Václav Vlk
* 12.
4.
1910 Brtnice u Jihlavy
† 23.
3.
1962 Praha
Narodil se jako sedmý syn obuvnického mistra.
Dojížděl do Jihlavy na státní reformní gymnázium,
na kterém v r.
1922 s vyznamenáním maturoval.
V l.
1929–34 absolvoval studium na PF v Brně,
které ukončil doktorátem.
Jako předseda Kostufry (Komunistické studentské frakce) v Brně se zasazoval za politicky co nejširší jednotnou frontu.
V l.
1936–37 pracoval jako advokátní koncipient v Brně a od září 1937 v Praze.
Zde vedl advokátní kancelář,
později byl zaměstnán v Nemocenské pojišťovně soukromých zaměstnanců a poté v Národní odborové ústředně zaměstnanecké.
Za války vedl bohatou ilegální činnost s několika úspěšnými akcemi Fatti,
Inka,
Ivan aj.
Akce Ivan např.
umožnila odchod řady ohrožených lidí z protektorátu prostřednictvím spolupráce se členem bulharského velvyslanectví,
kterého V.
úředně vyučoval češtině.
Už brzy po mnichovských událostech spoluzakládal odbojovou organizaci V boj,
která vydávala stejnojmenný časopis.
Po jejím rozbití gestapem se stal členem skupiny Předvoj a členem průmyslové a zásobovací komise ilegální Ústřední rady odborů.
„Za osobní statečnost před nepřítelem,
osvědčenou v boji za osvobození Republiky československé z nepřátelského obsazení“ mu byla (1946) prezidentem republiky udělena medaile za chrabrost.
Na základě nesouhlasu s porušováním zákonnosti v SSSR v tzv.
moskevských procesech byl v r.
1935 zbaven členství v komunistické straně,
ale to mu bylo v létě 1945 vráceno.
V témže roce byl jmenován profesorem na PF,
přednášel na VŠPHV,
psal hodně do novin a působil v rozhlase.
Těžiště jeho poválečné činnosti bylo v oblasti národního hospodářství.
Stal se nejprve zmocněncem Ústřední rady odborů a generálním tajemníkem hospodářské skupiny báňského průmyslu,
později vládním zmocněncem pro tehdejší uhelný revír mostecký a falknovský.
Úspěšně splnil i úkol,
jímž byl pověřen vládou – založit a uvést do provozu n.p.
Sběrné suroviny.
V září 1951 byl protiprávně zatčen,
odsouzen a vězněn.
Propuštěn byl 10.
května 1960.
Pak pracoval jako brusič v ČKD Praha.
Soudně byl rehabilitován v r.
1963,
tedy posmrtně.
Pro V.
byl charakteristický smysl pro praktické jednání i pro vysokou abstrakční činnost.
Jeho iniciační úlohu vyzvedl Pavel Hrubý i při jejich společném díle Základy marxistického myšlení,
jehož třetí kapitola Zákonitost dění (dialektika) byla výsledkem V.
studia a jeho předběžných formulací.
Myšlenkovou osnovou této partie je koncepce rozporu,
který vykládal tak,
aby rozporné protikladné stránky jevu nebyly časoprostorově izolovány – aby nebyly vulgarizovány z hlediska ani mechanického materialismu,
ani filozofického idealismu.
Tato V.
snaha byla zřetelná nejen v této kapitole,
ale i v redakci celé knihy.
Společné dílo napsali v letech války se záměrem vydat je po skončení války co nejdříve a tak ideově ovlivnit poválečný kulturněpolitický život.
Bibliografie:
◦
Základy marxistického myšlení (s P.
Hrubým),
1946.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Otevřený dopis Jeho Magnificenci dr.
Karlu Dominovi,
prorektoru Karlovy univerzity v Praze,
Rudé právo,
Rudá zář a Svoboda 6.
11.
1934;
◦ Co nyní s aspiranty,
LN 9.
8.
1936.
Literatura:
◦ Za lepší svět,
Sb.
statí a vzpomínek na studentské pokrokové hnutí třicátých let,
1963;
◦ M.
Laichman: Levá fronta 1929–1933,
1971.
ss