Stanislav Lem
Jak byl zachráněn svět

Konstruktor Trurl jednou vyvinul stroj, který dovedl vyrobit všechno, co začínalo písmenem n. Jak mile byl stroj hotov, nařídil mu na zkoušku vyrobit nitě, nacpat je do náprstků, které stroj rovněž zhotovil, a spolu s nikláky, naběráky, noky a nýty naházet do nůše. Stroj splnil jeho přáni do posledního písmene, ale protože Trur! nebyl ještě tak docela přesvědčen, že dokonale funguje, musel ještě vyrobit nimby, náušnice, neutrony, nudle, nosy, nymfy a natrium. Tento poslední požadavek stroj nesplnil a Trurl, patřičně navztekaný, žádal na něm vysvětlení.
"Nevím, co to je," odpověděl stroj. "Slyším o tom poprvé."
"Cože? To je přece sodík, jeden z alkalických kovů...
"Sodík začíná písmenem s a já funguji pouze na n."
"Jenže tento prvek se latinsky zove natrium." "Poslyš, kamaráde," odvětil stroj, "kdybych do-vedl všechno, co začíná na n ve všech možných jazycích, byl bych Strojem Který Umí Všechnó v Celé Abecedě, protože ať proneseš kterékoli slovo, v nějaké řeči určitě začíná n. jenomže já nedokážu udělat víc, než jsi do mne naprogramoval. Čili se sodíkem je utrum."
"Dobrá," souhlasil Trurl a stroji nařídil vyrobit nebe. Nebe bylo neveliké, ale zato neobyčejně nádherné. Teprve potom pozval Trurl konstruktora Klapaciuse, představil ho stroji a tak dlouho vychvaloval jeho mimořádné schopnosti, až to Klapaciuse dohřálo a zeptal se, zda také on smí stroj o něco požádat.
"Posluž si," řekl Trurl. "Ale musí to začínat na n ."
"Na n?" pravil Klapacius. "Dobrá, ať tedy vytvoří novověkého novotáře."
V stroji to zahučelo a za chvilku se to na dvoře před Trurlovým obydlím novátory vědy jen hemžilo. Přeli se, psali tlusté knihy, druzí jim knihy zase brali a škubali na kusy; v dáli bylo vidět planoucí hranice; na nichž se škvařili mučedníci nauky; zablesklo se a podivná hřibovitá mračna kouře stoupala k obloze; všichni křičeli jeden přes druhého, takže nebylo rozumět jedinému slovu, co chvíli podávali memoranda, odvolání, předvolání a jiné listiny, zatímco opodál posedávalo několik starců, kteří na útržky papíru horečně stále něco psali.
"Tak co, můžeš si stěžovat?" zeptal se Trurl pyšně. "Uznáš, že tvé přání nachlup přesně splnil."
Klapacius ale spokojen nebyl.
"Cože, tenhle dav? Nebudeš mi přece namlouvat, že takhle vypadají novátoři!"
"Tak tedy stroji poruč, aby ti vytvořil něco jiného," odsekl Trurl. "Můžeš si vybrat."
Klapacius ovšem honem nevěděl, co si má objednat. Po chvíli řekl, že stroji dá ještě dva úkoly, a když je splní, Klapacius uzná, že Trurl odvedl dokonalé dílo. Trurl souhlasí a Klapacius nařídil stroji, aby vytvořil negaci.
"Negace?" zvolal Trurl. "Kdo jakživ slyšel o nějaké negaci?"
"Negace je opak pozitivního, to je přece jasné," odpověděl Klapacius chladně. "Negativní odpověd', negativní obraz - nepředstírej, žes o tom ještě neslyšel! Nu tak, stroji, nač ještě čekáš?"
Stroj ovšem byl už nějakou dobu v chodu. Nejdřív vyrobil antiprotony, potom antielektrony, antineutrony; antineutrina a tak pokračoval dál, až se z veškeré té antihmoty pomalu začal vytvářet antisvět, zářící nad jejich hlavami jako nějaký prapodivný mrak.
"Hm," pronesl Klapacius nespokojeně, "tohle má být negace? No, budiž, dejme tomu . . . abys měl svatý pokoj. A teď třetí rozkaz: Stroji, udělej Nic!
Stroj se vůbec nepohnul. Klapacius si začal radostně mnout ruce, ale Trurl se na něj osopil:
"Co bys chtěl? Požádal jsi stroj, aby udělal nic, a proto také nic nedělá."
"Omyl. Požádal jsem stroj, aby udělal Nic, a to je rozdíl!"
"Nic je prostě zase jenom nic."
"Chyba lávky. Stroj měl udělat Nic a zatím neudělal nic, takže jsem vyhrál. Nic, můj vážený učený kolego, není jen takové to obyčejné nic, výsledek zahálky a nicnedělání, alebrž dynamická a aktivní Nicota, dokonalá, jedinečná a všudypřítomná, totiž svrchované Nebytí ve své nejvlastnější nepodstatě"
"Takhle ten stroj celý popleteš!" vykřikl Trurl, leč tu už se rozlehl jeho kovový hlas:
"Přestaňte se přít v této důležité chvíli! Vím, co je Nebytí, Nicota čili Nic, protože to všechno začíná písmenem n stejně jako Nejsoucnost. Radši se naposledy po tom svém světě rozhlédněte, protože přestane co nevidět existovat . . ."
