ARISTOTELES

Vznik a uspořádání vesmíru

Otázka vzniku vesmíru je jednou z těch, které nepřestanou lidstvo zneklidňovat. Vždyť to, že existuje naše planeta, je prvotní příčinou něčeho tak fenomenálního jako je život. Všechny ostatní problémy vyvstaly až na základě tohoto faktu. Vědy jako fyzika, astrologie se snaží alespoň část tajemství vzniku světa poodhalit. Avšak vzhledem k nepředstavitelné časové vzdálenosti a skutečnostem výrazně přesahující lidská měřítka, zůstanou zřejmě všechny teorie pouze, více nebo méně, pravděpodobnými hypotézami. Neexistuje zatím způsob jak konstrukce popisující vznik kosmu stoprocentně dokázat.

Vysvětlení vzniku a uspořádání nebeských těles se vyskytuje snad ve všech starověkých kulturách. Fascinující je pestrost různorodých výkladů vytvořených lidskou fantazií. Důkladně se touto otázkou zabývali také antičtí myslitelé. Byli to právě Řekové, kteří zavedli pojem kosmos v dnešním slova smyslu, jako řád a uspořádání vesmíru. Termín kosmos měl původně v řečtině několik významů, např. ozdoba, okrasa. Vzhledem k tradičnímu názoru antické kultury, podle něhož to co má v sobě řád a uspořádání je krásné, nejsou oba významy příliš odlišné. S použitím termínu kosmos ve spojení s řádem vesmíru se můžeme setkat už u Herakleita a jeho následovníků. Zdrojem astrologických poznatků pro Řeky byly i vyspělé kultury Babylonu a Egypta, s rozvinutými astronomickými poznatky. Odlišnost antických přístupů spočívá v pojímání vesmíru jako řádu v prostoru, niko-li v čase.

V předsokratovské filozofii se můžeme setkat s různými řešeními tohoto problému. Rozumové myšlení a fantazie neusměrňované vědeckými poznatky vytvořily podivuhodná řešení. Některá z nich však již předznamenávají objevy na poli moderní fyziky. Je známo poměrně velké množství odlišných přístupů k tomuto problému, předpokládaly svět neustále vznikající a zanikající, věčný, složený z atomů, ale třeba i paralelní existenci několika světů současně.

Řekové obecně uvažovali o existenci sedmi planet. A už pythagorejci určili kulatý tvar Země. A jeden z nich, Fileláos (5. stol. p. n. l.), dokonce předpokládal, že se Země otáčí kolem své osy a zároveň obíhá kolem mystického ohně. Antičtí filozofové věřili v dokonalý řád vesmíru. Proto v popředí jejich zájmu zřejmě nestála otázka vzniku světa, ale jeho uspořádání, umístění planet a jejich pohyb.

Jako pro mnohé oblasti, je i pro kosmogonii a kosmologii velkým přínosem systematické dílo Aristotelovo. Oproti svým předchůdcům se snažil o skutečně vědecký výklad kosmu. Všechny poznatky podložil logickými argumenty. Díky Aristotelovi a jeho spisům se také můžeme seznámit s názory některých přírodních filozofů zabývajících se touto problematikou. Nedílnou součástí objasňování vlastního přístupu je také kritika dřívějších kosmologických pojetí. Můžeme říci, že Aristoteles z této polemiky vycházel. V letech strávených na Platónově Akademii byl přirozeně ovlivněn svým učitelem, velmi brzy však dospěl k osobitému přístupu v otázkách týkajících se kosmu. S názory na vesmír se můžeme setkat ve spisech: O nebi, Fyzika a Metafyzika.

Podle Aristotela má vesmírný prostor, stejně jako Země, tvar koule (již ve 4. stol. bylo známo, že Země vrhá na Měsíc kruhový stín). Skládá se z několika soustředných sfér v kterých se pohybují planety. Existuje např. sféra Slunce, Země apod.. Oblast mezi Zemí a Měsícem se nazývá sublunární. Tento prostor je vyplněn 4 živly: ohněm, vzduchem, vodou a zemí. Nadměsíční sféra se skládá z tzv. pátého prvku- éteru. Tento element se na zemi nevyskytuje. Jeho projevem je zde světlo, jakýsi přechodný prvek. Nejdále od naší planety se nachází sféra stálých hvězd – první nebe, v kterém neprobíhá žádná změna. Planety umístěné v této části vesmíru se pohybují po přesných kruhových drahách. Kruhový rovnoměrný pohyb považoval Aristoteles za dokonalý, vyrovnal se tolik v antice vyzdvihovanému neměnnému klidu.

Země zůstává stále na jednom místě, probíhá však na ní neustálá změna, neustálý přechod od možnosti k uskutečnění. Aristoteles se domníval, že kdyby docházelo k pohybu zeměkoule musely bychom pozorovat změny vzdáleností vůči ostatním viditelným planetám, to se však neděje. Nepočítal ovšem s obrovskými vzdálenostmi ve vesmíru dokázanými moderním pozorováním, v kterých i v lidském měřítku velké vzdálenosti nehrají roli. Ve sféře éteru není možný žádný vliv 4 živlů. Aristoteles považoval obě hlavní sféry za zcela oddělené. Také fyzikální zákonitosti platící v těchto oblastech se výrazně odlišují.

Podle Aristotela je nemožné hovořit o vesmíru v termínech vzniku a zániku. Považoval vesmír za věčný (se stejným názorem se setkáváme také u Herakleita). Odmítl tezi o vzniku vesmíru v určitém čase působením vnější síly. Protože proces vzniku a zániku určil jako neustále probíhající děj, jako koloběh stálého přechodu z jednoho stavu do druhého, nemohl připustit, že kosmos vznikl. To by znamenalo, že musí nutně i zaniknout. Tuto možnost ale Aristoteles nepřipouští.

