Hrajeme si všichni a muži prý víc. Často jim to vydrží až do stáří. Otázkou je proč si hrajeme ? Zdá se mi, že rozhodující je zde představivost, po níž přichází touha : můj otec jezdí autem - mohl bych taky - chci to! Rodiče a zákon mi to sice neumožní, ale nakonec se ten první činitel nechá ovlivnit trochou slz a koupí mi šlapací auto. Jezdím a vlastně si hra ji, simuluji pravou jízdu autem. Dospělí mají samozřejmě touhy poněkud odlišné a i oni si hrají nebo alespoň sní za bílého dne, což je vlastně taky jeden možný způsob hry.

Druhou stranou mince je to, že prostřednictvím našich her poznáváme podmínky, za kterých probíhá daná skutečnost v praxi. Čím je simulace dokonalejší, tím je větší naše radost ze hry a zároveň se zvyšuje i míra našeho poznání podmínek a aspektů simulované skutečnosti. Někdy až tak, že nepoznáme rozdíl.

Jako klasický příklad nám mohou posloužit počítačové hry. Jsme uvedeni do jiného světa, doby, reality. Vynikající odrea gování, pokud mu člověk nepodlehne, tedy neuvěří. Život se ta tiž nedá "sejvnout", a ačkoli se to tak někdy může zdát, neži je se na body. Smrt na display je jen chvilková, s tou vlastní se člověk mnohdy nevyrovná za celý svůj život.

Rozhodně nechci snižovat význam hry jako simulace, ale rád bych upozornil na nebezpečí přecenění jejího významu. Všechno se má nakonec stejně prožít naostro.