Proč by vlastně substanční ontologie měly umožnit člověku mravně nezodpovědný přístup člověka ke světu? Každá etika pramení do jisté míry v ontologii, jednoduše řečeno v určitém světonázoru, či představě struktury a fungování světa. Substanční ontologie se vyznačují hledáním určité podstaty (substance). Tato podstata je definována jako něco stálého, neměnného, co trvá za všemi proměnlivými jevy a co je hlavně nezávislé na všem ostatním. Do jisté míry zde hraje roli lidská psychika, touha po uchopení pevného základu všech jevů. Hlavní argument byl asi takový. Jestliže neexistuje nic stálého, vše jen plyne, věci se neustále mění, takže o nich nelze vlastně nic říci, jsou-li tím nebo oním, neboť nezůstane nic trvalého, je svět nepoznatelný. Jestliže je tedy svět nepoznatelný, není možná žádná metafyzika a vlastně ani ontologie.

Mnohokrát se ve filosofickém myšlení dostalo na výsluní pozornosti obecné. Dokonce do takové míry, že jemu dávala filosofie přednost před jednotlivým, které bylo takto zatlačeno do pozadí a bylo dokonce stavěno ontologicky níže než obecné. Z tohoto hlediska se hodnota přiřazuje jen jakési abstraktní obecnosti, ke kterému je třeba zaujmout náležitý postoj. Není tedy důležitý jeden určitý člověk, nýbrž jakýsi konglomerát všech lidí, rod, druh, národ apod., nezáleží na té či které bytosti, dokonce nezáleží na konkrétním životě. V dialektickém souboji často obecné zvítězilo nad jednotlivým a za takových okolností vždy docházelo k morálním pohromám a vůbec krizi přímo existenční. Stačí se poohlédnout do nedaleké historie. Pokud ztotožníme substanci s obecným, v tom případě rozhodně dojde k morální degradaci. Obecné zbavuje vůle a samostatného myšlení. V tomto případě bych odpověděl kladně na otázku, která je uvedená na začátku. Nicméně substanční ontologie má i jiné možnosti, dokonce bych považoval za nesmyslné ztotožňovat substanci s obecným. Příroda sama jakoby nešetřila jednotlivce a šlo ji jen o zachování rodu jako takového, ale přesto jakoby spěla k individuálnímu.