Hmota není jen pojem Ladislav Bláha
Rádi bychom měli jistotu. Abychom si mohli říci: je zde nějaká hmotná skutečnost a je zde jazyk, který o ní vypovídá, který ji zobrazuje. V první nesnázi se ocitneme ve chvíli, kdy zjistíme, že jednotlivá jazyková označení jsou konvencemi. Rorty říká, že tam vně je svět a nikoli jeho popisy. Svět nám nemůže nabídnout jazyk, kterým máme mluvit, to mohou udělat jen druzí lidé. Quine mluví o ontologické relativitě: svět lze artikulovat různými způsoby, z nichž každý dostojí případnému empirickému ověření. Opačný postoj nazývá mýtem muzea. „Mýtus muzea říká, že sémantika jazyka je dána tím, že v myslích mluvčích tohoto jazyka jsou jeho slova spojena s absolutně pojatými věcmi tohoto jazyka, tak jako jsou v muzeu popisky připevněny k exponátům, které popisují.“ (Peregrin, 1998)
V souvislosti s tímto je vhodné uvést jeden příklad, který uvádí Whitehead (Whitehead, 1998). Mluví o symbolické referenci, jak nazývá přechod od symbolu k významu na úrovni vědomí. Klade si otázku, proč je pro nás slovo „strom“ symbolem stromů. Z abstraktního hlediska by bylo stejně smysluplné, kdyby tomu bylo naopak. Jelikož obojí – jak slovo samo, tak samotné stromy – vstupuje do sféry naší zkušenosti současně, tak by bylo možné, aby stromy symbolizovaly slovo „strom“. Je jen věcí konvence, jaký zvolíme směr reference. Ovšem většinou se pohybujeme v oblasti, ve které platí určitá – byť ne plně explicitně vyjádřená – pravidla o směru této reference.
Jakým způsobem se nám však ukazuje hmota? U Whiteheada je použita (ač nevýslovně) metafora pohledu. Dívám se na znak a zároveň nějak „vidím“ i význam a je mi jasná i souvislost mezi nimi. Nebere v úvahu takové formy zkušenosti, kdy znak prostě chybí. Existence znaku je podmíněna distancí – abychom ho mohli nějak zaregistrovat, musíme být vůči němu v odstupu. Ajvaz uvádí příklad chuti – chuť je zkušenost, ve které je tato distance zrušena. „V chuti přichází Jiné v původní tvrdosti bez znakového zprostředkování…jinakost je znakem neutralizována a proměněna v součást našeho významového systému…“(Ajvaz, 1997).
Hmota se nám tedy ukazuje tak, že se nám vlastně neukazuje, neboť každé ukázání se vyžaduje distanci. Hmotu zažíváme bezprostředně jako mimojazykovou oblast. Svou tělesností jsme postaveni do světa vnímání. Možnost konvence se mění zároveň se vzdáleností – popisujeme-li nějaký předmět „tam“, pak je možné označit jej libovolně. Jakmile je tento odstup zrušen, pak nad námi svět vykonává svou moc. To uznává i Rorty: „Tváří v tvář něčemu nelidskému, něčemu mimojazykovému, již nemáme schopnost překonat nahodilost a bolest jejich přisvojením a transformací, máme pouze schopnost je rozeznat.“ (Rorty, 1996)
Literatura:
1/ Ajvaz, M., Tajemství knihy, Petrov, Brno 1997
2/ Peregrin, J., Obrat k jazyku: druhé kolo, Filosofia, Praha 1998
3/ Rorty, R., Nahodilost, ironie, solidarita, PfUK, Praha 1996
4/ Whitehead, A.N., Symbolismus, jeho význam a účin, Panglos, Praha 1998