Je prostor konečný nebo nekonečný?

Všechny věci mají nějaké prostorové určení. Tj. jedna z jejich charakteristik je, že jsou „prostorové“, dají se charakterizovat uvedením prostorových souřadnic. Nalézají se „v“ prostoru. Záměrně jsem dal „v“ do uvozovek, neboť toto spojení sugeruje představu absolutního prostoru, do kterého jsou věci umísťovány. Tato představa neodpovídá skutečnému charakteru prostoru, který není absolutní, nýbrž je určen předměty tedy rozličnými jsoucny. Proto hovoří-li se o nekonečném prostoru, znamená to zároveň, je-li nekonečný vesmír. A to je již otázka, která nás velmi zajímá, neboť konečnost či nekonečnost vesmíru je důležitým rysem každé kosmologie. Odpověď na tuto otázku nám může mnohé říci k povaze vesmíru, jaký byl v minulosti, jaký bude v budoucnosti, případně co z toho plyne pro naší budoucí existenci.

V dějinách filosofie se tato otázka pokládala často, nicméně nikdy nebyla uspokojivě zodpovězena. Tento problém vyřešila až relativistická fyzika. Nemožnost úspěšně vyřešit tento problém souvisel s tím, jaké panovaly představy o prostoru. Prostor byl určen euklidovskou geometrii. Nekonečný vesmír člověku příliš nevyhovoval, nehledě k tomu, že byly formulovány jisté „paradoxy“ (jako např. Keplerův důkaz o konečnosti vesmíru). Také hypotéza konečného vesmíru přináší určité problémy. Pokud je prostor konečný, můžeme narazit na jeho hranici? Nejspíše ano, jinak by nebyl konečný. To je ale opravdu zvláštní představa, jakou hranici asi tak může mít vesmír. A co je za ní?!! Najednou mi tady naskočí absurdní otázky. Při tom stačí tak málo. Pokud se budeme v této otázce pohybovat v intencích euklidovské geometrie, nemáme šanci na zdárné řešení. Jestliže však přijmeme neeuklidovskou geometrii, řešení jakoby vyvstane samo. Zakřivený prostor může být konečný, bude mít konečný objem, nicméně bude neohraničený, bude kvalitativně nekonečný.

Vesmír jako takový je zakřivený v prostoru do takové míry, že je sám do sebe uzavřen. Jak si představit takto zakřivený konečný vesmír. Dovedeme si to dobře představit v případě jednorozměrného prostoru, takový je kruh, v případě dvourozměrného prostoru je to povrch koule. Po povrchu koule můžeme putovat, aniž bychom narazili na nějakou hranici, zároveň má však konečný povrch. Problém je již u třírozměrného prostoru, který si takto zakřivený neumíme dost dobře představit. Nicméně vesmír je s největší pravděpodobností více než třírozměrný, což činí tyto obtíže ještě vetší.

Vesmír je tedy po této stránce konečný. Často se hovoří o rozpínání vesmíru. Vesmír se rozpíná sám do sebe. Dalo by se dokonce říci, že je to rozpínání jen zdánlivé, neboť se prostor pouze natahuje jako nějaká elastická látka. Tím dochází ke zvětšování dálek. Rozhodně se však vesmír nerozpíná „někam“, „někde“ jak by se mohlo zdát.

 

Přemysl Baroň