Konrád Waldhauser

* asi 1320

† 8. 12. 1369 Praha

Chronologicky vzato byl první z tzv. Husových předchůdců, kazatelů a morálních karatelů druhé poloviny 14. století. O prvních obdobích jeho života a působení víme málo. Pocházel z Dolního Rakouska a stal se členem řádu augustiniánských kanovníků, kteří měli na reformní myšlení silný vliv. V r. 1349 přijal v Pasově kněžské svěcení a dále se věnoval kazatelské činnosti. Z jeho literárních projevů lze vyčíst dobré vzdělání a stylistickou obratnost, a proto je možno se domnívat, že se mu dostalo univerzitního vzdělání, snad v Itálii (Pavia, Bologna?), kde byla střediska augustiniánů. Tuto stránku jeho osobnosti uvádějí někteří novější badatelé do souvislosti s raným českým humanismem, který měl italské kořeny. S Karlem IV. se K. snad setkal ve Vídni r. 1357, kde kázal na pozvání knížete Albrechta II., jehož hostem tehdy císař byl. Karel IV. a arcibiskup Arnošt z Pardubic dosáhli toho, že K. přijal na začátku 60. let 14. století pozvání do Čech – prostředníky zde byli páni z Rožmberka, kteří již dříve udržovali vztahy s rakouskými augustiniánskými kanovníky. K. získal v r. 1363 faru v Litoměřicích, z ní však pobíral jen důchody a kázal v Praze. Jako úspěšný kazatel byl pověřen, aby držel smuteční řeč při pohřbu arcibiskupa Arnošta z Pardubic 30. 6. 1364 (tato homilie se nedochovala). O rok později se stal farářem v Týnském chrámu, byl císařovým zpovědníkem a dvorním kaplanem. Kázal hlavně německy a hlavními adresáty jeho projevů byli pražští němečtí měšťané, jimž vytýkal povrchní a nemorální způsob života a nedostatek náboženské opravdovosti. Latinsky kázal kléru a studentům pražské univerzity.

Mezi jeho hlavní dochovaná díla patří Apologia, obrana proti útokům a žalobám žebravých mnichů. Byla sepsána v Praze v l. 1364–65 a byla adresována K. rakouským krajanům, mezi nimiž se šířily nepravdivé zvěsti o jeho „kacířském“ působení v Praze. V tomto kontextu je v Apologii dosti podrobně vylíčen celý průběh K. sporu s žebravými řády – mendikanty. (Proto jsou také jejímu textu předeslány příslušné žalobní články.) V Apologii lze dobře sledovat K. reformní názory: důsledně kritizuje svatokupectví, klade důraz na autoritu bible, zdůrazňuje pojem „veritas“, požaduje život podle křesťanského ideálu a zejména morální život kněžstva. Stejným tónem znějí také listy K. korespondence. Spolu s Apologií je nejdůležitějším a nejrozšířenějším pramenem ke studiu K. reformní činnosti Postilla studencium sancte universitatis Pragensis, vlastně kazatelská příručka ve formě postily s asi 73 kázáními (počet se v rukopisech různí), která vznikla na naléhání K. posluchačů v l. 1367–68. Postilla obsahuje výklady na nedělní evangelia, na svátky Kristovy i některé další. Vyznačuje se stylistickou a rétorickou vybroušeností a obsahuje jak teoretické výklady, tak praktické návody pro kazatele. K. není systematický teolog (tím bude v české reformě teprve Matěj z Janova), hlavní důraz klade na praktický křesťanský život, především na mravní chování kněží a kazatelů. Latinská Postilla, dodnes nevydaná, byla ještě na konci století přeložena do češtiny. Dílo Summa seu sentencie Valerii Maximi, v němž K. komentuje spis Factorum ac dictorum memorabilium libri IX (30. léta 1. stol. n. l.) římského spisovatele Valeriana Maxima, navzdory povrchnímu zdání rozhodně nesvědčí o K. humanistických (návrat k antické literatuře) sklonech, nýbrž pouze o oblibě exemplárních příběhů Valeria Maxima i u nás ve 14. století. Bylo prokázáno, že autor zde čerpal z jediného pramene, z komentáře italského raného humanisty a augustiniána Dionysia di Borgo San Sepolcro, a že rozhodně neměl porozumění pro humanistickou notu svého pramene, nýbrž pouze pro jeho morální aspekt. – Snaha klást K. do souvislosti s raným humanismem v českých zemích, tedy s okruhem Jana ze Středy, se objevila i v souvislosti s tím, že existuje dopis Jana ze Středy Konrádovi a K. odpověď. Jsou možná fiktivní, neboť se dochovaly pouze ve formulářové sbírce, ale i kdyby byly skutečné, svědčily by spíše o K. rezervovaném vztahu k humanistické snaze o návrat k pohanské kultuře antiky.

Apologii vydal K. Höfler: Fontes rerum Austriacarum, Scriptores VI, Geschichtschreiber der hussitischen Bewegung in Böhmen I, Wien 1865; F. Šimek: Staročeské zpracování postily studentů svaté university pražské Konráda Waldhausera, 1947.

Literatura:
◦ F. Menčík: K. W., mnich řádu sv. Augustina. Pojednání KČSN, 1871;
◦ F. Loskot: K. W., předchůdce Mistra Jana Husa, 1909;
◦ V. Novotný: Náboženské hnutí české ve 14. a 15. století, 1915;
◦ D. Pěnková (Martínková): Latinský rukopisný komentář K. W. k Valeriu Maximovi, VKČSN 1952;
◦ A. Zerlik: K. von W. aus Oberösterreich, Jahresbericht 1950–60 der Bundesschule in Linz;
◦ A. Zerlik: K. von W., Oberösterreichische Heimatblätter 1969, Heft 3–4;
◦ K. F. Richter: K. W., Karl IV. und sein Kreis, ed. F. Seibt, München 1978;
◦ J. Nechutová: Jan ze Středy a K. W., Zprávy Jednoty klasických filologů 21, 1979;
◦ J. Nechutová: K. W. a myšlenkové proudy doby Karla IV., SPFFBU 1979–1980, B 26–27;
◦ J. Nechutová: Raně reformní prvky v Apologii K. W., SPFFBU 1988, E 25;
◦ J. Zachová: Postilla Dicta de tempore, ČČH 1994;
◦ J. Zachová: K. W. a Hus, Husitství – reformace – renesance, sb. Františku Šmahelovi k 60. narozeninám I, 1994;
◦ F. Machilek: K. von W., Die deutsche Literatur des Mittelalters, Verfasserlexikon V, 1–2, 1995.

jn