„Co s tím uděláme?“ To je jedno všechno nějak dopadne.

To je pravda. Tato slova mohu potvrdit ze své vlastní zkušenosti. Jedu si tak jednou na kole z kopce, veliká legrace, o něco menší, když zjistíte, že své kolo nemáte úplně pod kontrolou, ještě menší, když zjistíte, že před vámi stojí auto, kterému se s největší pravděpodobností nevyhnete. V tu chvíli si řeknete, v takové rychlosti by nějaký rychlejší pohyb řídítky mohl znamenat okamžitou kolizi, raději počkám, co se stane, však to nějak dopadne. Může se stát cokoli, třeba těsně před autem se vznesu vzhůru nějakou neznámou E.T-ovskou silou, nebo se rozložím na elementární částice a za autem se opět spojím, také se může narušit časoprostorové kontinuum a já zmizím těsně před autem a objevím se v jiné dimenzi. Opravdu to nějak dopadlo, resp. já jsem dopadl a to tak, že tvrdě, bylo tam totiž takové kostkované dláždění.

Opravdu všechno nějak dopadne, rozhodující je ale jak. Taky můžeme říci, počkejte, vůbec není jisté, že to dopadne takhle, třeba to dopadne úplně jinak, neměli bychom dělat ukvapené závěry. Uvidíme jak se to vykrystalizuje. Problém je v tom, že to obvykle vykrystalizuje do takové míry, kdy už s tím nic nenaděláme, můžeme pak už jen koukat. Někdy se ovšem takový postoj vyplatí. Vezměme si Titanik. Klidně si tak pluje po oceánu, lidé jsou veselí, někteří tančí, někteří pijí, jiní zase zvracejí a vůbec se všichni dobře baví. Najednou důstojník zahlédne před sebou ledovou kru a místo toho, aby to nechal tak, zavelí změnu kursu a ledovec narazí do boku lodi. Kdyby si řekl, že to nějak dopadne, narazil by ledovec do čela lodi a nic moc by se nestalo.

Tak teď nevím. Ono po bitvě je každý generál. Oba uvedené příklady mají od sebe daleko. V prvním bylo velmi pravděpodobné, že má indiference povede ke kolizi a naděje na jiný výsledek se nezakládaly na rozumné pravděpodobnosti. Kdyby však onen nešťastný důstojník zachoval chladnou hlavu, neriskoval by pravděpodobnosti bočního nárazu a obětoval by předek.

Věci se můžou vyřešit bez nás, ale obvykle tak dopadají v náš neprospěch. Je-li sebemenší pravděpodobnosti, že to dopadne špatně, stane se to. Ale pokud s tím něco neuděláme. Jakmile vstupujeme do interakce s prostředím, jistým způsobem ho už měníme. Jen si musíme dát pozor, abychom nedopadli jako onen důstojník na Titaniku. Mnoho lidí už upozornilo na ledovec před námi, jen aby kormidelníků netrvalo dlouho, než jim to dojde. Mohlo by být už pozdě.

Přemysl Baroň