Vesmír tedy existuje věčně, nikdy nezanikne. Celkové uspořádání nadpozemského prostoru vysvětluje teorií přirozeného pohybu, pomocí kterého se vytváří vesmírný řád. Každý z pěti živlů se odlišuje svou kvalitou. V přirozenosti každého je pohybovat se na určité místo. Části ohně stoupají vzhůru, vzduch směřuje nad zemský povrch a voda a země klesají dolů. Přirozený pohyb se uskutečňuje bez vnější síly a po dosažení určeného místa ustává. V Aristotelově kulovitém kosmu znamená klesat dolů směřovat ke středu. Proto také Země, složená z »nejtěžšího« prvku musí ležet právě ve středu vesmíru. Všechny částice pevného elementu se přirozeně snaží dostat co nejblíže k tomuto bodu. Tak, na sebe neustále se nabalující kousky země, vytvářejí těleso dokonalého kulovitého tvaru. I předmět vyhozený do vzduchu míří vždy k povrchu naší planety, je tedy nemyslitelné, aby se Země, bez vnějšího působení, pohybovala. Takovou sílu neznáme, proto ji nemusíme brát v potaz. Přirozený pohyb elementů přirovnává Aristoteles na několika místech k víru, jehož středem je Země.

Pojetím průběhu uspořádání kosmu se výrazně odlišuje od systémů svých předchůdců. Předsokratici nepočítali s možností výskytu přirozeného pohybu. Aristoteles kritizoval názor některých filozofů předpokládající existenci předkosmického chaosu, který v řád uspořádává až vnější síla (např. Platónův demiurgos).

Aristotelovo pojetí přirozeného pohybu je stěžejním bodem jeho teorie vzniku vesmíru. Jakýkoliv pohyb, který by byl vynucený z vnějšku nemůže být věčný. Věčnost pohybu i vesmíru však Aristoteles považoval za nutnou.

Stejný způsob, který vysvětluje vznik kosmu, aplikoval také na zdůvodnění výskytu moře na naší planetě. Voda klesá dolů, ale součastně je lehčí než pevná hmota, umístila se tedy na svém přirozeném místě- na povrchu Země. Stále se opakující koloběh vody v přírodě jasně zapadá do Aristotelova vidění světa jako řádu.

Zdůrazňování pohybu jako takového se prolíná celou jeho fyzikou. Pohyb je vznik a zánik, růst, pohybem byli pro Aristotela i chemické reakce. Chápe ho ve velice úzké souvislosti s bytím. Pohyb předpokládá konečný prostor a nekonečný čas. Prázdný prostor neexistuje. V této souvislosti uvádí na příkladu, že příroda se přímo »bojí« prázdna.

Dokonalým a ideálním je pohyb kruhový, stálý, který vykonávají planety v nejvyšší nebeské sféře. Této oblast je zcela oproštěna od změny. Právě tímto předpokladem je podle Aristotela zaručena časová nekonečnost vesmíru. Myšlenku stálé existence hmoty a pohybu znovu zdůrazňuje ve 12 knize Metafyziky. Od věčnosti , vedle prvotní hmoty, se vyskytuje i prvotní duch- nús- čistá forma. Nús udělil hmotě pohyb (formu). Jemu nejbližší je sféra stálic, proto se zde planety pohybují nejdokonaleji (můžeme podle tohoto pohybu měřit čas). Čím dále od prvního hybatele, který sám zůstává v klidu, tím je pohyb méně ideální. Pohyb přenesený na naši planetu je již velmi nepřesný a nepravidelný. Vrcholem této odchylky se stává proces nikdy nekončících vzniků a zániků. Bez pohybu bychom nemohli vysvětlit změnu probíhající ve světě.

Dalším velmi důležitým momentem Aristotelovi fyziky je zavedení prvního hybatele jako původce veškerého pohybu. Nesouhlasil s teoriemi vysvětlujícími vznik vesmíru evolucí nebo mechanickými ději. Přiklonil se spíše k teleologickému přístupu k problémům kosmogonie.

Shrnutí:

Aristotelova geocentrická koncepce přetrvala až do středověku. Dogmatické trvání na předpokladech vycházejících z jeho teorií často brzdilo rozvoj moderní fyziky.  Důrazné oddělení sublunární a éterové sféry vedlo k názorům, že existují dva různé vesmíry v nichž platí odlišné fyzikální zákonitosti. Tento pohled na kosmos se podařilo překonat až novodobé vědě. Myšlenka věčnosti vesmíru přetrvala až do počátku našeho století.

Zajímavé je srovnání priorit Aristotelova pojetí kosmu a koncepcí soudobé astronomie. Moderní vědci považují za prvořadé objasnění příčin vzniku života na Zemi. Aristoteles však život považoval za neustávající proces vzniků a zániků, působící, vedle stálého kruhového pohybu planet prvního nebe, pomíjivě a nedokonale. Zavrhoval evoluční teorii vzniku života na naší planetě. Organismy živočichů se skládají z různých kombinací čtyř živlů. Jako by i živí tvorové pouze zaujali své přirozené místo v kosmu. Z tohoto tvrzení by snad mohl vycházet předpoklad, že život se na planetě neobjevil v určitém časovém okamžiku, ale existuje stále.

Tendence dnešní astrologie snažící se o uspokojivé vysvětlení vzniku vesmíru nestály v popředí Aristotelova zájmu. Zdá se, že považoval samotný akt vzniku za něco podřadného, za změnu, kterou řád vesmíru nemohl přijmout. Aristotelův vesmír musí být věčný, aby byl důstojný.