Hra jako simulace

Existují různé definice hry a různé pokusy o vysvětlení původu a funkce hry. Holandský myslitel Johan Huizinga, který se fenoménem hry zabýval zevrubně, tato vysvětlení shrnuje, uvádí např. vybití energie, cvičení v činnostech, které budou později provozovány vážně, trénink sebeovládání, vrozená touha soutěžit, nebo také odreagování pudů, fiktivní uspokojování přání, která ve skutečnosti splnit nelze atd.

Huizinga všechna tato vysvětlení považuje za nedostatečná. Hra podle něj není jen nápodobou, není ani jen přípravou na život, nedělá se prostě vždy pro něco jiného než pro sebe samu, ale je podle něj něčím zcela svébytným, co prostupuje veškeré oblasti lidské činnosti (což ale rozhodně neznamená, že je vyhrazena pouze lidem). Když chceme hru určit, srovnat s něčím nebo k ní najít protiklady, nejlépe se ukáže, že to není jen nějaký podružný aspekt lidské existence. Autor ukazuje, že hra není ani protikladem vážnosti, ani není vždy spojena se smíchem, ba ani s komičnem. "Fakt hry existuje očividně jak ve světě zvířat, tak i ve světě lidí. Nemůže mít tedy souvislost s racionalitou... Existence hry není vázána na žádný stupeň kultury, na žádnou formu světového názoru. ...Hru není možno popřít. Téměř všechna abstrakta můžeme popřít: právo, krásu, pravdu, dobro, ducha, boha! Vážnost můžeme popřít, hru nikoli.

Kultura podle Huizingy nejen obsahuje prvky hry, ale je na ní celá postavena a z ní vychází. Samostatné úvahy věnuje hře ve vztahu k právu, válce, básnictví, vědění, umění, filozofii a její funkci při vytváření kultury.

Velmi důležitou roli má hra při rozvoji vědění, v prapočátcích filozofie a vědy. V mnoha kulturních okruzích lze nalézt prvek hádanek. Soutěžení ve znalostech ve formě hádanek, otázek a odpovědí se objevuje už v Rigvédu, kde hádankové otázky míří k odpovědím obsažených v Upanišádách, podobné kvízy s teologickou a kosmogonickou tématikou jsou i v islandské Eddě. Formu vědění, jež je těsně spjatá s archaickým posvátným soutěžením v hádankách, lze spatřit u Zarathuštry, který odpovídá šedesáti moudrým, u Šalamouna odpovídajícího na otázky královny ze Sáby; v bráhmanech žáci véd často přicházejí klást otázky a odpovídat na ně, aby se mohli stát učiteli. Autor poznamenává, že otázky zcela stejné ho typu (tzn. otázky směřující k poznání světa, příčinám věcí, vzniku země atd.) jsou nejčastějšími otázkami šestiletých dětí, jak ukazují vědecké studie na toto téma. Zrod vědění v kultuře a u jedince tedy vykazuje shodné rysy a u obou je výrazný prvek hry.

Řečtí sofisté jsou pro Haizinga dalším důkazem spjatosti vědění, filosofie a hry. Jejich vystoupení měla pevná pravidla a byla prožívána stejně nadšeně jako sportovní utkání a zápasy. Hra otázek a odpovědí je přítomna i ve filozofické formě dialogu. Sám Sokratés v Platónově dialogu Kratylos mluví o tom, že pro podobu bohů existuje vážné i žertovné vysvětlení, neboť i bohové milují kratochvíli.

 

Huizinga, Johan: Homo ludens. Praha, MF 1971.