Ivo Tretera

* 22. 5. 1933 Praha-Královské Vinohrady

† 7. 1. 2012

V r. 1951 maturoval na Akademickém gymnáziu. V r. 1955 obhájil diplomní práci O některých gnoseologických otázkách pedagogiky a ukončil s vyznamenáním studium filozofie a historie na FF UK. Zde jej nejvíce ovlivnil profesor J. B. Kozák. Od téhož roku působil na katedře filozofie FF UK, nejprve jako asistent, od r. 1958 jako odborný asistent se zaměřením především na teorii poznání a dějiny filozofie. Předmětem jeho raného vědeckého zájmu, zhruba do konce 50. let, byla metodologie věd a zvláště pak filozofie výchovy, která ho přivedla hlavně ke zkoumání specifické povahy noetiky předávání již dosažených poznatků, tj. znovupoznávání poznaného. Zprvu byl značně inspirován polským i západním neomarxismem (L. Kołakowski, E. Fromm, J.-P. Sartre ad.); noetická tématika jej otevírala vlivům filozofie analytické a novopozitivistické (L. Wittgenstein, B. Russell, M. Schlick, R. Carnap, lvovsko-varšavská škola atd.). Účinnou protiváhou této jeho původní spíše scientistické orientace, jež pozvolna ustupovala, byla mu záliba v surrealismu, abstraktním umění a zejména dlouholeté přátelství se spisovatelem B. Hrabalem a osobami z jeho kruhu. V r. 1966 obhájil na FF UK kandidátskou dizertaci Pravda a intuice. V l. 1966–67 studoval na univerzitách v Nancy a Paříži (setkání s P. Ricœurem a J. Hyppolitem). V období tzv. normalizace mu byla postupně omezována a posléze zcela zakázána pedagogická činnost. Po nuceném odchodu z FF do Archivu UK se zde v l. 1983–90 nad rámec běžných archivářských povinností zabýval i historií české a německé univerzitní filozofie (E. Mach, T. G. Masaryk, herbartovci, J. B. Kozák ad.). Plodem tohoto bádání, z valné části pramenného, je rovněž jeho hlavní dílo J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě (1989). Průpravou pro jeho pozdější převažující zaměření na filozofii existence byly mu i přednášky o fenomenologii a heideggerovské bytové semináře J. Patočky. Po listopadu 1989 se vrátil na FF UK; z počátku vyučoval externě, k 1. 9. 1990 se stal opět členem její katedry filozofie. V r. 1990 byl jmenován docentem a r. 1995 profesorem pro obor dějiny filozofie. V pozdějších letech přednášel především francouzskou filozofii 20. století (Bergson, existencialismus, křesťanský personalismus, Teilhard de Chardin, Ricœur, Lévinas ad.).

Mimořádnou důležitost přisuzoval soustavnému uvedení do celých dosavadních dějin filozofie: Jde jednak o to, aby si budoucí odborníci náležitě osvojili své filozofické řemeslo, seznámili se s nejširší pluralitou nejrůznějších filozofických přístupů, aniž by se názorově uzavřeli a předčasně se vyznavačsky upnuli k jednomu z nich, jednak o elementární lidskou kultivaci těch, kdo se filozofií profesionálně nezabývají. – Je rozhodným odpůrcem současné idolatrie vlastnictví, peněz a konzumu, která člověka degraduje na věcímilovného a majetkuchtivého animála s tržním chováním a ve svých konečných důsledcích může vést ke globální ekologické katastrofě. Oporu pro opačně zaměřenou zásadní preferenci lidských a duchovních hodnot shledává v sokratovské i judeokřesťanské tradici evropské kultury.

Bibliografie:
Dějiny filosofie I. Antika, 1981;
Filosofické aspekty průmyslového designu, 1982;
Dějiny filosofie II. Středověk, Novověk, 1986;
E. Mach na pražské univerzitě. E. Mach at the University of Prague, 1988;
J. F. Herbart a jeho stoupenci na pražské univerzitě, 1989;
Nástin dějin evropského myšlení, 1996.

Sborníky:
Gnoseologické otázky teorie vyučování, Otázky teorie poznání, 1957;
Problém kontinuity ve filosofii výchovy, Sb. k šedesátinám prof. dr. L. Svobody, AUC – Ph 1963;
Kant v současné polské filosofii, K otázkám Kantovy filosofie, AUC – Ph 1974;
Osvícenství v Hegelově filosofii dějin, Otázky Schellingovy filosofie, AUC – Ph 1975;
K otázce metafyziky Josefa Durdíka, Sb. Archivu UK k životnímu jubileu K. Litsche, 1989;
T. G. Masaryk jako univerzitní pedagog, T. G. M. k učitelům a studentům, Studia paedagogica 4, 1990;
The bibliography of Ernst Mach from the years of his Prague activity, Ernst Mach and the Development of Physics, Conference papers, 1991;
Ernst Mach in Prague, ed. J. Blackmore, E. Mach – a deeper look: documents and new perspectives, Dordrecht – Boston – London 1992;
Schauerův vztah k Hegelovi, Hegel v Čechách, na Moravě a v Americe. Sb. k životnímu jubileu M. Sobotky, 1993;
Filosofické aspekty Schauerova díla, Hubert Gordon Schauer. Osobnost, dílo, doba. Sb. příspěvků mezioborového vědeckého symposia, 1994;
Aspekt celostnosti jakožto konstitutivní rys mentality našeho věku, Pamětní spis k životnímu a pracovnímu jubileu prof. R. Palouše, Studia paedagogica 11, 1995;
Czech philosophy, ed. T. Honderich, The Oxford Companion to Philosophy, Oxford – New York 1995.

Časopisecké příspěvky:
Filozofia w Czechosłowacji wspólczesnej, Argumenty (Warszawa) 1965;
Stan aktualny filozofii w Czechosłowacji, Zeszyty argumentów (Warszawa) 1966 (též Ost-Probleme 1966);
Spór o Szwejka, Argumenty 1966;
Filosofická záhada intuice, FČ 1970;
Casus Štěpán Doubrava. (K neznámým dopisům Ernsta Macha Augustu Seydlerovi z roku 1882), „Lire et écrire“ v současném francouzském historickém bádání, AUC – HUCP 1985;
Spor kolem habilitace Petra Durdíka, AUC – HUCP 1988;
Vynikající osobnost J. B. Kozáka, Svobodné slovo 4. 8. 1989;
Kozákova kritika tzv. sentimentálního pacifismu, Zprávy AUK 1989;
Několik vzpomínek in margine Patočkových heideggerovkých seminářů, SCeH 1994;
Za Emmanuelem Lévinasem, Český týdeník 1996, č.XX.

Překlady:
◦J. Legowicz: Filosofie bytí, 1975;
◦ B. Kupis: Počátky racionalismu (s doslovem), 1977;
◦ R. Bultmann: Ježíš Kristus a mytologie, 1995.

Literatura:
◦ Marx/Heidegger – Freiheit in Prag, Der Spiegel (Hamburg) 1967;
◦ B. Hrabal: Interview Na hrázi věčnosti, Domácí úlohy z pilnosti, 1982;
◦ ČBS, 1992;
◦ O. Nytrová: O francouzské filosofii, pravdě a panu Hrabalovi, Svobodné slovo 1994;
◦ KJK 1991, 1995;
◦ V. Merhaut: Středy na Formance, Haňta-Press (časopis periferie) 1995;
◦ J. Nejedlý: Kursy filosofie. Rozhovor s J. T., Nové knihy 1997, č. 30.

a