Stanislav Velinský

* 18. 10. 1899 Přelouč

† 5. 11. 1991 Oxford

Narodil se v učitelské rodině. Navštěvoval známé reálné gymnázium v Praze v Křemencově ulici, kde r. 1917 maturoval. Zapsal se původně na Českou techniku v Praze, ale po roce přestoupil na FF UK, kde se brzy stal demonstrátorem v Psychologickém ústavu. V l. 1923–24 měl stipendijní pobyt od francouzské vlády v Psychologickém ústavu v Paříži a pobýval rovněž na Teacher's College v New Yorku. Po návratu dosáhl doktorátu a začal působit jako výpomocný učitel na reálce v Brně-Husovicích. V r. 1926 nastoupil místo pomocné vědecké síly v pedagogickém semináři FF MU.

Jeho vědecký zájem směřoval do oblasti pedopsychologické, experimentální, která se u nás i jinde rozvíjela pod vlivem pozitivistických snah po zvědečtění pedagogiky a psychologie. Od r. 1925 se začal zabývat otázkami vývoje duševních funkcí, inteligence, hodnocení práce žáků a jejich individuálních výkonů. K těmto tématům publikoval řadu studií a spis Školské měření (1926). V pedagogickém semináři se rovněž podílel na řešení problematiky vysokoškolského vzdělávání učitelů obecných a měšťanských škol, a tak se zapojil i do práce na Škole vysokých studií pedagogických. Do popředí V. zájmu se v té době dostává i zkoumání vlivu prostředí na utváření žákovy osobnosti. Spis Individuální základy sociální peadagogiky (1927) je založen na pozitivistických východiscích, zdůrazňuje, že vědeckost pedagogiky spočívá na empirickém základě, na říši faktů, na jejich hromadění, výběru a třídění, neboť jedině tak se lze o platnosti poznatků kdykoliv přesvědčit. V této knize věnuje pozornost i individuálním tendencím (pudům), jež mají sociání význam a jejichž genezi, morfologii a dynamiku má sociální pedagogika ovlivňovat a zkoumat. V r. 1927 publikoval práci Asociační jistota jako základ psychologie učení, kterou předložil při své habilitaci. V r. 1928 byl jmenován soukromým docentem pro psychologickou pedagogiku. Přednášel pak v rámci pedagogického semináře na FF MU o psychologii individuálních rozdílů a o diferenciaci nadání a na PřF vedl seminář pro studenty-zájemce o učitelství. V r. 1932 přešel do Psychologického ústavu v Praze, kde se v této době organizoval celostátní výzkum středoškolského žactva, který měl poskytnout doklady pro obhájení nutnosti zřídit na středních školách místo psychologa. Zájem o osobnost studenta vedl V. také k tomu, že v Praze-Dejvicích založil experimentální Spolkové reálné gymnázium Společnosti pro individualizaci výchovy (SIV), které fungovalo od r. 1936 až do jeho zrušení německými okupanty. Po uzavření vysokých škol se V. živil jako zemědělec. V květnových dnech se zúčastnil povstání a byl zraněn. Znovu pak působil na UK a přednášel také v Českých Budějovicích. Po r. 1948 emigroval. Pobýval nejdříve v Kanadě, kde pracoval na zemědělské farmě, potom v USA a nakonec v Oxfordu, kam se přestěhoval, když odešel do důchodu. Chtěl být blíže k domovu, neboť věřil, že se bude moci vrátit. V r. 1990 navštívil Prahu a setkal se zde se svými žáky. Na jaře 1991 se znovu vrátil do Prahy, aby domluvil vybudování střediska Ohnisko, které by se zabývalo studiem vesmíru. Mělo být výrazem jeho víry v moc lidského rozumu a ve světovou spolupráci, kterou čerpal z díla Komenského. (Dne 4. 7. 1991 přednášel v pražském hotelu Meteor.) K třetí návštěvě, plánované na podzim r. 1991, už nedošlo.

Bibliografie:
◦ Školské měření, 1926;
◦ Individuální základy sociální pedagogiky, 1927;
◦ Asociační jistota jako základ psychologie učení, 1927;
◦ Individualisace metod, 1932;
◦ Soustava individualisovaného učení, 1933;
◦ Vysvědčení a známky našich dětí, 1935;
◦ Návod k přípravě na zkoušku z pedagogiky pro kandidáty učitelství na školách veřejných, 1936;
◦ Psychologie pozornosti, 1938;
◦ Pedagogická psychologie, 1939;
◦ Přibližme školu životu, 1946;
◦ Why Comenius is a Great Personality, 1963;
◦ Personality's Superstructure – The Cosmic Order And Our Mental Health, 1963.

Časopisecké příspěvky:
◦ Psychoanalysa a sociologie, Základ Durkheimova kolektivismu a psychologismu, VII. německý kongres pro psychologii, ČM 1923;
◦ Vývoj barevného vnímání školního dítěte, PR 1923;
◦ Inteligence a teorie generálního faktoru, PR 1925;
◦ Význam intelektuálního počitku pro teorii simultánního kontrastu, ČM 1925;
◦ Pokus o rozbor učebnice zeměpisu pro I. třídu středních škol, Věstník pedagogický 1926;
◦ Známky na vysvědčení jako obraz žákova vědění, Zkoumání sexuální na mezinárodním kongresu v Berlíně, Vliv rytmu a melodie v písni, K otázce revize učebnic a přetěžování žactva na školách středních, Nové školy (NŠ) 1927;
◦ Význam času pro osvojování, Pedagogická věda a pedagogická praxe, NŠ 1928.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937.

zv