Změna je ale stejně těsně, a otázkou je ne-li těsněji, spojena s časem, s časovým průběhem. Dokonce se může i jevit, že problém změny z hlediska její bytnosti a základních charakteristik je úzce propojen s časem a jeho základními vlastnostmi. Jednou z hlavních vlastností času je průběhovost, dění, neustále odvíjení se. Vezmeme-li v úvahu, že vše je ponořeno do času - mám na mysli všechny objekty, věci, vztahy atd., pak toto vše se neustále mění totiž pohybuje se na pomyslné přímce času. I naše železná koule, bude-li neustále na svém místě a nebude-li vykazovat žádné tvarové změny, bude-li jen volně stát, se bude každým okamžikem měnit, tyto změny nejsou tak snadno zachytitelné okem, mnohem snáze je zachytí rozumová analýza. Podobnou analýzu provedl již Herakleitos větou: vše se mění, nic netrvá. Jasně si uvědomil podstatu fenoménu čas a jeho úzké propojení s fenoménem změny: ukažte mi věc, která trvá, která se nemění, říká Herakleitos, my toho však nejsme schopni, alespoň ne ti, kteří si nedovedou představit nějakou věc vyvázanou z prostoru a hlavně času. Věc podléhající časoprostorovým charakteristikám se bude neustále měnit, kdyby tomu tak nebylo, přišel by Herakleitos s otázkou: ukažte mi tedy věc, která byla včera stejná jako dnes a přesto není právě o jeden den starší?

K Herakleitovi však stojí protiproud. Tento protiproud uznává určitý druh entit, které vyskočivší ze závislosti na  prostoru a času vyklouzli i změně. Pro ně neexistuje změna. Vyberme například Bolzana - jeho „Sätze an sich“ jsou nezávislé na čase a prostoru. S vyjadřováním takových entit však nastává spoustu problémů, neboť náš jazyk je orientován na, řekli bychom, jsoucna časová. Sätze an sich trvají? Slovo trvat nás odvolává spíše do dimenzí časových než mimo časových. Možná se hodí slovo „platit“, které se taky častěji používá.

Závěrem shrňme : když se něco mění, mění se vždy něco v čase či prostoru. Přičemž se nám zdá, že struktura pojmu čas je bližší struktuře a bytnosti pojmu změna než pojem prostoru.