Rozohněným konstruktorům zamrzla další slova na rtech. Stroj začínal opravdu dělat Nic, a to tak, že ze světa odstraňoval rozličné věci, které se úplně vytratily, jako kdyby nebyly nikdy existovaly. Stroj už zlikvidoval nabundy, noxy, pikle, nepluhy, nandáty, norámy a pukliny. Někdy se zdálo, že místo toho, aby stroj snižoval, redukoval, omezoval a ubíral, spíše zvyšuje, rozšiřuje, rozmnožuje a přidává, protože postupně beze stopy zanikly nostalgie, nezájem, nevycválanost, nevšednost, nenažranost a nemoc. Avšak svět kolem Trurla a Klapaciuse zanedlouho značně prořídl.
"Ouha!" pravil Trurl. "Kéž by se z toho nevyklubalo něco zlého . . ."
"Žádné strachy," uklidňoval ho Klapacius. "Sám přece vidíš, že stroj nevytváří Všeobecnou nicotu, ale pouze zahlazuje všechno, co začíná na n. Což vlastně se zřetelem k nicotě nic neznamená, a proto také tvůj stroj za nic nestojí."
"Nedejte se mýlit," odpověděl stroj. "Je pravda, že jsem začal vším, co začíná na n, ale učinil jsem to z laskavosti. Vytvořit něco.je jedna věc a něco zničit zase věc jiná. Můžu všechno zlikvidovat z toho prostého důvodu, že umím dělat veskrze všechno na n, takže Nicota je pro mne dětská hračka. Za moment přestanete vy a všechno kolem vás existovat, a proto tě žádám, Klapaciusi, abys mi neprodleně řekl, dřív než bude pozdě, že opravdu jsem stroj všestranně schopný, který dovede splnit rozkazy do puntíku."
"Ale . . ." Klapacius se chtěl ohradit, ale v té chvíli si povšiml, že se ztrácejí různé věci, nejen ty, co začínaly na n. Konstruktoři už kolem sebe neviděli kormundy, vantaly, gahany, rykory, tachony, ucupánky ani alatixy.
"Zadrž! Dost! Odvolávám všechno, co jsem řekl. Přestaň! Nedělej Nicotu!" volal Klapacius z
plných plic, ale ještě než se stroj zastavil, zmizely filindroni, plukvy, gekové a hatlapatlové. Teprve potom stroj znehybněl. Na svět byl hrozný pohled. Ale ještě víc na to doplatila obloha: blikaly na ní sice osamělé hvězdy, ale po úchvatných alatixech a umfech, které ještě donedávna krášlily nebesklon, nebylo ani památky!
"Och, vesmírné světy!" zvolal Klapacius. "Kam se poděly plukvy? Kdepak jsou moji míli ucupánkové? A kde najdu své luzné umfy?"
"Nejsou a nikdy už nebudou," odpověděl stroj klidně. "Vyplnil jsem, přesněji řečeno, začal jsem plnit tvůj příkaz . . ."
"Dal jsem ti příkaz udělat Nicotu a ty . . . ty . . ." "Klapaciusi, buď hlupák jsi, anebo to alespoň předstíráš," pravil stroj. "Kdybych naráz, najednou udělal Nicotu, přestalo by všechno existovat, nejenom Trurl, obloha; vesmír a ty - ale i já sám. A v tom případě, kdo potom by komu mohl povědět, že příkaz byl splněn bezezbytku a že jsem výkonný, dokonale fungující stroj? A kdyby nebylo nikoho, kdo by to mohl někomu říct, jak bych potom já, rovněž neexistující, mohl dostat plné zadostiučinění?"
"No dobrá, už o tom nemluvme," odpověděl Klapacius. "Nic víc nechci, můj hodný stroji, mám pouze jednu prosbičku: udělej ucupánky, protože bez nich bude můj život chudší . . .""Ty udělat nemůžu, protože začínají na u," odvětil stroj. "Ovšem můžu znovu vytvořit nezájem, nevycválanost, nevšednost, nenažranost, nemoc a nostalgii. Lituji, ale nejsem na ostatní písmena naprogramován."
"Ale já chci mít své ucupánky!" vykřikl Klapacius.
"Ucupánky nemůžu sloužit," odvětil stroj. "Dobře se rozhlédni po světě zaplněném velikými, zejícími děrami, Nicotou, která je obsažena v bezedném mezihvězdném vakuu; jak všechno kolkolem obemkla, jak číhá za každým drobtem hmoty. To je tvoje díla, závistivče! A pochybuji, že ti za to příští pokolení budou blahořečit . . ."
"Možná, že se to nedovědí . . . Možná, že si toho nevšimnou . . .," zasténal pobledlý Klapacius, zírající nevěřícně na temné hlubiny všehomíra. Svému kolegovi Trurlovi se vůbec neodvážil pohlédnout do očí. Nechal ho stát u stroje, který dovedl všechno na písmeno n, a zahanbeně odkvačil domů a svět zůstává proděravěný nicotou, tak jak vypadal ve chvíli, když Klapacius zabránil jeho úplnému zániku. A protože se setkaly s nezdarem všechny další pokusy konstruovat stroj na jiná písmena, obáváme se, že luzné umfy ani nádherné ucupánky na věky věkův nespatříme.

Přeložil František Jungwirth