Náhoda versus cíl vyššího Rozumu, Prozřetelnosti. Existují náhody takříkajíc malé, malé významností a důležitostí - takové nahodilé děje nepřesahují přes hranici naší fascinace, jsou všední, obyčejné a to převážně proto, že je docela dost možné, že se zítra nebo za týden odehrají zase. Jejich malost vyrůstá i z případné nedůležitosti, nezasáhnou do našich životů natolik, abychom je významněji postřehli. Tyto náhody jsou pro nás pochopitelné a dáváme jim jisté místo a oprávnění - známe přeci kombinatoriku a časté nebo alespoň častější kombinace nás nepřekvapují.

Existují ale i náhody, které jsou veliké. Mnoho všelijakých činitelů se musí ve stejný okamžik spojit, působit zároveň, vhodné podmínky musí nastat na stejném místě a teprve potom nám vzniká náhoda velká, zvláštní a svojí bizarností až neskutečná. Tyto náhody přijímáme obtížněji a hůře si je vysvětlujeme, stojíme užasle s pusou dokořán a ještě kroutíme hlavou. „To snad není ani možné,“ proneseme v úžase, když se setkáme s nějakou velikou náhodou. Jasnost a vysvětlení se pomalu vzdálily našemu porozumění, našim možnostem odhalení celé sítě přediv, jež generovaly a soukaly ze sebe děj či událost náhodnou.

A jestliže není náš vlastní rozum schopen prohlédnout sítě kombinací, vtírá se nám do mysli představa vyššího Rozumu, představa bytosti, která tento děj komponovala, vymyslela, bytosti, která je dokonale racionální a jen tak byla schopna nalinkovat skutečnost, předurčit dění. Velké náhody se stávají Osudem, Předurčením, Sudičkou.

Dokud se tedy člověk pohybuje v oblasti malých náhod je vše v pořádku, objeví-li se náhoda veliká, přesahující naše chápání, utíká se schovat do náruče Osudu

Nebojujeme zde proti Osudu a fatálnosti absolutně, netvrdíme, že idea fatality prostě neexistuje. To se nesnažíme ani potvrdit ani vyvrátit - to není jaksi v naší moci, snažíme se však dát důraz na to, aby náš vlastní rozum byl využíván lépe, s větší odvahou k sobě samému, aby pod nátlakem mohutných citových chvění, fantazie a imaginace neustupoval tak snadno.

Pro názornost příklad: My o vlku a vlk za dveřmi - Včera jsem se bavil s jedním svým kamarádem o společné známé, po naší rozmluvě, snad jen několik sekund po ní, jsme ji oba potkali. Bavila se s pohledným blonďatým týpkem, stáli nedaleko od nás. Ten vlk stál opravdu nedaleko „takříkajíc za dveřmi“.

Vezmeme-li v úvahu kombinatorický počet, sečteme-li mé známé a přátele, uvědomíme-li si místo, kde se ona událost odehrála a připomenu-li, že Česká republika není zase tak velká, aby náhodné popocházení po ní nemohlo vést k tomu, že se nesetkám s někým, koho jsem dva nebo tři roky neviděl, dostanu výsledek nejspíše nějaké číslo, které mě uvědomí o možné pravděpodobnosti, že se setkám s vlkem.

Vše, co nepochopíme, nemusí být hned dílem osudu a předurčení, stačí lépe chápat. Takže setkání s vlkem mě v mém nepředstíraném úžasu a překvapení nepřekvapí.