Ludvík Tošenovský

* 24. 12. 1917 Sýkorec, okr. Nový Jičín

† 7. 3. 2012

Po maturitě na příborském učitelském ústavě v r. 1937 (externě maturoval na reálném gymnáziu ve Valašském Meziříčí v r. 1942) začal učit na obecné škole. V l. 1939–52 působil na odborných školách. Od dubna 1944 se účastnil domácího protinacistického odboje. V l. 1945–47 při zaměstnání vystudoval angličtinu a ruštinu na FF MU; v r. 1953 získal titul PhDr. (velké rigorózum z filozofie, malé ze sociálních věd). V l. 1952–71 přednášel na MU, od r. 1958 na její FF, kde se po získání titulu CSc. (ve FÚ ČSAV v r. 1960) také habilitoval. Od r. 1965 vedl katedru filozofie a metodologie věd, v období 1965–66 vykonával – po tajné volbě ze dvou kandidátů – funkci děkana a v r. 1966 se stal profesorem marxistické filozofie. Mezi l. 1964–69 byl členem Vědeckého kolegia filozofie a sociologie ČSAV, zástupcem šéfredaktora a členem redakční rady FČ. Na začátku „normalizace“ byl přinucen pracovat (do r. 1978) v knihovně FF MU; v l. 1979–80 byl pomocným dělníkem v Dětské fakultní nemocnici. Od r. 1980 byl v důchodu. V r. 1991 ho rektor MU rehabilitoval podle zákona č. 87/91 Sb.

Svůj obor vždy chápal jako systematickofilozofické hledání optimální podoby svého způsobu filozofování, svého pojetí marxistické filozofie. Toto pojetí charakterizuje od poloviny 60. let jako linii jejího scientistního proudu, v níž dominují syntetickoracionální přístupy. Z jejích pozic často polemizuje transeutně kriticky s jinými filozofy a současně od nich přejímá vše, co je s ní syntetizovatelné. Hlavně v l. 1957–67 věnoval nejvíce pozornosti dvěma tématům: různým, i dílčím otázkám 1. teorie pravdy a 2. „dialektické logiky“. Zvláště úvaha o myšlenkové konkrétnosti filozofických pravd a jeho polemika s Adamem Schaffem ve věci definice pravdy vyvolaly ohlas doma i v zahraničí. Výsledky svého rozboru otázek druhého tématu stručně přehodnotil ve své poslední sborníkové práci, v níž se distancoval od zbytečných hegelianismů: odmítl jako matoucí termín „dialektická logika“, nefunkční přebujelost vlastní teorie dialektického myšlení, i její „principy“ a „zákony“, a akcentoval syntetickoracionální, dialektickou metodologii s jejími ryze filozofickými kategoriemi (též s příslušnými metodologickými doporučeními), jako jsou dialektická strukturnost a rozpornost myšlení, všestrannost, dialektické dilema aj. V téže práci souhrnně vyložil své pojetí materie a reality, zčásti i jeho vývoj; dříve o nich pojednával hlavně jako o ontologickém aspektu teoretickopoznávacích problémů. Potřeba zdůvodnit rostoucí význam idejí v jejich zpětném působení na bytí, jejich stále mohutnící úlohu ve vývoji společnosti představovala už od poloviny 60. let jeden z bezprostředních podnětů jeho rozvíjení a obhajoby dialektické koncepce příčinnosti. Již koncem 60. let se začal věnovat filozofii vědy a filozofii jazyka (vydal Výňatky z Horálkovy Filozofie jazyka). Další disciplíny (rámcová témata), na něž zaměřil svou pozornost – pro zákaz publikování až od druhé půle 80. let a jen formou krátkých studií a článků –, jsou filozofická teorie norem (temistika), filozofie životní dráhy člověka (problém stáří), filozofie politiky (neplatnost Mnichova, politické postoje české inteligence aj.), filozofie dějin (zatím jen našich poválečných) a filozofie kultury (dílo J. Kocourka, morální aspekt tvořivosti aj.). – T. bylo cizí filozofování v podobě duchaplnického vyhledávání původnosti za každou cenu. Vědomě usiloval o myšlenkovou konkrétnost a pravdivost svých filozofických úvah, o jejich sepětí se společenským děním.

Bibliografie:
Příspěvky k základním otázkám teorie pravdy, 1962;
Pravda ve starověké a v marxistické filosofii, 1967, 21969;
Dialektika a věda, 1970.

Sborníky:
Einige Bedeutungsaspekte der Wahrheit..., Antiquitas Graeco-Romana ac tempora Nostra – Acta Congressus Internationalis, Brno 1966, ed. J. Burian, L. Vidman, 1968;
Etika a temistika, Jiřina Popelová, filozofka a učitelka filozofie, ed. J. Gabriel, 1984;
O motivech, potřebě a smyslu filozofování, Filozofie v dějinách a v současnosti, ed. J. Gabriel, 1986;
K některým metodologickým otázkám práce na dějinách učitelstva, Protokol kolokvia Karel Hanuš, učitel..., Přerov 1967, ed. G. Vodža, 1989;
O přístupu ke skutečnosti, Věda a kultura, ed. I. Holzbachová, 1992;
Hrozí nám poněmčení? K česko-německým vztahům, 1993;
O některých základních problémech materialistického realismu, Realismus ve vědě a filosofii, ed. J. Stachová, 1995.

Časopisecké příspěvky:
K otázce tzv. subjektivní a osobní pravdy (ad J. Tvrdý), SPFFBU 1957, G 1;
Zur Frage der Definition der Wahrheit, Bibliotheca Classica Orientalis, (Berlin) 1964;
K otázkám dialektickologických kategorií, SPFFBU 1965, B 12;
K některým živým problémům z díla Igora Hrušovského, FČ 1967;
O jedné otázce dialektiky S a O, Filozofia 1967;
On the Functions of Knowledge in Practical Activity, SPFFBU 1967, B 4;
K otázce vztahu mezi dialektickou rozporností myšlení a formálně logickým sporem, SPFFBU 1987, B 34;
K otázce pravdivosti Kocourkova díla, Severní Morava 1988;
Na prahu stáří. Poznámky k některým doporučením gerontologů, SPFFBU 1990, B 36–37;
K úvahám J. L. Fischera o kategoriích dialektického materialismu, FČ 1990 (polemika V. Valenty: FČ 1991, replika na ni: FČ 1992);
K pozadí neplatnosti Mnichova, Národní Osvobození 1992, č. 14;
K filozofii našich poválečných dějin, Dialog S–J, Z–V 1994;
Česká inteligence a polistopadová moc, Echo (Brno) 1995, č. 2;
Morální aspekty tvořivosti a naše současnost, Echo 1995, č. 15.

Literatura:
◦ H. Steiner: Prof. L. T. padesátiletý, Rovnost 27. 12. 1967;
◦ J. Gabriel: Sedmdesátiny L. T., Universitas 1987 (a SPFFBU 1987, B 34);
◦ J. Zouhar: L. T., Universitas 1993.

a