamější univerzity (přispěl k tomu i diplomatický manévr Václava IV.). V rámci této cesty se (opět s Pálčem) před návratem do Prahy zúčastnil jednání sněmu v Pise. Po r. 1410, zejména v souvislosti s pražskými nepokoji vyvolanými prodejem odpustků v r. 1412, přešel na stranu Viklefových odpůrců. Tím se změnil i S. do té doby přátelský vztah k Husovi (jeho někdejšímu žáku na univerzitě). Hus sám předpokládal, že jeho váženého a milého učitele a přítele zlomil strach z církevního odsouzení. V r. 1413 musel nicméně z Prahy odejít, když král odtud vykázal účastníky neúspěšných smiřovacích jednání obou stran – husovské (viklefské) a protihusovské (protiviklefské). Útulek našel na Moravě u paní Kateřiny z Kravař, kde pak napsal protihusovký traktát De Romana ecclesia (zdůrazňující úlohu viditelné církve a jejích orgánů) a traktát Contra XLV articulos J. Wiclef, které mu mělo posloužit při zamýšleném vystoupení proti Husovi na kostnickém koncilu. K tomu však už nedošlo, protože S. cestou do Kostnice zemřel. – Dokladem S. pedagogické práce jsou zlomky z jeho komentářů (z let 1402–04) k Sentencím Petra Lombardského. (Lombardského Libri quattuor sententiarum z let 1150–52 patřily pro svůj systematický výklad témat o Bohu, stvoření, vykoupení, ctnosti a o svátosti k oblíbeným univerzitním studijním textům.)

Bibliografie:
◦ Tractatus de universalibus realibus, ed. J. Sedlák: M. Jan Hus I, 1905;
◦ Tractatus de Romana ecclesia, ed. J. Sedlák, Hlídka 1911;
◦ De vero et falso, ed. V. Herold, 1971 (čes. ukázka Antologie I, 1981);
◦ Tractatus de felicitate, ed. S. Sousedík, Mediaevalia Philosophica Polonorum 1974;
◦ Tractatus contra XLV articulos J. Wiclef, ed. P. Mansi, Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio, Florentiae.

Literatura:
◦ Filosofické spory pražské v době Husově I–II, ed. J. Sedlák, 1915;
◦ Problém všeobecnin v české filosofii XIV. století, ed. J. Kratochvil, in Studie a texty k náboženským dějinám českým IV, 1925;
◦ F. Šmahel: „Universalia sunt heresis seminaria“. Filosofie pražského extrémního realismu ve světle doktrinálně institucionální kritiky, ČČH 1968;
◦ F. Šmahel: Circa universalia sunt dubitationes non pauca I–III, FČ 1970;
◦ S. Sousedík: S. von Znaim (+1414). Eine Lebenskizze, Medievalia Philosophica Polonorum 1973;
◦ F. Šmahel: Verzeichnis der Quellen zum Prager Universalienstreit 1348–1500, Wroclav – Warszawa – Kraków – Gdansk 1980;
◦ Antologie I, 1981;
◦ F. Šmahel: Pražský spor o „universalia realia“: nové prameny – nové otázky, SCeH 1983;
◦ V. Herold: Pražská univerzita a Wyclif. Wyclifovo učení o ideách a geneze husitského revolučního hnutí, 1985;
◦ Dějiny Univerzity Karlovy I, 1995.

jg, md