Robert von Zimmermann

* 2. 11. 1824 Praha

† 1. 9. 1898 Vídeň

Pod vedením svého otce, známého básníka, filozofa, gymnaziálního profesora Johanna Augusta v. Z. vystudoval Malostranské gymnázium. Na pražské univerzitě si nejprve zapisuje práva, avšak rodinný přítel B. Bolzano jej získává pro studium filozofie. Jeho zásluhou se mu dostává i vzdělání matematického. Posléze se tu stává nejnadanějším žákem Exnerovým. Ve Vídni studuje ještě fyziku, chemii a astronomii a r. 1846 získává doktorát filozofie. V l. 1847–49 je tu asistentem na hvězdárně, r. 1849 soukromým docentem filozofie na univerzitě. V l. 1849–51 přednáší jako mimořádný profesor filozofie na univerzitě v Olomouci. 16. 3. 1852 je ustanoven řádným profesorem filozofie na pražské univerzitě. Setrvá tady do r. 1861, kdy končí ve funkci děkana FF. V r. 1854 byl zvolen mimořádným členem KČSN, v níž přednesl a vydal 11 prací. 16. 1. 1861 je jmenován řádným profesorem filozofie na univerzitě ve Vídni (1861–95), 1870 vládním radou, 1874 dvorním radou. Ve šk. r. 1876–77 byl děkanem FF, 1886–87 rektorem. Od r. 1869 byl řádným členem císařské Akademie věd, v jejíž filozofické třídě publikoval 23 titulů.

Do své Filozofické propedeutiky (1852) zařadil celé pasáže z Bolzanova Vědosloví. Upozornil na to již jeho úhlavní odpůrce prof. Löwe. Podle E. Wintra tak došlo ke kurióznímu fenoménu, že dílo zakázaného myslitele se šířilo díky plagiátu. Jeho základní orientace byla však herbartovská a jeho hlavní význam spočíval v estetice, jíž věnoval dvousvazkovou práci Dějiny estetiky jako filozofická věda (1858) a Obecná estetika jakožto věda o formě (1865). Proti estetice obsahové, jakou tehdy představovalo především hegelovství a na ně navazující F. Vischer, stavěl estetiku formovou jako jedinou možnou vědeckou estetiku. Z Herbartovy pětice mravních idejí odvodil i schéma pěti všeobecných estetických forem. Podle Hostinského – jakkoli tu jde o dvě „hlavní díla“ (Hauptwerke) herbartovské školy – se tu od Herbartova konkrétního formalismu odchyluje ve směru formalismu abstraktního. Sám považoval za svůj nejdůležitější spis Antroposofii – nástin systému ideálního světového názoru na realistickém základě (1882). Vymezuje ji jak proti spekulativní teozofii, tak proti nekriticky pojatému antropocentrismu. Chápe ji jako antropocentrické „vědění o člověku“, jež je zároveň kritickou filozofií založenou na zkušenosti a logickém myšlení. Zde si již uvědomuje odchylku od autentického Herbarta a nazývá se sám „herbartovcem z roku 1881“, a to podobně jako se Herbart v Obecné metafyzice (1828) deklaroval označením „kantovec z roku 1828“. K české filozofii i filozofům měl vřelý vztah. Dastichovi a Durdíkovi pomáhal při vytváření české filozofické terminologie. Své žáky Dasticha a Masaryka uváděl na akademickou dráhu.

Bibliografie:
◦ Leibnitz` Monadologie. Deutsch mit einer Abhandlung über Leibnitz`s und Herbart`s Theorien des wirklichen Geschehens, Wien 1847;
◦ Leibnitz und Herbart – eine Vergleichung ihrer Monadologien, Wien 1849;
◦ Das Rechtsprinzip bei Leibnitz. Ein Beitrag zur Rechtsgeschichte und Rechtsphilosophie, Wien 1852;
◦ Was erwarten wir von der Philosophie? 1852;
◦ Philosophische Propädeutik für Obergymnasien, Wien 1952–53;
◦ Über das Tragische und Tragödie, Wien 1856;
◦ Geschichte der Aesthetik als philosophische Wissenschaft, Wien 1858;
◦ Philosophische Propädeutik: Prolegomena – Logik – Empirische Psychologie, 2. přeprac. a rozš. vyd., Wien 1860;
◦ Allgemeine Aesthetik als Formwissenschaft, Wien 1865;
◦ Studien und Kritiken zur Philosophie und Aesthetik, Wien 1870;
◦ Kant und der Spiritismus, Wien 1879;
◦ Anthroposophie im Umriss. Entwurf eines Systems idealer Weltansicht auf realistischer Grundlage, Wien 1882;
◦ Kant und Comte in ihrem Verhältniss zur Metaphysik, Wien 1885;
◦ Henry More und die vierte Dimension des Raumes, Wien 1885;
◦ Kant`s Leben und Werke, Leipzig, Wien (b. r.);
◦ Bolzano`s Verhältniss zur Poesie, Prag (b. r., po r. 1848);
◦ Schiller`s Ethik und ihr Zusammenhang mit seiner Aesthetik, Leipzig (b. r., po r. 1888);
◦ Leibniz bei Spinoza. Eine Beleuchtung der Streitfrage, Wien 1890.

Sborníky:
◦ Über den wissenschaftlichen Charakter und die philosophische Bedeutung Bernard Bolzano's, Sitzungsberichte der Kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, Wien 1849;
◦ Bericht über ein bisher ungekanntes rechtsphilosophisches Manuscript eines österreichischen Verfassers, Abhandlungen d. Königlichen böhmischen Gesellschaft d. Wissenschaften (AKBGW) 1855;
◦ Schiller als Denker, Vortrag. AKBGW, 1859;
◦ Palacký, Památník na oslavu stých narozenin Fr. Palackého, 1898.

Literatura:
◦ O. Hostinský: O významu praktických idejí Herbartových pro všeobecnou estetiku, ZKČSN 1881;
◦ E. von Hartmann: Aesthetik seit Kant, Leipzig 1886;
◦ Herbart`s Ästhetik. In ihren grundlegenden Teilen quellenmässig dargestellt u. erläutert, Hamburg – Leipzig 1891;
◦ J. Král: Herbartovská sociologie 1921;
◦ E. Winter: B. Bolzano a jeho kruh 1935;
◦ J. Král: ČsF 1937;
◦ Tisíc let duchovního zápasu, 1940;
◦ J. Loužil: J. I. Hanuš, 1971;
◦ Robert Zimmermann`s Philosophische Propädeutik u. die Vorlagen aus d. Wissenschaftslehre B. Bolzano`s. Eine Dokumentation zur Geschichte d. Denkens u. d. Erziehung in d. Donaumonarchie, Wien 1975;
◦ M. Jůzl: O. Hostinský, 1980;
◦ J. Volek: Kapitoly z dějin estetiky, 1985;
◦ G. Morpurgo-Tagliabue: Součaná estetika, 1985;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989;
◦ P. Křivský: A. Smetana, 1990.

it